Dvě prózy ze současného Ruska - a jedna dokonce z Prahy
Postmoderní umělec Pavel Pepperštejn, výtvarník a spisovatel, představuje českému čtenáři svůj "psychedelický realismus".
"Za námi stojí takové síly - kachňátka a vlkodavi."
Pavel Pepperštejn, Svastika a Pentagon
Pavlu Pepperštejnovi vyšly v češtině v posledních dvou letech hned dvě prózy. První, Pražskou noc vydalo nakladatelství Albatros Media - Plus. Přeložil ji, jako vždy výborně, Libor Dvořák. Druhá, pojmenovaná Svastika a pentagon, vyšla v nakladatelství Argo v překladu Ondřeje Mrázka.
V Kulturních novinách 11/2013 jsem psal o výstavě současných ruských výtvarných umělců v pražské Meetfactory. Pavel Pepperštejn byl členem skupiny ruských konceptualistů Medhermeneutika (Инспекция "Медицинская герменевтика" − působila v devadesátých letech), která vystavovala v roce 1990 v Praze v Galerii U Řečických; bylo to velmi působivé a na letošní výstavě v Meetfactory je Medhermeneutika alespoň uvedena jménem v historii ruského konceptualismu, vypsané na zdi.
Pavel Pepperštejn je konceptualista, jako výtvarný umělec vystavuje po celém světě. Zabývá se také výtvarnou kritikou a od konce devadesátých let pravidelně vydává prózu. Narodil se v Moskvě jako Pavel Pivovarov, je synem výtvarníka Viktora Pivovarova a jeho první manželky Iriny, autorky veršů a próz pro děti. Od mládí se účastnil dění v okruhu moskevských konceptualistů. Na jedné z dnes již legendárních (alespoň v Rusku) fotografií z akce moskevských konceptualistů v roce 1983 je Pavlu Peppersteinovi (jak se jeho jméno píše na Západě) sedmnáct let. Neboli od mládí či od dětství patřil do té nejlepší společnosti. Ruští konceptualisté byli v osmdesátých letech minulého století skupinou lidí srovnatelnou s okruhem českého undergroundu kolem Plastic People, tedy lidí, kteří mezi sebe jen tak někoho nepustili. A kteří po pádu komunismu zažili úspěch ve světě kapitalismu, v případě ruského konceptualismu skutečně světový. Viktor Pivovarov i Pavel Pepperštejn vystavují ve světě s Iljou Kabakovem, o kterém píší média: "Drží titul nejdražší žijící umělec Ruska, na který dosáhl v roce 2008, kdy se jeho Brouk prodal v aukci za 2,9 milionu liber (5,8 milionu dolarů)."
Jsme už od próz Pavla Pepperštejna příliš daleko? Ani ne. Pepperštejn popisuje, co dobře zná: v próze Svastika a Pentagon studentské prostředí, které tak trochu splývá se světem moskevské zlaté mládeže a tak trochu je avantgardní. V Pražské noci čtenáře zavádí do Prahy, města, kde studoval, a také do světa mezinárodních vědecko-uměleckých kongresů a mezi nadnárodní miliardáře. A opět evidentně vychází z osobní zkušenosti.
Pavel Pepperštejn je úspěšný umělec. Rusko je velká země a už jen domácí umělecký úspěch v Rusku opravdu něco znamená. A z Ruska se dá udělat i umělecká "díra do světa"; je tu mnohonásobně větší pravděpodobnost, že to vyjde, než při stejném pokusu učiněném z Prahy. I prózy Pavla Pepperštejna jsou v dobrém slova smyslu světové. To neznamená, že umělecky lepší než prózy "nesvětové", jakými byly v době svého vzniku například texty Franze Kafky, na jehož dílo Pepperštejn odkazuje v Pražské noci. Je to jen jiný "světový" pohled. České umělce Pepperštejn nadzdvihl už na počátku devadesátých let svým článkem v časopisu Výtvarné umění, kde pojal českou výtvarnou scénu, stručně shrnuto, jako cosi kutilského či zahrádkářského. V tom je ovšem i kouzlo českého či v Čechách vznikajícího umění, v oné pokoutnosti, kterou ztvárnil Franz Kafka v Procesu, kde osudové soudní jednání probíhá kutilsky a pokoutně na půdách činžovních domů.
