Josef Svatopluk Machar
Smuteční šaty
Tak neslušel ti šat ten bílý,
v němž na plesu jsem tebe zřel,
ten modrý ne, v němž zjev tvůj milý
jde do koncertů, divadel,
jak černý háv dnes, moje milá,
jenž objímal vděk údů tvých,
když jedné na pohřbu jsi byla
z tet uvadlých a svárlivých.
Ten kontrast! Černý klobouk skrýval
tvých světlých zdobu kadeří,
skrz chmurný závoj zrak se díval
jak diblíků dvé z zášeří,
s tou veselostí roztomile
tak tragický ten smutek hrál,
že nadšen, drahá, v tyto chvíle
jsem jedno bezbožně si přál:
než odložíš tak za čtvrt leta
ty černé šaty docela,
by některá tvá zvadlá teta
ti zase brzy umřela!
Sonet ironický
"To čisté svaté velké umění,
jež sluncem je nám v žití zášeří -"
To lesklých slov je pěkné skupení -
však v svatost tu se nic už nevěří!
To poetové ještě někteří
tak někdy plaše mluví ze snění -
řeč jejich se však přísně neměří,
jest to jen jakés choré blouznění.
Umění! K smíchu! Hlavní věcí jest,
co, kdy a kolik procent může nést,
krom sportů ovšem, pro něž lidstvo plane.
A umění - to vyznat neškodí -
se dneska ani za sport nehodí,
je v něm už vše tak fádní, otřepané.
Skizza z městského parku
Jak zvadlý úsměv stařeny
svit slunce žlutým parkem chví
a hájí přísvit zlacený
v zem do mokrého listoví.
Na osluněné lavici
pod kaštanovou alejí
tři dámy sedí mlčící
a kamsi v prázdno vzhlížejí.
Ta jedna jako zima je,
ta zima, kdy vše kryje sníh,
a ona hledí do kraje
pohledem očí ledových.
Dvě druhé: mračno na čele
a v očích pohled hořce zlý,
dvě jeseně to zmrtvělé,
jichž květy planě odkvetly…
A chvilkou přejde kolem nich
dvé milenců; tu zní jim v sluch
ten nejšťastnější lidský smích
a slova plná sladkých tuch.
A chvilkou zas dva manželé
jdou, v hledu stopen hled -
k nim dolétají vesele
stlumené trosky šťastných vět.
A chvilkou chůvy s dítkami
se kolem zvolna loudají,
ty děti třepou ručkami
a smějí se a žvatlají.
A chvilkou vzduchem zlaceným
to jemně žalně zašustí,
když starý kaštan k nohám jim
svůj žlutý vějíř upustí…
Tu Zima plaše, zmateně
svůj teskný pohled zavěsí
na dvě své vedle Jeseně
a nenápadně vzdychne si…
Otrokyně otroka
(Paní Marii Kratochvílové)
Bije čtvrtá. Zívla. Vstala,
přehodila jenom sukni
a jde bosa opatrně,
aby neušlápla někde
některého z malých spáčů,
rozesetých po podlaze.
Jizba černa. Vzduch tu leží
těžký, proteplený dechem
úst a těl. Muž táhle chrápe,
děti oddychují rychle.
Rozdělává oheň, zívá,
přimhuřuje zrudlé oči,
rozcuchaná hlava klesá
ospalostí k suchým ňadrům,
staví hrnky s pokličkami
v plochy plátů, mele kávu,
přiloží a před dvířkami
choulíc se zří jako sova
v tancující jasný plamen.
Náhle vztyčí se, jde tiše
k oknu šátkem zastřenému,
sáhne na zeď, sundá cosi
a jde zpět. Už čile, živě
sedá k plotně, otevírá
dvířka její, rozkládá si
na kolenou v záři ohně
starou švabachovou knížku
a zří do ní vážně dlouho.
Na to zvedá hnědý kornout
s podlahy a z listů knihy
bere kousek tužky, píše
zvolna, jaksi namáhavě
řádku numer, hledí na ni
spokojeně, porovnává
ještě s knihou, vyndá z kapsy
desetník a zabalí jej
do papíru s číslicemi.
Na chodbě teď vrzly dveře.
Její bosé nohy rychle
vjely v trosky jakýchs trepek,
tiše otevřela, vyšla.
