Člověk, přítel zvířat
Má zvíře duši? Třeba takový ptakopysk? Nebo tasemnice? Nebo pes? Ten náš vám tak moudře kouká a tak všemu rozumí, no, jenom promluvit. Pejsek, ten neublíží, to jenom lidi zklamou. Pes nikdy ne. Anebo takový vám kocourek vykastrovaný, roztomilý. To je vám tak chytrý tvor. Anebo ten papoušek. Sedne vám na rameno a tak krásně si s váma povídá a ještě vás přitom klove do ucha.
V sedmdesátých letech minulého století běžně soužily v jednom bytě tři generace. Obvykle v sestavě babička, rodiče, děti. V devadesátých letech bylo běžné, že rodiče postavili pro děti dům, z nějž se děti na prahu dospělosti odstěhovaly a rodiče v něm zbyli sami se psem. A dnes, na začátku druhého desetiletí dvacátého prvního století žijí lidé se psy, papoušky a kočkami. Důchodci, squateři, rozvedení muži, staří mládenci i mladé bezdětné páry. A všichni o svá zvířata pečují jako o děti.
Neměl by být na soužití člověka se psem, kocourem či papouškem, tedy v současnosti již zcela plnohodnotným členem rodiny, rozšířen zákon o registrovaném partnerství? Musí mít registrovaný partner nutně duši? Má každý člověk duši? Mělo by být zvířatům, která o ně prostřednictvím svých partnerů požádají, uděleno české státní občanství na základě jejich místa narození? Nebo by měli psi, kocouři a papoušci zažádat o azyl na základě již nesnesitelných životních podmínek v animálním světě? Je přijatelné být členem rodiny a zvířetem zároveň?
Chyba jistě není na zvířecí straně. Vždyť zatímco psi a kočky rozumějí všemu, co si o nich lidé povídají, pro člověka, který se už dva a půl tisíce let zabývá filosofií, literaturou a matematikou a který vymyslel elektrifikovaný opékač topinek a postavil pyramidy v Egyptě nebo ropovod Družba, zůstává řeč zvířat doposud neproniknutelným tajemstvím. Pouze několik jedinců nahlédlo za tuto tajemnou oponu. Jiřík, který snědl kouzelného hada. Ovčák, který zachránil syna hadího krále. Mauglí, který vychodil základní školu v pralese. Doktor Bolíto, kterého řeč zvířat naučil papoušek, a svatý František, jemuž schopnost rozumět zvířatům daroval Bůh.
Ze svědectví těchto výjimečných osob vyplývá, že rozhovory zvířat svou úrovní za rozhovory lidskými nezaostávají. Vyplývá z nich rovněž, že zvířata rozumějí nejen lidské řeči, ale také řečem všech ostatních živočichů. Ptakopysk rozumí tasemnici, slon každé breberce a uvřískaný pavián mlčenlivému kaprovi. Jen lidé nemají ani ponětí o tom, o čem si vrabci na střeše cvrlikají, ani o tom, jak si lišky dávají dobrou noc.
Spočívá ovšem převaha zvířat nad člověkem pouze v úrovni jazykových znalostí? Není to něco více, co po tisíciletích člověk konečně pochopil, když učinil psa nebo kočku středobodem svého života a začal jej obsluhovat a uctívat? A není příznačné, že se tomu tak stalo ze všeho nejdříve v zemích ekonomicky, a tedy i kulturně a filosoficky nejvyspělejších? Ano, o tento epochální historický přelom ve vztahu k psovi, kocourovi a papouškovi jde především. Zatímco záležitost zvířecí duše a psa jako plnoprávného člena farnosti a účastníka bohoslužeb je možné považovat minimálně v České republice za nepodstatnou, s plnoprávným občanstvím kocoura by zas bylo spjato placení nemocenského a sociálního pojištění. Bude tedy lepší (a úspornější) i tuto záležitost ponechat stranou.
Ano, postavení miláčka domácnosti je pro zvíře zcela uspokojivé a dostatečné. Od člověka k člověku je daleko. Dál než od člověka ke kocourkovi a pejskovi.