Mé kresby a malby nejsou nic jiného než záznamy vzpomínek, nálad a snů
Ve Zlíně na Příluku je místo pojmenované Pančava. Tam má ateliér malíř a grafik Josef Ruszelák (nar. 1938). Vzdušnou čarou čtyři kilometry severozápadně leží Zlínské Paseky, někdejší samostatná obec. Kdysi jsem tam u babičky trávíval prázdniny. S Josefem Ruszelákem jsem se tehdy míjel. Seznámili jsme se až v roce 1971. Ale nejhutněji jsme si povídali až teď. Dva staří muži stále milující umění.
V děsivé době padesátých let jste studoval na uherskohradišťské umprumce.
Tu dobu jsem tak nevnímal. Do školy jsem přišel v roce 1953. Bylo mně patnáct, nejmíň ze všech. Přijímali i starší žáky. V prvním ročníku s námi byl dvaatřicetiletý Honza Říha. Dával mi rady do života. Třeba jak se to má s děvčaty.
Když nám první den rozdali žákovské knížky, Štefan Jakubec vstal a řekl: "Paní profesorko, to mám jezdit ukazovat žákovskou rodičům do Košic?", a knížku roztrhal. Všichni jsme se přidali. Mladičká profesorka s pláčem utekla ze třídy. Vrátila se v doprovodu ředitele. O věci se mluvilo a žákovské knížky skončily. S profesorkou jsme se časem spřátelili. Místo školní povinné četby jsme četli třeba i francouzské básníky.
Tehdy byli v Uherském Hradišti profesoři zvučných jmen.
Škola měla dobrou pověst díky skvělé tradici zlínské Školy umění, ze které vznikla. Nejraději vzpomínám na Vladimíra Hrocha. Byl k nám přátelský, vyprávěl o svých letech na akademii, jak jezdil s Otakarem Nejedlým malovat do přírody. Mně říkal Ruseláčku. Někdy mě poslal pro pár sedmiček veltlínského, často míval v ateliéru návštěvy. Několikrát jsem s ním byl brzy ráno malovat v mařatických zahradách. Malby jsme si vzájemně prohlíželi. Chtěl vědět, co říkám na jeho obraz. Obdivoval jsem ho, on mě nikdy nesetřel. Zato Karel Hofman byl při hodnoceních svérázný. Jeho výroky se dodnes vyprávějí. Slyším, jak říká: Já z vás nadělám Rembrandty.
Tak jste přišel do tehdejšího Divadla pracujících. Náhodou, nebo řízeným osudem?
S divadlem jsem koketoval už jako student. O prázdninách mě vzali na výpomoc do divadelní malírny.
Dělaly se reklamy a dekorace pro chystané premiéry. Rád jsem chodil na generálky. V šeru za jevištěm jsem tajil dech. Po vojně jsem se do divadla vrátil. A naskytla se příležitost. Zrovna odcházel grafik, získal jsem tu práci − grafické úpravy divadelních programů, plakátů, starost o reklamu a propagaci.
Typografii jsem nestudoval, ale vyučil jsem se za pochodu ve zlínské tiskárně. Otevřel se přede mnou úplně nový svět s novými příležitostmi. Výtvarně jsem se mohl vydovádět. Úpravy divadelních programů jsem si užíval. Pro mne to byly takové malé knížečky. A s každou novou premiérou nové téma. Desetkrát za sezónu. Bavilo mě domlouvat se s režiséry a fotografy na koncepci a obsahu. Vymýšlel jsem si, kreslil, dělal koláže, organizoval fotografování herců. Byla to nejlepší průprava pro pozdější práci na knižní grafice a na ilustracích.
Opravdový zájem a starostlivost, to jistě byly stěžejní rysy práce, kterou jste v divadle léta dělal při pořádání výtvarných výstav.
To už bylo v novém divadle. Od roku 1967 jsem se staral o dva výstavní prostory. O krásné foyer a o komorní prostor Divadélka v klubu. Nové divadlo mě fascinovalo velikostí a novými možnostmi. Ale na skvělé inscenace "ve starém" se dlouho vzpomínalo.
Organizoval jsem několik výstav za sezónu. Bylo až neuvěřitelné, že mně do výběru autorů nikdo nemluvil, neurčoval, co bude vystaveno. Měl jsem fakticky volné ruce. Až v sedmdesátých letech, v době normalizace, jsem párkrát narazil, ale divadelní ředitel Miloš Slavík mě pokaždé podepřel.
Takže výtvarník a kurátor v "jednom balení"?
Termín kurátor se tehdy neužíval. Prostě jsem se staral. Bavilo mě objíždět ateliéry. Někdy jsem vybízel k výstavě já, jindy přišel autor sám. Když ovšem později přešla tato starost na zlínskou galerii, vlastně jsem si oddechl.
Divadlo tak jako tak bylo vaším údělem.
Protože práce mě bavila. A byl jsem svým pánem. Neměl jsem pevnou pracovní dobu. Když vše klapalo, zůstal jsem doma a maloval. Při nezbytně nutné potřebě zvedli v divadle telefon a přijel jsem, třeba ve svátek. Volnost ovšem vyvažovala nízký plat. Proto mi nikdo nikdy nevyčítal, když jsem jako grafik spolupracoval i s jinými kulturními zařízeními.
I v novém divadle jsem měl štěstí na skvělé spolupracovníky a kamarády. Dramaturg Miroslav Plešák, režiséři Alois Hajda a Miloš Hynšt a jiní. Od začátku sedmdesátých let byl ředitelem Miloš Slavík. Dokázal odolat normalizačním tlakům, shromáždil okolo sebe schopné lidi, kteří museli odejít z jiných divadel. Směle je vzal pod svá ochranná křídla. Doposud se mluví o skvělé Slavíkově éře. Zcela oprávněně.