Mrazivý vzduch vane v jizbu,
žena zachvěla se zimou.
Naproti na prahu stojí
v košili a spodní sukni
tetka sousedka. Plam svíčky
z jizby žlutě vyzařuje.
Pozdraví se.
"Je to zima!"
"Jako v Siberii."
"Takhle
protopit zas člověk musí
halíř poslední."
"Ba, - musí."
"Jak pak," prvá přitlumeně
zašepotá, "chtěla byste
přisadit si? Já zas měla
živý sen."
"No, vida, vida,
mně už se teď pranic nezdá."
"Tak se zdálo mi - to bůh ví,
kde se hloupé sny ty berou -
že jsem posledního chlapce
měla s velkým jedním pánem,
jako kníže nebo baron,
a on platil - myslete si -
na to dítě každý měsíc
třicet zlatých!"
"Tu to máme,"
míní druhá, "takhle ve snu
člověka přec štěstí potká."
"Já vám ani nevěděla,
co s tím houfem peněz dělat!
Mám ty desítky tři v ruce,
nový modrý hladký papír
- teď to ještě v prstech cítím -
a tak myslím si: můj bože,
co mám jenom nejdřív koupit?
A v tom hodiny už hrknou,
bijí - a desítky v pekle."
"Pět krejcarů bych si dala,"
sousedka se rozhoduje.
"Dejte. Já už vyhledala.
Tu jsou. Velký boháč - sedma.
Nemanželské dítě - dvanáct.
Náhlé štěstí - pětatřicet.
Bože, vyjít aspoň ambo!
Vyplatila bych si šaty,
dali mi dvě zlatky na ně.
Vždyť už nemám vyjíti v čem
na ulici!"
"Ba i já bych
věděla kam s ňákou zlatkou!"
"Počkejte, já musím na skok
k plotně, vařím brambory dnes,
trochu kávy, vařím to už
na celý den, člověk spíše
ušetří pár krejcarů tak."
Vklouzla v jizbu, přiložila,
přistrčila hrnky k sobě
a zas vyšla.
"Tak co včera?
Tatíkové byli v schůzi,
co váš říkal?"
"Bylo prý tam
tuze hlučno. Mluvilo se
silně proti továrníkům.
Řekli si tam, že těm pánům
je ten dělník jenom otrok.
Nebude-li prý to jinak,
musí přijít velká stávka."
"Bože, bože," chví se první,
"jen zas to ne. Tatíkové
smyslí si to, nepováží,
že je doma tolik krků,
že se jíst chce, že je zima.
Tyhle rebelantské řeči
ty jsou toho všeho vinny!"
"A váš muž se trochu tento - -"
sousedka dí ostýchavě,
"doma durdil?"
"Co má dělat?"
řekla prvá s resignací.
"To je vždycky. Zrovna jako
když se zlobí ve fabrice.
Chytil včera trochu ohně,
dopálil se z všech těch řečí -
nu, a vztek si musil vylít.
Podívejte -"
Žena zdvihla
obě ruce v záři svíčky.
Na těch obnažených svalech,
vyhublých se svislou kůží,
modraly se stopy bití.
"Taky dětem dal co proto - - -
Chudák - vztek si musí vylít!
Bolí to - ba - ale když se
vyzlobí a ukonejší,
řekne jedno vlídné slovo - -"
"Kde už jsi zas, klepno stará!"
rozzlobený mužský hlas se
ozval z jizby.
"Bože, bože,
ještě není konec! Bože!"
Ruce křížíc, hlavu kloníc
vklouzla rychle v tmavý prostor…
Z vlaku
(Paní Marii Šimáčkové)
Unaven odstoup jsem od okna
a přivřel znavené oči -
ten kraj se zrovna šíleně
kol vlaku do zadu točí!
Je líp těm letícím kulisám
tam venku vale teď dáti,
vlak nechat dunět, kolíbat
a chvilku zde pěkně spáti…
A dřímám… Čertovo plemeno
ty ženské se svými hlasy!
Pištivých, řezavých, kvičících
jich vedle šest sedí asi!
A tak sem slyším přes příčnu
ten jejich rozhovor celý,
o mužích, tetkách a housatech,
o mrkvi, cibuli, zelí.
A to se diví jak na povel,
kde pranic k podivu není,
smějí se každé hlouposti
v protivném hlaholení.
Vlak písk a jedem v stanici.
