Nad novější poezií Radka Fridricha
Tvorba osudově spjatá s konkrétní krajinou je v současné české literatuře spíše výjimečná.
Pokud bych měl o některém z autorů polistopadové české literatury hovořit jako o význačném básníkovi Sudet, mezi prvními bych určitě vzpomenul Radka Fridricha, a to hned z několika důvodů. Zmínku si zaslouží nejen pro svoji (dnes už i zahraniční) proslulost, pro fakt, že byl v loňském roce oceněn Magnesií Literou za poezii, ale také proto, že je jak básníkem, tak organizátorem literárního dění (v rodném Děčíně), že je na jeho tvorbě znát ukotvení místní a rodové - a že v jeho samotné poezii jde nikoliv jen o sondu horizontální (průzkum krajové rozlehlosti, rozmanitosti a přítomnosti), anobrž i vertikální: V přítomném čase, za použití prostředků současné poezie ožívají také Sudety zmizelé s osudy minulými. Uplynulé splývá s mýtem a pověstí. Dávní německy hovořící obyvatelé nás oslovují jako nově příchozí, abychom jejich příběhy dopovídali, ano uskutečnili svojí fantazií a vlastním tělem.
První z knih, jež mi bylo recenzovati, zřetelně navazuje na oddíl Řeč mrtvejch ze zatímně nejlepší a nejslavnější Fridrichovy sbírky Erzherz. Mimo jiné svým názvem: Nebožky. Sbírka se (…) programově zaměřuje na ženy, na jejich osobní dramata, sny, zklamání, na zlomové okamžiky a tragické vrypy v jejich osudech. - Kdyžtě už sám její název signalizuje nám naprostou převahu oné odvrácené tváře životů a zároveň však též časovou vzdálenost nás dnešních čtenářů od pojednávaných osudů. Vzdálenost dělící svět ještě živých od světa již zemřelých.
Potřeba zrcadlit jak předchozí vývoj, tak i budoucí běh v několika málo uzlových bodech vede však místy Fridricha k přílišné abstraktivizaci textu, z nějž filozofování nakonec skutečný život vytěsňuje: Jen stoupat výš a výš, / do vesmírného dolu. // K trilobitu bytí.
Jednotlivé portréty jsou tedy zasvěceny ženám. Nejen jejich skutečným osudům, ale také přáním a snům, podivným zjevením a viděním, díky nimž se události zdánlivě všednodenní stávají zázračnými. Neboť se v posledku dějí "za zrakem", v krajině paměti, reflexe a představy (již Fridrich spíše tlumí, než exaltuje), v krajině zrozené slovy tušícími pojmenovávané. Tam, kde je textu ponecháno dosti prostoru (jímž nerozumím jenom samotnou textovou rozlehlost), dobírá se tento příběhu, který umí ctíti tajemství (nedozvíme se ani, kdo byl vrahem nebohé Anny Elisabeth Winter). Leč působivými jsou také lyrická utkvění v symbolné platnosti věcí a jevů - překvapující nás přesným a zároveň rytmicky umně vyvedeným vyjádřením: Ohluchlá ulita aleje. Fridrich velmi dobře zvládá pracovat s kontrastem: scéna znásilnění Anny Hille je rámována čerstvě se rozžívající jarní přírodou.
Přestože nás dokáže zaujmout také informace osekaná až na drobné tříšťky, z nichž ještě svedeme znovustvořit (pochopit a prožít) životní peripetie Fridrichových hrdinek, na rozdíl od Řeči mrtvejch stavím nyní výše ony poněkud jurodivé portréty žen - právě takto hlouběji zaklesnuté ve spodních vrstvách krajinných slojí, v mýtech a pověstech: postavu, která skoro splyne se stínem skal a náhodného kolemjdoucího pokaždé k smrti vyleká. Neboť jakoby předznamenává ty z knížky následující, v níž se v jedno slévá hned několikerý mýtus a diskurs.
