Běžící koule těsta a čtyři papričky
Pohádky, které si vyprávějí Tibeťané, ukazují svět magický a archaický, který nám ale přesto může být v mnohém blízký.
Kniha přináší pohádkové příběhy z Tibetu a sousedních zemí, které s ním sdílejí příbuzný jazyk a způsob života: Bhútánu, Sikkimu a Ladaku. Vypráví je překladatel a cestovatel Miroslav Pošta, jenž se s nimi seznámil, když před lety učil v zapadlých himálajských osadách angličtinu - protože s dětmi často komunikoval právě prostřednictvím pohádek, povšiml si podobností i rozdílů mezi českými a tibetskými příběhy.
Atmosféru dalekých krajů šťastně navodí už úvod knihy, který je sám o sobě příběhem, odehrávajícím se v horském klášteře, kde mladí mniši potají naslouchají vypravěči pohádek. Následuje třiatřicet příběhů, v nichž vystupují chudí rolníci a mocní králové, čarodějnice, lidožraví démoni i nejrůznější zvířata, od vrabců až po jaky a levharty. V pohádkách se odráží buddhistické učení nabádající ke smířlivosti a skromnosti, zároveň ale obsahují drastické detaily, které je už v evropské tvorbě pro děti zvykem "z pedagogických důvodů" vynechávat. Tibeťané mají zkrátka blíže k přírodě a bezkonfliktní disneyovská stylizace jim nic neříká, skatologie i černý humor naznačují, že v Asii se nerozlišuje tak striktně mezi dětským a dospělým posluchačem. Součástí knihy je i slovníček místních výrazů, které se vypravěč rozhodl pro zachování atmosféry nepřekládat, stejně jako krátké pojednání o tibetském jazyce a písmu. Autor vypráví kultivovaným, až poetickým jazykem (i když místy používá slovní hříčky nebo prvky hovorové češtiny, hlavně v dialozích), který nemusí být pro současného dětského čtenáře vždy lehce schůdný - ale snad je to dobře, stromek se má ohýbat, dokud je mladý, a šišláním z nikoho dospělého jedince nevychováme.
Soubor himálajských pohádek by mohl pro dnešní děti znamenat to, co pro naši generaci výbor ruských báchorek Krása nesmírná se znamenitým obrazovým doprovodem Václava Fialy nebo pro naše rodiče Hrubínovy Pohádky z tisíce a jedné noci ilustrované Jiřím Trnkou. Ačkoli tyto příběhy nejsou zpravidla tak "akční": převládají krátké poučné anekdoty a bajky, v nichž slabší zvítězí díky svému důvtipu. V tom vyniká zejména Akhu Tänpa, šibal, podobný kojotovi severoamerických Indiánů či germánskému Enšpíglovi. Objeví se také etiologická vyprávění, z nichž se dozvíme, proč musí netopýr létat v noci nebo odkud se vzal odpor Tibeťanů k zabíjení zvířat.
Spíše dospělý čtenář ocení moudrost některých textů, která je právě dnes velmi aktuální, jako je příběh hlupáka ničícího přírodu kvůli krátkodobému zisku (Santal dražší než zlato) nebo varování před zahráváním si s neblahými věštbami, které by se mohly až příliš snadno vyplnit (Krev z očí kamenných lvů).
Některé příběhy nám přijdou až příliš exotické, ale jiné jsou důvěrně známé až do detailů, jako O pastýři a lišce nebo O dědovi Hele Hele, což je náš známý stařeček, co měnil, až vyměnil. Těžko rozhodnout, zda je to odraz dávných kulturních styků himálajské oblasti s Evropou nebo zda přijmeme teorii Bruna Bettelheima, že pohádkové náměty jsou logicky na celém světě obdobné, protože obdobné jsou také vzorce chování, které chtějí dospělí prostřednictvím pohádek dětem předávat (pomáhat druhým, nebát se překážek a podobně). S tím souvisí i morálka příběhů, která závisí na vypravěčské perspektivě: cizí lidé jsou za sobectví, záludnost a krutost vždy potrestáni, ale Akhu Tänpa je náš, tomu projde každá lež a ještě se tím bavíme. Vždyť ani my nejsme vždy bez hříchu.
Ilustrátorka Lucie Jasanská má na kvalitě knihy velký podíl. Inspiruje se tradičním tibetským uměním, ale dokáže uplatnit i vlastní imaginaci. Její kresby jsou lyrické a vtipné zároveň, místy poučené i na současných trendech komiksové tvorby. Díky nakladatelství Verzone, zaměřenému hlavně na reprezentativní publikace o výtvarném umění, si mohla pohrát s grafickou úpravou knihy: některé stránky napodobují strukturu proslulého tibetského ručního papíru, zatímco třeba příběh odehrávající se ve vodní říši má podklad laděný do ultramarinu. Občas Jasanská pracuje i s různými typy písma, včetně tibetských znaků, ale tyto špílce jsou vždy funkční a střídmě používané, takže neupadnou do samoúčelnosti. Vše je dotaženo až do takových detailů, jako je odkrytý hřbet, sešitý provázky v tradičních barvách modlitebních praporků. Když někoho práce baví, je to prostě poznat…
Vznikla půvabná knížka, v níž jsou obsah a forma v málokdy vídaném harmonickém souladu a která dokáže potěšit děti i dospělé. A je nesmírně užitečné, že pěstuje v dětech pochopení k odlišnému způsobu života, který nám může připadat primitivní, ale pohrdat jím určitě není na místě. Třeba v nich příběhy ze vzdálených krajů pomohou pěstovat fantazii - otevřené a kreativní lidi teď potřebujeme ze všeho nejvíce, i když to ještě ne každý chápe. A třeba z nich alespoň nebudou blbci, kteří se se složitostí světa vyrovnávají vymýšlením nesmyslných nálepek, jako je "dalajlamismus".
Himálajské pohádky. Vyprávění z Tibetu, Bhútánu, Ladaku a Sikkimu. Verzone, Praha 2012.