Jakási babička cupe
s venkovským modrým uzlíkem
a leze k babám těm v kupé.
Zas jedem… A vedle začíná
hlasitý rozhovor znovu:
babka je v křížovém výslechu -
rozumím každému slovu.
Kam jede? Jede do Hory.
Návštěvou? Ba. Smutnou ale.
Jeníček její sedí tam
už měsíc v kriminále.
Jak? Proč? - A stařena vypráví.
Bez pláče, bez slz a vzlyku -
ti lidé, třebas zlomeni,
mají ten klidný ton v zvyku.
Má ještě muže. Jeníček
je dítě jejich. A v Luhu,
dvě míle na půlnoc k hranicím,
chalupu mají bez dluhů.
Jeníček jejich lásku měl,
zalíbil selskou si dceru,
Barušku pantáty Novotných -
však jí už tenkráte věru
ta známost líbit se nechtěla.
Mladým však ať někdo radí!
Hlavou jen pohodí, zlobí se -
inu, to mládí je mládí!
To děvče bylo jako květ,
co pravda. Ale květ z pekla;
bez pojmů, jak vítr nestálá,
po mužských zrovna jak vzteklá.
Zdála se Jeníčka ráda mít
měsíc dva - všecko šlo hladce,
hoch už se chystal k veselce,
řek o ni otci i matce -
tu na konec aprilu přistih ji
- šel, chudák, máje jí vstavit -
v půlnoci v zahradě s Borůvkou,
- čeledín jejich - se bavit.
Jeníček je tak dobrý hoch,
prchlý však, že až bůh brání,
zavírák vehnal mu do prsou,
Borůvka nevzdych už ani.
Dva dny se toulal bůhví kde,
pak přišel, tiše sed k stolu,
a dal si hlavu do dlaní,
a tak jsme plakali spolu.
A už tu byli četníci,
železa, vůz a už jeli
do Hory, k soudu - -
a teprv teď
věty se vzlykavě chvěly…
"To bude jistě pověšen!"
z žen jedna rozumně míní.
"To jistě!" praví jiný hlas.
"Tak vy tam jedete nyní?"
"Pár buchet vezu mu, buchet pár,
on je tak vždycky rád jídá…
Můj bože, pověšen… bože můj,
ta hanba pro něj, ta bída!
Ti páni mají paragraf,
tím všecko změří tak hbitě -
ale, mí zlatí lidičky,
vždyť je to přec moje dítě!"
Stenala chvilinku. Jedna z žen
zvědavě zeptá se znova:
"A co ta jeho Baruška,
jak se teď po tom všem chová?"
"Pánbůh jí odpusť všecko zlé,
ty moje noci a hoře!
Už zas má nyní jiného -
a Jeník jak by pad v moře!"
"A tatík váš?" se jiná ptá,
"Tátové jinak vše míní.
Jeníčka jenom proklíná,
sám by ho utlouk snad nyní…"
Vlak písk a jedem v stanici.
Toť věru Kutná už Hora.
Šedivá, mlčící, rozlehlá,
chrám Panny Barbory shora
tenkými vížkami dívá se
po širém barevném dolu.
"Tak s Pánem Bohem buďte tu,"
stařenka bere se dolů.
Dívám se za ní, jak se jí
šedivá hlava ta třese,
jak pozorně modrý ten uzlíček
v uvadlých rukou svých nese!…
A jedem zas. A zadumán
poslouchám dunění vlaku -
ta sešlá drobná stařenka
tam ještě míhá se zraku.
"Ach, což ta láska mateřská
přes časy, přes hrob hoří,
neumrazíš ji na horách,
neuhasíš ji v moři."
Tak mi ta sloka napadla,
ta sloka Nerudova,
a já si říkal ji hlasitě,
a maně zas říkal ji znova.
A k vlaku dunění dál a dál
ty verše zněly mi v sluchu,
a kdykoli nyní mi napadnou,
vídám tu matičku v duchu…
Josef Svatopluk Machar (1864−1942) byl český básník, satirik a publicista, spoluzakladatel České moderny. Pracoval ve Vídni jako bankovní úředník, po vzniku nezávislého Československa byl jmenován generálním inspektorem armády. Z jeho díla vynikají sbírky Confiteor, Tristium Vindobona, Zde by měly kvést růže a veršovaný román Magdalena.