Strany jsou pro straníky
Sociální demokraté dokáží přijmout výraznou osobnost jenom tehdy, když s nimi jedná z pozice silnějšího. Co to vypovídá o jejich sociálnosti a co o jejich demokratičnosti?
Vilém Flusser kdysi přirovnal politickou stranu k černé skříňce - aparátu, jehož fungování může běžný smrtelník pouze pasivně sledovat, ale skrytý princip nikdy nepochopí. Víkendový sjezd sociálních demokratů tuto teorii potvrdil. Nejpopulárnější politik v zemi Jiří Dienstbier, který získal v přímé prezidentské volbě více než šestnáct procent hlasů, zjevně není dost dobrý k tomu, aby byl místopředsedou ČSSD. Přitom letmý pohled na složení vedoucích orgánů strany ukazuje, že konkurence nebyla nijak náročná.
Disidentská minulost Dienstbierova otce leží v žaludku těm, kteří za normalizace čiperně šplhali po nomenklaturních příčkách. Ti mladší zase neskrývají hlubokou averzi k člověku, který dokázal sám, bez kmotrovské pomoci vystudovat vysokou školu. Obou typů je ve vedení sociální demokracie dost a dost.
Pro řadu voličů představoval Dienstbier šanci na otevřenější, férovější, méně paranoidní politiku, než jaká se jim dosud servírovala zleva i zprava. Je samozřejmě otázka, nakolik by tato očekávání dokázal splnit. Už proto, že spojenců má jen pár a ti se většinou pohybují mimo nejvyšší patra české politiky. Jenže i pošetilá naděje je lepší než nic. To totiž všechny zavedené strany u nás aktuálně nabízejí: vůbec nic.
Nejsilnější opoziční strana zkrátka neměla na to, aby se v prezidentské volbě zachovala zásadově. Nedokázala riskovat a otevřeně podpořit Zemana, ale ke kandidátovi, kterého proti němu nasadila, se příliš znát nechtěla. Čekalo se, jak to dopadne, načež nastalo trapné lísání k vítězi. Není pochyb, že stejně bouřlivý potlesk by ve vítkovickém plynojemu Miloš Zeman sklidil, kdyby delegátům po vzoru Andyho Kaufmana předčítal z klasické literatury.
Místo programové diskuse šli delegáti do hospody a pak honem domů, prý byly v sále nepohodlné sedačky. Vždyť je to jedno, za sociální demokraty dělá všechnu práci Nečasova vláda, takže drtivé vítězství ve volbách mají v kapse. Nebo ne? Na ministerské posty si brousí zuby komunální čímani, jejichž politický rozhled končí u toho, kterému kamarádovi přiklepnou kterou veřejnou zakázku. Takto se ale stát řídit nedá, zvláště dnes, když už toho státního majetku k privatizaci příliš nezbylo a jinou motivaci politici neznají.
Nabízí se úvaha, že stejně ochotně, jako se sociální demokraté udobřili se svým bývalým předsedou, kterému deset let nemohli přijít na jméno, se dohodnou i s kriminální oligarchií drancující tuto republiku. Může takovou stranu člověk vůbec volit? Ale existuje dnes lepší alternativa?