Češi na Vojvodině

Víra je samozřejmou součástí života vojvodinských Čechů. Foto Petr Slinták Muž z Českého Sela. Foto Petr Slinták

Do rumunského Banátu v osmdesátých letech minulého století z Československa zajížděli převážně dobrodruzi a fotografové. Po pádu diktatury Nicolae Ceausesca a díky větší prostupnosti hranic v následující dekádě začali do jihokarpatských hor cílit i turisté. Zda to bukolickému kraji prospělo, či uškodilo, je otázkou. Česká republika mezitím do svého lůna vylákala mladší obyvatele dříve kompaktní krajanské enklávy. Přitáhla je vyšším životním standardem a lepší dostupností práce. Bohužel i kvůli tomu se už přes dvacet let české vesnice v Rumunsku vylidňují a osud tamní krajanské komunity je nejistý. Fakt, že v rumunských Karpatech se nachází několik vesnic obydlených českými krajany, je tedy poměrně známý. Že však i v sousedním Srbsku lze najít místa, kde pospolu žijí stovky potomků českých starousedlíků, ví málokdo.

Když pohlédneme z karpatských hor tyčících se nad dunajskou soutěskou do přilehlé nížiny, naskytne se nám odlišný obraz. Místo drsného horského prostředí s krásnými loukami a lesy spatříme úrodný zemědělský kraj. Vojvodina, která je nyní součástí Srbské republiky, je autonomním regionem, který dříve přináležel k Uhersku. Území sice žírné, ovšem zároveň v minulosti decimované. Potýkání se s tureckými vpády Vojvodinu často lidsky i hospodářsky vyčerpávalo. Došlo to tak daleko, že rozsáhlé oblasti kraje se vylidnily a císařská moc musela řešit zajištění jihovýchodních hranic habsburské monarchie. Tak se do Banátu a Vojvodiny během 19. století dostaly tisíce přesídlenců z jiných částí podunajské říše. Přicházeli sem nejen zástupci německého etnika, ale také Maďaři, Slováci a Češi.

O jejich plavbě po Dunaji a příchodu do hlubokých karpatských lesů se mezi krajany dodnes vypráví. Jsou to příběhy nadějí, zklamání i boje s těžkou realitou; příběhy podávající zprávu o císařských zárukách, polopravdách i úřednické lhostejnosti. Ti, kteří do Karpat přišli za lepším, si museli životní prostor doslova vydobýt. Nic jiného jim nezbývalo, protože návrat do původních domovů již nebyl možný. Tak vzniklo v jihokarpatských horách několik českých vesnic: Bígr, Eibentál, Gerník, Rovensko, Svatá Helena, Šumice. Dnes jsou to oblíbené turistické destinace alternativněji naladěných cestovatelů.

Málokdo se však při cestě do Rumunska zastaví v sousedním Srbsku, kde se po marném boji s nástrahami hor usadila menšina českých přesídlenců. Možnost postavit si obydlí a obdělávat půdu v nížinné lokalitě byla pro ně příliš lákavá. Přes úřední překážky se tak desítkám Čechů v polovině 19. století podařilo získat povolení k přesídlení pod úpatí Karpat. Tímto český živel mohl obohatit mnohonárodnostní etnikum městečka Weiskirch. Dosídlena byla i ves Kruščica a založen ryze český Ablian. Z desetitisícového Weiskirchu se po odsunu německých usedlíků stala Bela Crkva a Ablian čítající na čtyřicet domů se dnes úředně jmenuje Češko Selo. Kruščica si svůj název udržela do dnešních dnů. Nyní jsou to ze správního hlediska srbské obce, kde ovšem žije více či méně silné české etnikum.

Při průjezdu Vojvodinou vás překvapí, jak řídce je tento úrodný kraj zalidněn. I desetiletí státní podpory novousedlíkům nestačila k jeho populačnímu zahuštění. Kulturní rozdíl mezi Vojvodinou a zbytkem srbského státu je dodnes patrný nejen v multikulturnosti někdejšího uherského území, ale například i v architektuře. Města jsou nám svým stylem povědomá. Dávají najevo, že dříve náležela do našeho společného kulturního prostoru. Komu se například líbí Uherské Hradiště, tomu se bude líbit i vojvodinské hlavní město Novi Sad či okresní Vršac, ležící u hranic s Rumunskem. Pravda, na jižní Moravě je čistší a upravenější městská periferie, ale pokud jde o centra měst, na Vojvodině si jako na Balkáně nepřipadáte. Dřívější působení středoevropského, najmě německého živlu, je tu dodnes patrné v pozitivním slova smyslu. Svědčí o tom nejen poctivě stavěné domy, ale také mnoho katolických kostelů. Ty jsou vskutku výstavné. Vysokými kostelnímu věžemi se chlubí kdekterá vojvodinská obec.

Jeden takový mají i v Belej Crkvi. Dříve do něj na mše docházeli banátští Švábové, dnes slouží místním Čechům. Je to dominanta přívětivého a urbanisticky přehledného městečka. Um zdejších zedníků byl fortelný a dodnes se odráží na vzhledu většiny ulic. Domy tu patro sice zpravidla nemají, ale svou objemností by strčily do kapsy kdekterou tradiční slováckou chaloupku. Je vidět, že lidé v tomto úrodném kraji neměli ani za císaře pána nouzi, a tak se nebáli do obydlí investovat. Bela Crkva o tom svědčí. Smutně zde na návštěvníka zapůsobí jen německý hřbitov, o který není dlouhá léta pečováno. Zarostlé náhrobky a pomníky v rozvalu jsou němými svědky národnostní čistky, která se na Vojvodině odehrála po druhé světové válce. Jugoslávská a československá historie mají nejednu podobnou kapitolu… Zda v tomto případě šlo o odsun, či vyhnání německy hovořících starousedlíků, nechť posoudí každý sám. Dle mého názoru to byl smutný, ale logický výsledek válečného konfliktu.