Prahu Pavel Pepperštejn dobře zná, studoval tu v osmdesátých letech na AVU a v Praze žije od roku 1982 jeho otec Viktor Pivovarov se svou druhou manželkou, českou kunsthistoričkou Milenou Slavickou.
Češi, Rusové. A aby to bylo ještě trošku složitější, pseudonym Pepperstein - či po česku Pepperštejn − má být nejvíce ze všeho návratem k židovství rodiny. Ve skupině Medhermeneutika byli s Pavlem Peppersteinem ještě Jurij Lejděrman a Sergej Anufrijev, oba původem z Oděsy. Pepperštejnovy prózy přeložené do češtiny evidentně navazují právě na tradici ruské literatury psané autory židovského původu. Próza Svastika a Pentagon se odehrává převážně na Krymu, velmi blízko Oděsy Isaaka Babela či Ilji Ilfa, z dalších ruských židovských autorů by jistě bylo možné nalézt vazby na fantaskně-groteskní prózy Ilji Erenburga.
Domníval bych se, že Pražská noc, próza do češtiny nebývale rychle přeložená (v Rusku vydaná v roce 2011), která se odehrává v Praze a jejímž tématem je "Praha magická" a rovněž pohled "nových Rusů" na toto město, bude v pražském literárním či obecněji kulturním světě titulem diskutovaným a probíraným. Vždyť jde o text na dobré literární úrovni a s přitažlivým a aktuálním tématem − obsazování Prahy "novými Rusy" je v plném proudu, ba nabírá čím dál tím víc na obrátkách. Knížka však prošla bez valného povšimnutí. Snad pro svou nejednoznačnost? Či je příčina čistě praktická a spočívá v malé propagaci knihy a autora v České republice? Či jde o projev českého vlastenectví, které se zde projevuje jako protest vůči rusifikaci Prahy (potažmo Karlových Varů), čili: "Důrazné ne! O této knize naše národní pražská kritika psát nebude!" Těžko říci. Nějak to prostě nevyšlo. Možná také, že je ruských próz překládáno poměrně dost, také díky nadaci ruského oligarchy Michaila Prochorova, jež překlady z ruštiny do jiných jazyků finančně podporuje. Zájem už je možná nasycen a pro další nové jméno už není místo.
V České republice se v posledních letech stal jednoznačně nejznámějším současným ruským prozaikem, každopádně pokud jde o prostředí literátů či širší kulturní veřejnosti, Vladimír Sorokin. Ten se propagaci svých knih u nás věnoval osobně a zřejmě i na českého čtenáře (kritika, novináře) působí přijatelně autorovo do jisté míry "exportní" zpracovávání situace v současném Rusku. Sorokin na své čtenáře mimo Rusko evidentně myslí a vychází v mnohém vstříc jejich představě o dění v záhadném východním impériu. Sorokinův sklon k cynismu a vulgaritě, byť jsou to jen jedny z jeho výrazových prostředků, také konvenují s psaním řady současných českých spisovatelů. Sorokin začínal jako výtvarník a s Pepperštejnem je zachycen na zmíněné fotografii kroužku moskevských konceptualistů z roku 1983.
