Kolik stojí důvěra?
Lidi lze rozdělit na ty, kteří nevěří lidem a při každé příležitosti se snaží dokázat, že naprosto oprávněně.
A na ty, kteří lidem věří a při každé příležitosti se snaží dokázat, že naprosto oprávněně.
Kolikrát vás okradli? Kolikrát odřeli auto? Kolikrát vám kdo nezaplatil? Kdo vás kdy obelstil?
Můj příběh je z obrácené strany měsíce, z Kyrgyzstánu. Krom hor a beranů tu toho moc není. Podle toho zde taky lidé žijí: nuzně, uboze, v začouzených barabiznách z bahněných cihel. Šátky, sukně, houfy dětí, osli, zlaté prsteny. Vítejte ve střední Asii.
Na letišti jsem chytla taxíka. Protože se mé pracovní cestování občas blíží běhu se štafetou, vezl mě pak tento řidič ještě dvakrát i příští den. "Zítra o půl osmé před hotelem, dobrou noc." "Dobrou noc," zaklaply se za mnou dveře.
Ráno jsme dojeli na letiště a mě napadlo, jak na tom s tou důvěrou k lidem vlastně jsem. Jedna cesta - deset euro. Deset ráno, deset večer. Vytáhla jsem dvacetieurovku. "Tady máte dvacet euro, zaplatím vám zrovna i za večer," podala jsem mu bankovku. Bez řečí ji položil do šuplíku v autě.
Večer jsem podle plánu přiletěla na letiště a prošla až ven. Nevidím ho. Okamžitě se kolem mě vytvořil chumel neodbytných taxikářů. "Levně, odvezu vás levně, kam chcete jet?" doráželi ze všech stran. Jenže já hledala SVÉHO taxikáře. Nikde nikdo. Nechtělo se mi tomu věřit. Ještě jednou jsem vešla vchodovými skleněnými dveřmi na letiště a prošla celou halu. Pak vyšla znovu ven. Nic. Stoupla jsem si přímo doprostřed cesty. Teď už mě nešlo přehlédnout. Někdo mě popadl za rukáv: "Radko Rudolfovno! Málem jsem vás nenašel!" Byl to on a třásly se mu ruce. "Pojďte, pojedeme."
Z Biškeku jsem odlétala až za dva dny ve čtyři ráno. Popíjela jsem celou noc pivo u známých v biškeském paneláku někde na okraji města. Ve dvanáct jsem si vzpomněla na taxi. Zavolala jsem znovu SVÉMU řidiči. "Přijedu, samozřejmě." − Asi jsme se nějak špatně domluvili. Přijel už v jednu v noci a čekal na mě do půl třetí, než jsem se sbalila a vypadla ze zakouřené kuchyně do chladného vzduchu.
"Dobrý večer," pozdravila jsem unaveného taxikáře. "Dobrý večer," odpověděl a pak už jsme zase mlčeli. Za půl hodiny jsme projížděli kolem těch zmíněných začouzených chýší. "Tam je můj dům," ukázal směrem do tmavé ulice. "Hrůza," pomyslela jsem si, ale nahlas nic neřekla. "A děti máte?" "Syna, má devět měsíců." "To ho skoro nevidíte, když jste pořád v taxíku." "Co se dá dělat."
Na letišti jsem vytáhla desetieurovku a pár malých bankovek, co mi zůstaly. Podávám mu je.
"A možet, segodňja my eto ostavim bez děneg?" zeptal se, tedy - "Nenecháme to dnes bez peněz?"
Nejdřív jsem se k němu celá nevěřícně otočila. Díval se na mě a trochu stydlivě se usmíval. Myslel to vážně. Vyhrkly mi slzy do očí. "Děňgi bjeritě, poceluj synu," - "Vemte si ty peníze a polibte za mě syna," vtiskla jsem mu peníze do dlaně a vystoupila z auta.
Až za skleněnými dveřmi jsem se zhluboka nadechla.
Promrkala vlhké oči.