Pokud se chcete dostat z Belej Crkve neboli Bílého Kostela k Dunaji, musíte popojet několik kilometrů na jih. Při cestě k širé řece minete belocrkvanská jezera, která jsou oblíbenou letní destinací místních obyvatel. Ostatně mnozí sem přijíždějí až z Bělehradu. Není náhodou, že v tomto kraji režisér Kusturica natočil dovádivý film Černá kočka, bílý kocour. Se štábem zavítal i do blízké Deliblatské peščare, což je rozsáhlá písčitá oblast chráněná jako přírodní rezervace. Jihomoravské váté písky u Bzence, které jsou převážně zarosteny borovicovými lesy, lze považovat za menšího bratříčka této vojvodinské polopouště. Kdo by si při pohledu na písčité kopce řekl, že nedaleko odtud je veletok, jenž svou šíří připomíná rozsáhlou mořskou zátoku?

Dunaj je zde majestátný a krásný. Line se podél vojvodinské nížiny a srbských kopců, aby se nakonec zařezal do masívu jižních Karpat. Dnes jej krotí Železná vrata - ohromné vodní dílo, které vzniklo na základě spolupráce Rumunska a Jugoslávie. I proto se tu Dunaj tak vzdouvá a vystavuje obdivu návštěvníků širou hladinu, po níž lze přeplout třebas na jedné z loděk zakotvených v místním přístavu. Kyvadlový přívoz zde funguje taktéž a pravidelně.

Pokud se nabažíte krás přírody a opět zatoužíte po sociálních kontaktech, lze se vypravit do česko-srbské Kruščice. O kulturní dvojakosti obce ležící čtyři kilometry od Belej Crkve svědčí zdejší kostelíky. Jeden pravoslavný, druhý katolický. V chrámu Páně, jenž přináleží církvi římské, se schází česká menšina. No, menšina. Čechů je zde dobrá polovina obyvatel. Patří mezi ně i Hana Barbara, postarší paní, která se stará o kostel a podílí se na aktivitách zdejšího krajanského spolku. Posezení v jejím příbytku bylo setkáním, na něž se nezapomíná. Vskutku staročeská beseda naplněná nejen vyprávěním o věcech minulých. Trochu jsme se zastyděli, když jsme zjistili, že paní Hana v České republice navštívila vícero zajímavých míst než my samotní.

Češi ze srbského Banátu se do vlasti předků často a rádi vracejí. Nejedná se však o reemigraci. Na rozdíl od rumunských krajanů je nevyhání nouze, ale touha po poznání. Je sice pravdou, že i dnes Vojvodina trpí následky mezinárodní izolace Srbska, ovšem lidem se zde i přes přechodně ztížené podmínky nežije zle. Vždyť není to tak dávno, kdy Jugoslávie byla pro Čechoslováky ekonomickým vzorem a vyhledávanou turistickou destinací, poměrně přístupnou i v rámci "tábora" socialistických zemí. Dnes jsou Rumunsko či Bulharsko členy Evropské unie a zbytky válkou rozvrácené federace slovanských národů stojí teprve před branami tohoto spolku. Jakéže to paradoxy!

Pokud se chcete vrátit proti proudu času, tak doporučuji nevynechat nejmenší českou vesnici v celém Banátu. Češko Selo se nachází za kopcem nedaleko obce Crvena Crkva, a jak už název napovídá, jedná se o ryze českou vísku. Když do ní přijedete po drolící se betonové cestě, přivítá vás řadami nízkých domků postavených někdy na začátku minulého století. Bohužel mnoho z nich je dnes neobydlených a ve vsi trvale žije jen několik rodin živících se zemědělstvím. Z některých příbytků se staly chalupy, ty méně šťastné ohlodává zub času. Ten se naštěstí nepodepsal na místním kostelíku, o nějž je vzorně postaráno. Spolu s obecním sálem a s bývalou školou je architektonickou chloubou vesnice. Výkladní skříní se zde mělo stát i malé muzeum, které bylo vybudováno díky podpoře českého ministerstva zahraničí.

Bohužel ne zcela dotažená organizace jeho provozu a malicherné spory mezi krajany (tradiční to česká bolest!) dnes brání jeho koncepčnějšímu využití. Expozice věnovaná historii českého živlu na Vojvodině a místní lidové kultuře je však zajímavá a za návštěvu rozhodně stojí. Když dostatečně včas oslovíte zdejšího pana starostu, jistě vás neodbude. I když má obecních i domácích povinností nad hlavu, slušné návštěvníky vítá. My jsme s přáteli z Hnutí Brontosaurus poseděli dokonce u starosty v domácnosti a ochutnali jeho lahodnou pálenku. Připili jsme si na zdraví Českého Sela i celé krajanské komunity žijící v Republice Srbské. Snad se v ní bude dařit i mladé rodině českého učitele, který se nedávno do Českého Sela přistěhoval. Jeho pedagogická mise je sice časově omezená, ale elán a nápady mu nescházejí. I díky němu se ostatně o každé neděli rozezvučí v místním kostelíku varhany a paní kantorová přednese několik veršů z biblických žalmů. Těší mě, že jsem atmosféru vědomého kulturního obrozování odkazující k časům předminulého století mohl zažít i na podzim roku dvoutisícího dvanáctého.

Poznámka redakce:

Článek o zkušenostech českého učitele Jana Jíchy s životem v srbském Banátu přinesl 7. února 2013 ve svém 6. čísle časopis Reflex (Z kostela na pole a zpátky. Srbsko, Bela Crkva - cesta do minulosti).