Pražský genius loci
Nyní už konkrétně k Pepperštejnovým do češtiny přeloženým prózám. Obálka Pražské noci vyhlíží jako obálka senzační detektivky, autorem četných ilustrací a grafické úpravy je ovšem dvojice Pavel Pepperštejn - Ivan Razumov. Snad je to v ruském prostředí jinak, v České republice ovšem obálky Pepperštejnových knih příliš dobrý dojem nevzbuzují. A ani s jejich obsahem, viděno českýma očima, příliš nekorespondují. Na první straně Pražské noci se lze dočíst: Svým vnitřním duchovním předurčením jsem básník, čas od času skládám do ladného sledu několik slov, opájím se jejich magií, jejich pomateným kouzlem; jsem jedním z mála, kdož ještě udržují tento posvátný oheň, jenž nedávno zuřil jako učiněný stepní požár, kdežto dnes se změnil v ohýnek poslední cigarety umírajícího obra. Ano, vypravěčem Pražské noci je básník, který je zároveň nájemným vrahem. Kombinace v českém prostředí neuvěřitelná, v ruském nikoliv až tak překvapivá. Příběh začíná napínavě, stejně jako u Svastiky a pentagonu, asi v pětině obou knížek ale odbočí jinam − k jiným příběhům a částečně i do jiných žánrů (ve formě přednášek), aby závěr shodně obstarala noční mystická scéna spojená ve Svastice a Pentagonu s drogami a sexem, v Pražské noci jde spíš o mystérium samotné "pražské noci", zachycené v literatuře už mnohokrát. Výstižně a srovnatelně se závěrem Pepperštejnovy Pražské noci například v básni Egona Bondyho, známé především z jejího zhudebnění Plastic People: Magické noci počal čas, Kocha snad z toho vezme ďas, magické noci počal čas. My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Duch sám. Ta píseň se stala v určitém prostředí hitem, jistě i z důvodu přesného vystižení něčeho, co v Praze skutečně existuje.
Egon Bondy, Franz Kafka a Michal Ajvaz, to je trojice v Praze píšících autorů, jejichž duch se nad Pepperštejnovou Pražskou nocí nutně vynořuje. Nejblíže je Pepperštejn Bondymu, stejně jako Bondy prozaik skáče i Pepperštejn od tématu k tématu, opouští své postavy, prokládá příběh tezemi a výklady, nepíše prózu založenou na způsobu vyprávění obvyklém v devatenáctém století, držícím se svých postav a příběhu samotného, který má začátek a konec. To Pepperštejn nedělá. Na začátek a konec tak trochu rezignuje a své postavy klidně opustí uprostřed textu. I s Prahou nakládá dost libovolně. Někdy jeho psaní vzbuzuje dojem, že jde o záměrné předvádění Prahy z pohledu turisty, jinde vykreslí atmosféru, která je evidentně úplně jiná než ta povrchně turistická. Pohrávání si s různými rovinami autorského pohledu je pro Pepperštejna typické. Stejně jako krátké vtipné glosy: Jsem prapravnuk spisovatele Korolenka, který napsal Děti podzemí. Ano, já jsem také jedno z dětí podzemí, jsem potomek dávného sovětského světa, jednoho z jeho posledních záchvěvů na rozloučenou. Tento velký svět, který mi věnoval mé útlé dětství, již neexistuje, vyvlekli ho na povrch a sedrali z něj vše, čím byl pokryt - jeho podzemní oceány vyschly a rozlehlé vlahé stíny, jichž byl plný, spálilo nelítostné slunce Kapitálu. To velké slunce, jak je všem známo, katastrofálně opuchá, roste a v jeho dužině zeje naprosto zřetelná černá díra - antibudoucnost, kosmické doupě nebytí, do něhož se naše zlaté jablíčko vesele kutálí. Na několik stran dokáže ale Pepperštejn natáhnout i rozvláčný a z mého pohledu poněkud nudný výklad o politice, v próze jde o přednášku jedné z postav na mezinárodním kongresu. Je ovšem pravděpodobné, že mezinárodní kongresy nudné bývají, na rozdíl od Pavla Pepperštejna s nimi osobní zkušenost nemám, jeho podání působí nepochybně přesvědčivě, ale přesto bych ho v knize klidně oželel.
Jednou z postav Pražské noci je malíř Kurovský, jedna z figur, které na konci 80. a začátkem 90. let patřily neodmyslitelně ke koloritu staré Prahy. Pepperštejn ztvárňuje postavu Kurovského, jako kdyby vypadla z Druhého města Michala Ajvaze, prózy, kterou Pavel Pepperštejn může znát, především ale vychází z reálné skutečnosti "Prahy magické".