Pak, po listopadu 1989, už byla docela jiná doba.
Rozhodně. Už předtím jsem snil o "volné noze", cítil jsem potřebu svobodného malování. Mnohokrát jsem avizoval, že příští sezónu už odejdu. Definitivně. Ale odcházel jsem dlouho. Doopravdy až v roce 1992. To jsem byl v divadle už pětatřicátý rok, do penze chybělo šest.
Vaším důležitým tématem jsou stromy.
V roce 1981 nám zemřel syn. Bylo mu patnáct a měl výtvarné nadání. Nevěděl jsem, jak se s jeho smrtí vyrovnat. Odešel jsem do lesů, smutnit a přemýšlet. Trvalo dva roky, než jsem našel ve stromech novou inspiraci. Uvěřil jsem, že je to vzkaz od Michala, který měl lesy velmi rád. Les se tak stal mým druhým ateliérem. Dříve jsem maloval obrazy olejem na plátno, dlouho jsem se s nimi mazlil. To už jsem nemohl, ani nechtěl. Potřeboval jsem obraz ze sebe dostat rychle. Tehdy jsem pro sebe objevil krásu i praktičnost pastelu.
V roce 2009 jste měl výstavu na zlínské Univerzitě Tomáše Bati.
Výstavu jsem připravil z velkého cyklu pastelů nazvaného Dobrý den, stromy. Polovina exponátů byla z minulých dvaceti let, druhou půlku jsem namaloval na míru velmi nevýstavního univerzitního děkanátu, kde se akce konala. Pastely s motivy stromů a s vepsanými úryvky básní o stromech si velmi překážely s mnohými dveřmi a skleněnými tvárnicemi. Viděl jsem jediné řešení, vše zakrýt obrazy a mezi ně dát fotograficky zvětšené texty básní. Pro čelní stěnu výstavy jsem udělal velký pastel, měří čtyři čtvereční metry. Nad dveřmi, téměř pod stropem, bylo místo pro souvislý pás dvaceti obrazů. Vznikla svérázná instalace. Výstava měla trvat dva jarní měsíce, ale nechali ji tam do Vánoc.
Ruszelák a slepotisky, to také patří k sobě. Nesou grafické zjednodušení až na několik linií podaných v monochromním reliéfu. Stále jsou nesložitě krásné.
V půli osmdesátých let mně přítel Ludvík Kundera ukázal rukopis básnické sbírky Vzpomínky na města, kde jsem nikdy nebyl a vyslovil přání, abych sbírku doprovodil grafickými listy. Zrovna jsem experimentoval se slepotiskem. Byl jím nadšen, cyklus pojmenoval Bílá na bílé. Sbírku básní jsme společně připravili v roce 1987 a vydali pro přátele jako bibliofilii.
Dáváte přednost lyrizované věcnosti. Čerpáte z ponoru do tajemství krajiny a z rustikální přímosti lidí. Tvoříte na náměty ze sebe, svého nitra, nebo spíše z viděného a zprostředkovaně procítěného?
Je to směs obojího. Vyrůstal jsem na venkově, žiju v zahradním městě, nikdy jsem neměl daleko k lidem, do lesa nebo k řece.
V esenci jste vždycky přímý, čitelný, váš divák nemusí nic domýšlet, má přímou cestu k zážitku.
To je pravda, nejsem komplikovaný člověk. Vnímám krásu přírody ve všech jejích proměnách a cítím potřebu si ty pocity zaznamenat. Mé kresby a malby nejsou nic jiného než věčný deník, záznamy mých vzpomínek, nálad a snů. V mládí jsem býval melancholický. Poezie a hudba, to je stále má duchovní potrava.
Ale kresby a malby z kosmického cyklu jste formálně hodně rozvolnil. Jestli jim dobře rozumím, tak vám šlo o redukci tvarů a proti ní o akcent barevného podání. Jsou to podmanivé harmonie duchovně uchopitelné i na Zemi.
Od klukovských let mám rád noční oblohu plnou hvězd. Je příležitostí k snění, třeba i s přáním dohlédnout co nejdál. Nejlíp až tam, kde jsou už léta mí rodiče a syn. Dívám se tam s nadějí na setkání. Proto jsem v roce 2009 s radostí přijal pozvání k výstavě ve zlínské hvězdárně. Doma mám stále připravený hvězdářský dalekohled. Třeba jen na pár minut jdu zkontrolovat, jestli jsou hvězdy na svém místě.
Dokončení rozhovoru, který pochází z autorovy připravované knihy, přineseme v příštím čísle, 4. března.
Josef Ruszelák
Malíř, grafik, ilustrátor, grafický designér. Narodil se 16. června 1938 v Nětčicích u Kroměříže. Od roku 1946 žije ve Zlíně. V roce 1957 absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, je členem Sdružení Q v Brně, Sdružení českých grafiků "Fr. Kupka" a Unie výtvarných umělců České republiky. V roce 1994 byl oceněn Stříbrnou medailí 2. evropského Trienále Praha Graphic ´94, v letech 2005 a 2007 získal Cenu poroty Bienále drobné grafiky GRAFIX, Břeclav a v roce 2008 Cenu ředitele Městského divadla ve Zlíně. Je zastoupen ve sbírkách Galerie výtvarného umění ve Zlíně, Moravské galerie v Brně a Galerie výtvarného umění v Ostravě.