Kosovo: Kudy dál?
Kosovo dne 17. února slaví pětileté výročí vyhlášení nezávislosti, od něhož pořád visí ve vzduchu otázka, zda toto rozhodnutí bylo správným krokem, anebo dalším omylem USA a některých států EU. K pozitivnímu přijetí tohoto státu neslouží ani situace ve městě Mitrovica, v severní části Kosova, kde řeka Ibar dělí obyvatelstvo města − na severu žijí převážně Srbové a na jihu Albánci. Bohužel ani nacionalistická rétorika albánského premiéra Berishy nepomáhá procesu uznání tohoto státu mezinárodním společenstvím.
Historické kořeny problémů
Albánci a Srbové po staletích nemají dobré vztahy a pro pochopení této situace je třeba vysvětlit některé důležité historické mezníky Balkánu.
Je nutné nejprve uvést, že Albánci jsou nejstarším národem na Balkáně. Jsou to přímí potomci Ilyrů, původních obyvatel balkánského poloostrova. Podle nejnovějších diskusí v albánských historických kruzích mají Albánci ještě starší původ a jejich předci byli Pelasgové, vymřelý národ, který žil na území dnešního Balkánu asi 3600 až 500 let př. n. l.
Víme z dějin, že slovanské kmeny v 6. a 9. století n. l. pronikly na Balkán a některé ilyrské kmeny se jim podrobily, některé se posunuly více na jih, což byl i případ těch, z nichž se později vytvořil albánský národ. Usadily se částečně na území dnešního Chorvatska, Černé Hory, dnešního Kosova, Albánie, částečně v Makedonii a v Řecku a postupně se dostaly na území, kde se dnes albánské obyvatelstvo na Balkáně nachází.
I přes své rozbroje a boje o území se tehdejší slovanské a albánské kmeny (pozn. K. P.: spíše městské státy než velké státy) dokázaly spojit a vytvořit tzv. balkánskou koalici v boji proti osmanskému postupu, kde bok po boku se známou srbskou historickou postavou knížete Lazara Hrebeljanoviće (1329−1389) bojovali i známí albánští vojevůdci Gjergj II. Balsha, Teodor Muzaka, Gjon Kastrioti atd. (pozn. K. P.: všichni byli přední představitelé známých albánských rodin Balsha, Muzaka, Kastrioti atd.; z rodiny Kastriotů pocházel i známý albánský bojovník Gjergj Kastriot Skënderbeu, v českém přepise Skanderbeg, který v 15. století po dobu 25 let bojoval proti Osmanské říši a dokázal udržet nezávislost tehdejšího albánského státu), a všichni společně se v červnu 1389 postavili osmanskému sultánovi Muradovi I. na Kosově poli. Tato bitva však dopadla katastrofálně pro všechny národy koalice, tj. pro Srby, Albánce, Bosňany a Bulhary. Nejen, že se tato území stala součástí Osmanské říše, ale proti rodinám vojevůdců začaly velké represe za účelem zničení odporu proti říši. Obyvatelstvo bylo nuceno přijímat islám. Z albánského obyvatelstva, jinak křesťanského vyznání, se stali muslimové. Od okupace osmanskými vojsky až do 19. století všechny národy na Balkáně, tj. Slovinci, Chorvaté, Srbové, Albánci, Bulhaři, Bosňané, Makedonci a Řekové, bojovaly za nezávislost a měly dílčí úspěchy.
Národní obrození - emancipační proces i zárodek konfliktů
Doba národního obrození byla nejvíce zřetelná u Srbů, kdy jejich tehdejší ministr vnitra Garašanin (1812−1874) v roce 1844 vypracoval tajný plán, tzv. načrtanije (nárys), na vytvoření velkého Srbska na územích, kde žijí Srbové. Stejné plány měly i ostatní národy. Nárys pro založení Velké Albánie vytvořil albánský spisovatel a obrozenec žijící v Bukurešti Sami Frashëri (1850−1904), který v roce 1899 publikoval knihu Albánie jaká byla, jaká je a jaká bude, která je považována za politický program albánského národního hnutí. V ní Sami Frashëri nejen popisuje velmi starý původ albánského národa, který pobýval na území dnešní Bosny, Dalmácie, Černé Hory, Makedonie a severní části Řecka, ale také skutečnost, že i přesto, že Albánci v rámci Osmanské říše dostávali vysoké armádní a státní funkce, považují tuto říši za odsouzenou k zániku. V důsledku toho Albánci nemají jinou cestu než si vytvořit svůj vlastní stát, který bude zahrnovat území dnešní Albánie, Kosova, část dnešní Černé Hory, část Makedonie a dnešní severního Řecka.