Krkavci nad krajinou
Pro básnický soubor, jemuž dal název krkavčí křik rozléhající se pískovcovými skalami v okolí Děčína, Krooa krooa, bychom našli hned několikerou inspiraci: Pískovcová skalní města, prospektorské zápisky starých Vlachů, alchymie krajiny s nelítostnými "lyrickými subjekty", hledání otcovské lásky… I pravím, že v poezii Radka Fridricha nyní krajina, lyrický subjekt, interní autor a hypotetický čtenář často splývají - a jde zde nejen o nezbytně nutný předpoklad, jde dokonce o imperativ: Protáhni se zkamenělými nozdrami Koňské hlavy! / Usaď se v jejích očnicových obloucích! Legendárnost a příběhovost se tu vyjevují jaksi na druhou: kdyžtě příběh prožíváme až s jeho rekonstrukcí; jako lze smysl jednotlivých střípků, jejich funkci, poznat teprve v celistvé mozaice.
K Fridrichově sudetské krajině stojí za to se ještě vrátit. Tato bývá zvrstvena pozůstatky minulých životů, popsána prospektorskými vzkazy, ona i její dějiny (patrné z oněch vrstev) jsou žité a ožívající současnými lidmi, jejich příběhy. Atributy každodenního shonu mohou se přesmýknout - vlastně v negaci negace: Noc jak funebrácký vůz / supí po formanské cestě. Zjevují se v ní bytosti, o nichž nevíme, zda jsou více lidmi, nebo ztělesněním krajového mýtu - tak z ní vyrůstají a do ní také (jako domnělé zlaté žíly) vrůstají. Rytmus jejich chůze i řeči je rytmem zaříkávání a kletby. Nad takovým Hasenfussem (jak případné mluvící jméno!) vzpomeneš nedostatečných, protože nestatečných mužů z Vančurovy Markéty Lazarové - abys jeho/jejich protiklad nalezl (možná?, beze zbytku?) ve Vlašském Danielovi. Jemuž právě jinakost dopřává nahlédnout pod povrch a jehož výpovědi dějí se náznakem či obrazem: jimiž si přivlastňuje a jimiž dobývá - a obdobně i svým tělem (a až se vydá, zdechne). Tento je z rodu černých myslivců nebo bytostí polosvěta z Fridrichova přebásnění někdejších krajových pověstí jazykově a původem německých (v knize Modroret).
Cele se tedy vydal? Ovšem napospas potomstvu, jímž je onen českoněmecký (díky svému otci ale vymykající se) Klatzek: Jsem Klatzek, / Chrastava je má / bláznivá matka. // Jsem Klatzek, / zplodil mne Daniel / jako spratka. - Není tak trochu podoben i nám, domnělým příchozím zdaleka? Ač přítomni někdy až bolestně, přece nikdy úplně odsud. Ač někdy k nerozeznání od krutě krásné krajiny, přece jí rozdrásáni až do krve. Vyrůstající z temných kořenů rodových, z podoby, ba povahy kraje, ale také z rytmu řeči - za vichřice představ často jen obrysově tušených. S řečí prosolenou pískem, skřípajícím jako chůze na hranách útesů. S touhami marně ukrývanými pod povrchem podvědomí. Neboť bouře se přece už blíží, a vlny zvedají.
Po právu tedy obdržela Fridrichova sbírka cenu Magnesia Litera za poezii. Sluší se zmínit též její vysokou a umnou provázanost kompoziční. Nicméně i zde si potvrdíme fakt, že Fridrichovu básnění nesvědčí umělá kultivace: Rovnými stěžni dýmů / napíná světelná ráhna rána; Křik prořízl hrdlo jitru. Obrazy jako líbala pustotu mého sudetského srdce nebo já, který tě krutě miloval už dokonce hraničí s kýčem.
A přitom jich Radek Fridrich nemá zapotřebí. Neboť nám nejvíce sděluje právě tam, kde je užito slova zdánlivě nehledaného, civilního. Kde se i čtenář musí poněkud proměnit ve Vlašského Daniela: Aby se mu zprvu nezjevné stalo skutečným zjevením.
Radek Fridrich: Nebožky/Selige. Do němčiny přeložila Jana Krötzsch. Perplex, Opava 2011.
Radek Fridrich: Krooa krooa. Host, Brno 2011.