Komu patří Bratislava?

Freska na bratislavském hlavním nádraží. Foto autor Kostel svaté Alžběty. Foto Wikimedia Commons

Slovenští nacionalisté si v sobotu 16. března chtějí společným Pochodem za samostatné Slovensko vyrážejícím z náměstí nazvaného po Milanu Hodžovi, tedy zastánci přeměny rakousko-uherské monarchie na federaci středoevropských států a pozdějšímu čechoslovakistovi, připomenout 74. výročí vzniku Slovenského štátu a důrazně vyjádřit odpor vůči Evropské unii. V dnešních dnech také uplyne rok od utichnutí protestů spojených s kauzou Gorila, aférou vinící mnohé dodnes vládnoucí slovenské politiky z podivných praktik při privatizaci slovenského majetku. Komu patří Bratislava?

Zmenšenina secesního katolického kostela Svaté Alžběty neboli Modrého kostelíka postaveného mezi lety 1909 až 1913 v Bezručově ulici v Bratislavě byla v roce 2006 spolu s modelem pražského orloje zařazena do bruselského parku Malá Evropa. Tento turisty hojně navštěvovaný park obsahuje okolo tří set miniatur evropských staveb a zajímavostí v měřítku 1:25. Výběr kostelíka charakteristického svou modrou barvou způsobil u slovenské veřejnosti značný poprask, protože stavba zůstává neznámá mnohým obyvatelům Bratislavy, natož aby se stala reprezentativním symbolem architektonického, potažmo kulturního dědictví Slovenska. Přímo naproti kostela, toho skutečného, se nachází rozsáhlá budova bývalé nemocnice s poliklinikou postavená mezi lety 1937 až 1939 jako zemská pojišťovna s nemocnicí. Tato funkcionalistická stavba nepravidelného půdorysu je kulturní památkou. Nemocnice, která v ní několik desítek let sídlila, byla v roce 2011 přes odpor obyvatel definitivně zrušena. Nemovitost byla odkoupena pouze k tomuto účelu vytvořenou soukromou společností, která svůj prezentovaný plán stavbu do roku 2013 zrekonstruovat ani nezačala naplňovat. Za zvuku hlučně práskajících okenic jsem si na vstupních dveřích přečetl z papíru přilepeného izolepou ručně napsané upozornění, že budova je střežena psy. Nemohl jsem se ubránit představě smečky československých ovčáků pobíhajících našedlými nemocničními chodbami nebo spících v bývalých kancelářích prvorepublikové pojišťovny.

Bratislava se na začátku února podobala kulise divadelního představení. V zahradě prezidentského paláce, který je umístěn za skleněnou přepážkou, což podtrhuje dojem kartonové dekorace, zimu sotva přežívají stromy v Aleji prezidentů, což je řada malých útlých stromků zasazených několika prezidenty při příležitosti státních návštěv během mandátu Rudolfa Schustera. Zahrada samotná je chudá, neupravená, jako by čekala v nějaké přestávce mezi minulostí a budoucností. Tomuto dojmu neskutečnosti a jakési efemérnosti při pohledu na sídla vrcholných slovenských státních institucí jsem podlehl vícekrát. Ministerstva sídlí v bývalých činžovních domech, poznáte je podle vyvěšené vlajky a šoférů pokuřujících u lesklých černých limuzín stojících na chodnících. Jako by se nejednalo o reálná místa, ale o pouhé vstupy do kafkovského labyrintu, v němž stěží rozpoznáte, kdo je za co odpovědný, v němž se maže jasná hranice mezi ovládaným a ovládajícím. Když vystoupáte na okázale rekonstruovaný bratislavský hrad s touhou z města konečně vystoupit, a tak se v něm zorientovat a ukotvit, zaujme vás nehybný, jakoby ztuhlý Dunaj opticky zmenšující vše okolo sebe. Budapešť tomuto tlaku řeky dokáže svou monumentálností vzdorovat, Bratislava ne. Napravo, pole rakouských větrných elektráren. Nalevo, na druhé straně výseče, kterou se Dunaj zakusuje do slovenského území, Petržalka. Petržalka, jako malá předmostní obec už od začátku třicátých let naléhavě opevňována československou armádou, se v sedmdesátých letech proměnila ve skutečnou zeď před imperialismem, jejíž sídlištní betonová masa podobající se štítu města měla prý za úkol pohltit první vlnu radiace po atomovém útoku. Ještě dál za ní jsou v šedivém oparu nad horizontem vidět komíny obrovského areálu Slovnaftu. Že by se právě tu nacházelo ocelové srdce města? Kdysi. Dnes přitahuje pozornost střed noční Bratislavy a dvojice velkých světelných reklam J&T a TV JOJ na vrcholu jedné z bratislavských výškových budov. Možná, že právě tyto prosklené stavby obsahují východy z labyrintu pod Bratislavou. Možná, že jsou samy o sobě úplně stejnými labyrinty.

Bratislava je město popsané znaky všeho druhu. Ostatně i sprejeři už dávno vycítili, že veřejný prostor není úplně veřejný, a tak si ho na každém kroku alespoň symbolicky uzurpují, značkují. Privatizují.