Mocnosti po I. světové válce i Pařížská mírová konference v roce 1919 vůbec nepočítaly se státem Velká Albánie, i přesto že Albánci již 28. listopadu 1912 vyhlásili nezávislost na Osmanské říši. Velká Británie a Francie podporovaly pokusy Itálie, Řecka a Království SHS (Království Slovinců, Chorvatů a Srbů) a přičlenění části albánského státu k těmto zemím. Ale prezident USA Woodrow Wilson se jednoznačně vyslovoval pro zachování její územní celistvosti, tj. území dnešní Albánie bez Kosova, Makedonie, Černé Hory a severní část Řecka, kdy de facto polovina albánského obyvatelstva zůstala mimo území nově založeného státu. Albánci v Kosovu, Makedonii a Černé Hoře se nikdy necítili být součástí Království Slovinců, Chorvatů a Srbů, protože byli obyvatelstvem neslovanského původu. Situace byla stejná i v době před II. světovou válkou a v jejím průběhu.
Albánské obyvatelstvo v novém státu Jugoslávie od konce II. světové války zažilo relativní klid v době vlády prezidenta Tita, který se snažil o rovnováhu vztahů národností v rámci republiky. Albánci v 70. letech otevřeli svoji univerzitu v Prištině a měli možnost se vzdělávat ve své rodné řeči jako jiné národnosti v rámci federace. Vztahy mezi Albánci a Srby byly normální. Albánci měli stejná práva jako ostatní národy v rámci bývalé Jugoslávie. Měli svoji autonomii a v 80. letech očekávali dosažení statusu republiky jako jiné národy v rámci federace.
Vývoj po rozpadu Titovy Jugoslávie
Situace se změnila v 80. letech po nástupu prezidenta Miloševiće, který se potýkal s ekonomickými problémy země a nevěděl, jak je řešit. Proto se jeho politika místo řešení ekonomických problémů posunula do roviny nacionalismu. V 80. letech Albánci v rámci bývalé Jugoslávie žádali o ustavení republiky. Ale Milošević nebyl tomuto kroku nakloněn a požadavky kosovských Albánců neuznal. Předním představitelem kosovských Albánců byl v této době význačný kosovský spisovatel a politik Dr. Ibrahim Rugova (1944−2006), který zastával od prosince 1989 až do roku 2006 funkci prezidenta samovyhlášené republiky Kosova (pozn. K. P.: kosovští obyvatelé v prosinci 1989 vyhlásili Republiku Kosovo). Dr. Rugova se snažil vést mírový dialog s Miloševićem a albánským nacionalistům zabránil ve vyvolání válečného konfliktu. Přes neskutečné tlaky vůči jeho osobě a jeho rodině nikdy nepolevil ve své snaze řešit konflikty s Miloševićem mírovou cestu, protože nechtěl z Kosova mít další Chorvatsko nebo Bosnu. Bohužel jeho velké zásluhy jsou mnohdy opomíjené, je ale skutečností, že nebýt Rugovy první válečný konflikt v bývalé Jugoslávii by nezačal ve Slovinsku, ale v Kosovu, kde pro to byly všechny předpoklady.
Dr. Rugova se snažil o pokojný průběh odloučení Kosova od bývalé Jugoslávie, protože věděl, že Milošević nechce situaci vyřešit, ale prodloužit agonii již od počátku uměle vytvořeného státu. Nepřál si ozbrojený konflikt, přesto se mu jej ale nepovedlo odvrátit. V roce 1998 začaly boje, které pokračovaly do června 1999, kdy byl podepsán mír jak srbskou, tak i kosovskou stranou. Na jedné straně konfliktu stála srbská vojska, na druhé straně kosovské vojsko známé jako UČK (Kosovská osvobozenecká armáda). Nenávist mezi Albánci a Srby, která byla pěstována od 80. let politiky na obou stranách, se od roku 1999 silně zvýšila. Ve válce bylo zabito mnoho nevinných civilistů na obou stranách. Opět byl přítomen jev válečných hrobů, který svět viděl v Chorvatsku a v Bosně a Hercegovině. Mnoho zničených domů, vypálených vesnic, znásilnění nevinných žen a exodus místního kosovského obyvatelstva do bezpečí buď do Makedonie (asi 300 tisíc), anebo do Albánie (více než milion).