"Vy říkáte, že maluju kravince. Moje věci se ale prodávají dobře. Prožil jsem dlouhý život, mladý muži, a polovinu tohoto života jsem proseděl v tomhle pokoji, u stojanu za otevřeným oknem. Tohle místo se dost podobá ráji, nemyslíte? Každého, kdo naší ulicí prochází, se zmocňuje blaženost. A právě v tomto stavu nakupují moje netvory. Jako památku na tento ráj si domů přivážejí pekelné obrázky. Není to zvláštní?"
"Když uprostřed tohoto nádherného města sedíte a kreslíte pekelná monstra, znamená to, že někde jinde je nevýslovně hnusné a zrůdné město, v jehož nejděsivější ulici sedí nějaký génius a kreslí velkolepé rajské výjevy."
"Nejděsivější město světa nosím ve své duši," řekl on. "A uprostřed toho děsivého města opravdu sedí krásný génius a maluje ráj…"
Detektivka bez rozuzlení
Pražské noci pro mne byly zajímavé především jako pohled současného rusky píšícího autora na Prahu, město v současnosti plné Rusů. V Rusku se vždy lidem žilo mnohem hůř než u nás, na základě vědomí jejich utrpení ale vznikala značná část velké ruské literatury. Cena je značná, výsledky přesvědčivé. U nás v Čechách a na Moravě máme ovšem příznačné "když se kácí les, létají třísky" přece jen raději v ruské literatuře než v každodenním životě.
Próza Svastika a Pentagon ruský každodenní život zachycuje, ač se převážně drží prostředí vyšších vrstev společnosti.
V první části prózy jde o prostředí studentů, jejichž rodinné a sociální zařazení, kromě jediné z postav, čtenář v textu sice nenajde, nicméně je jasné, že problém peněz pro ně nehraje roli. Příběh záhadně zmizelé studentky prakticky nemá žádné vysvětlení a řešení, nebo jich může mít naopak celou řadu, to autor ponechává na čtenáři. Jako kdyby se mu příběh ani nechtělo dopsat, stejně jako jen načrtne rovinu "zmizení v prázdnotě", pro část současné ruské literatury typickou - výrazně se tématu věnuje Viktor Pelevin v próze příznačně nazvané Čapajev a prázdnota.
V druhé, rozsáhlejší části Svastiky a Pentagonu a vlastně v druhém příběhu na ten první volně navazujícím, se protagonistou stává vyšetřovatel kriminálky na odpočinku, v prvním příběhu vystupující coby postava vedlejší. Jako epizodní postavy se tu objevují jak vysoký státní úředník, tak důchodci, pro které je problém peněz základní. A jejichž záhadná úmrtí jsou předmětem pátrání hlavní postavy. Smrt důchodců, to je pro všechny ostatní postavy prózy něco, na čem naprosto nesejde. Ale může to představovat - z hlediska kriminalistů − zajímavý kriminalistický případ.
Z hlediska literárního se autorovi daří líčení bezstarostného života studentů ve stylu zlaté mládeže a také zachycení věčně prázdninové atmosféry Krymu, kde se většina příběhu odehrává. V druhé části prózy se objevují postavy značně schematické, jako jsou místní mladí kriminalisté či mladá a krásná "vyznavačka svastiky". Ale Pavel Pepperštejn to tak zřejmě chtěl a "literární hledisko" je něco, co evidentně nepovažuje za příliš důležité. A čtenářům jeho próz to tak zřejmě vyhovuje.
V jednom rozhovoru uvádí Michal Ajvaz: "Tatínek byl vzděláním chemik, ale přitom byl velmi vzdělaný a sečtělý člověk. Narodil se na Krymu, ruština byla jeho rodnou řečí a celý život se zajímal o ruskou kulturu, i když nebyl etnický Rus, ale krymský Karaita." Zní to jako jeden z Ajvazových fantastických příběhů, nicméně Karaité skutečně existují a jde o židovské hnutí, odštěpené v 8. století našeho letopočtu a později žijící především na Krymu. Neboli spojitost s prózami Michala Ajvaze se opakuje i u krymské prózy Pavla Pepperštejna. Není to zvláštní?
Konec velkých příběhů
Výsledný dojem z Pepperštejnových próz je poněkud chaotický, nepochybně ale takový v autorském záměru být má. Svět v tomto pojetí nemá logiku, a není tedy nutné logicky pracovat ani v literárním žánru. Není to hra či pohrávání si se čtenářem, není to ani nedbalost či pýcha autora, který by považoval nedodělek za mistrovské dílo. Značný vliv na "zapsání chaosu chaosem" má ovšem zkušenost s drogami, o kterých se v Pepperštejnových prózách vydaných v češtině píše poměrně dost. Vypadá to především na LSD. Prózy Pepperštejnova generačního souputníka Viktora Pelevina jsou protkány kokainem. Vodka se ze současné ruské literatury do češtiny překládané jaksi vytratila. S Pelevinovou prózou má ta Pepperštejnova mnoho společného, pokud jde o témata i jazyk, oba používají podobné ironie, oba se vztahují k mystice a ovšem k mystériu Rusi, oba umějí obratně vyprávět. Pelevin píše ale mnohem logičtěji (byť by šlo o logiku prázdnoty), racionálněji, mnohem více v tradičním duchu, jeho próza je také mnohem propracovanější a promyšlenější, ta Pepperštejnova je - a chce být - spíš konceptem, v němž na detailech nezáleží. Právě propracovaný detail ale vytváří kvalitu většiny dobré světové prózy. Neboli ve srovnání takto pojatém konceptualista Pepperštejn jednoznačně prohrává. Neznamená to ovšem, že by jeho psaní nemělo určité tradiční kvality. Jen tu nejsou prioritou. Ostatně i novější, do češtiny přeložené prózy "psychedelického tradicionalisty" Viktora Pelevina Helma hrůzy a Svatá kniha vlkodlaka jsou značně rozvolněné a v mnohém blízké textům konceptualistů Pepperštejna a Sorokina. Naopak Sorokinova Vánice se značně odklonila od konceptu směrem k tradičnímu vyprávění.
A závěrem? Svět ruské literatury obecně už je současnému českému čtenáři cizí. Má to jistě své pochopitelné společenské důvody. Že se ruskou literaturou zabývají víceméně už jen rusisté, je ale škoda. Jde ostatně o obecnější tendenci, v jejímž rámci se považuje za dobré, aby se danou jazykovou oblastí v literatuře zabývali pouze odborníci na daný jazyk, hispanisté, skandinavisté, japanisté atd. Jedinou cizojazyčnou literaturou, do které mohou mluvit všichni a všichni o ní mohou psát, je podle této teorie literatura psaná anglicky. Neboť anglisty jsou v mladších generacích zkrátka všichni. K současné ruské próze se v současnosti pravidelně vyjadřují prakticky jen čtyři lidé, překladatelé Luboš Dvořák a Ondřej Mrázek, publicista Tomáš Glanc a kapitalismu přizpůsobený marxista Vladimír Novotný. Tuto neradostnou situaci, se zaměřením na ruskou prózu, konstatoval naposledy v Tvaru 2/2013 Ondřej Mrázek. Mlčení, které na české literární scéně doprovází vydání textů Pavla Pepperštejna, z nichž jeden se navíc odehrává v Praze, mlčení o literatuře, která byla pro českou prózu jednou ze základních inspirací od konce 19. století, je charakteristické - a příznačné i pro naši národní povahu.
Pavel Pepperštejn: Pražská noc. Přeložil Libor Dvořák, Plus, Praha 2011.
Pavel Pepperštejn: Svastika a Pentagon. Přeložil Ondřej Mrázek, Argo, Praha 2012.