Válka v Kosovu a pohled na zbídačené obyvatelstvo na obou stranách ještě více roznítily nenávist místního obyvatelstva. V roce 1999 se z Kosova stává nezávislé území pod správou OSN. Některé albánské nacionalistické skupiny v Kosovu v té době prohlašovaly, že jediný způsob, jak vyřešit "albánskou otázku", je vytvoření jednoho velkého albánského státu na územích, kde Albánci žijí. Tehdejší albánská vláda v Albánii se velmi rozhodně postavila proti tomuto názoru a její postoj byl jasný i v době nepokojů v Makedonii, kdy se makedonští Albánci v roce 2001 chtěli odtrhnout od Makedonie a připojit se k Albánii.
Bohužel se tohoto nápadu chytily srbské nacionalistické skupiny v Kosovu a v Srbsku a otevřeně se postavily proti Velké Albánii. Vláda v Albánii opět poslala do Kosova, Makedonie a Srbska jasný vzkaz, že vytvoření Velké Albánie není a nebude cílem Albánské republiky. Ale bohužel tento postoj neuklidnil srbskou stranu a vytvoření nezávislého kosovského státu dne 17. února 2008 ji ještě více utvrdilo v tom, že Albánci chtějí vytvořit jeden velký albánský stát a oni jako příslušníci srbského národa nechtějí žít v takovém státě.
Patová situace dnes
Dnešní situace Srbů a Albánců v Kosovu je pořád stejná a živým důkazem jejich vzájemného vztahu je město Mitrovica. Lidé, kteří spolu žili desítky let a vzájemně si pomáhali, už si nemají co říct. Jakákoliv snaha o dialog je předem marná. Jakýkoliv smířlivý krok z jedné či druhé strany je považován za provokaci. Albánské děti už neumějí srbsky a srbské děti neumějí albánsky, i přesto, že v mnoha ohledech jsou si rovni.
Balkán vždy byl a bude ohniskem nepokojů a konfliktů do té doby, než jeho obyvatelé pochopí, že nacionalismus je zastaralý prvek 19. století, který je obvykle zneužit v době ekonomických krizí. Jasným důkazem takového zneužití je i projev albánského premiéra Saliho Berishy k oslavám stoletého výročí albánského státu v listopadu 2012, kdy zmínil sjednocení všech etnických Albánců. Toto prohlášení bohužel všeobecně vytvořilo dojem, že Albánie má zájem na vytvoření jednotného albánského státu v etnických hranicích, tj. tam, kde žijí Albánci. Jeho projev však není odrazem myšlení albánského národa v Albánii. Myšlenka velkého albánského státu je nešťastná rétorika Berishy, kterého na jaře tohoto roku čekají parlamentní volby a bojuje všemi prostředky o znovuzvolení. Je třeba jasně zdůraznit, že prohlášení albánského premiéra nemá podporu albánského lidu. V případě referenda se Albánci vysloví proti změně hranic a proti vytvoření jednoho velkého albánského státu. Projev Berishy je jenom rétorika politika, který na cestě za svými politickými cíli zneužívá kartu ochránce albánského lidu, což bylo vidět i v kauze odebrání licence ČEZu v Albánii.
Kosovo je důkazem toho, jak nacionalismus dokáže ničit mezilidské vztahy a jak národy mohou být obětí politických hrátek. Bude zapotřebí ještě desítek let, než Albánci a Srbové pochopí, že Kosovo nepatří ani Albáncům a ani Srbům, ale lidem tam žijícím bez ohledu na národnost. A pojmy jako Velká Albánie či Velké Srbsko patří do dějepisu a ne do současného světa.