Básnicky bydlí člověk
Jaroslav Erik Frič (1949) ve svých denních záznamech vydává pozoruhodné svědectví o osamělém, nikoli však marném boji s nekulturností doby.
Knižně vydané deníky Jaroslava Erika Friče, známého jako básník, pouliční muzikant a především nepřehlédnutelný spiritus agens nekomerční kultury v Brně a okolí, zachycují období od června do prosince 2007 (nakladatelství slibuje, že časem vydá i jejich pokračování). Frič jako bytostný konzervativec s mladou duší si zde vyzkoušel žánr weblogu, který vedl na stránkách svého (momentálně utlumeného) nakladatelství Vetus Via. Texty jsou spontánní, obsahují vzpomínky, sny, výpisky z četby, glosy ke kulturnímu a veřejnému dění, řídí se náhodnými asociacemi, dlouhá souvětí připomínají styl Bohumila Hrabala.
Jakkoli mnohé Fričovy politické názory nesdílím, přece jen čtu s požitkem, když ironizuje opatrnické rozumářství pokoncilního katolictví a jeho potřebu vymýšlet pořád novou liturgii a nové překlady Bible. Vzpomíná na Josefa Šafaříka a jeho polemiku s Teilhardem de Chardin - přiznám se, že ani mě slavný francouzský jezuita s jeho sofistikovanými usmiřovačkami mezi vědou a vírou nikdy moc nebavil. Na stránkách knihy se vyznává z obdivu k osobnostem natolik disparátním, jako je Hašek a Chesterton, Pascal a Buñuel, Frankl a Gombrowicz: přes všechny rozdíly jsou to ovšem vždy lidé opravdoví, tvořiví a inspirativní. Frič je polyhistor, který dokáže poučeně hovořit nejen o poezii a teologii, ale také o hudbě (včetně fenoménů nejsoučasnějších, jako je hip-hop nebo provokativní písničkář Záviš), filmu i o značkách automobilů nebo cigaret.
Ačkoli Frič často působí jako asketa, ve svých zápiscích se vyjadřuje s láskou o jídle a pití (poctivá koprovka jej vyprovokuje k výkřiku: "přátelé, není na světě zase tak špatně!"), což souvisí nejen s jeho dlouholetou praxí číšníka, stěžuje si vášnivě na úpadek (nejen) tohoto oboru; dnes je v centru Brna hospoda skoro na každém kroku, ale jen do málokteré se vám chce vejít, abyste tam byli bráni jako host a nikoli kavka k rychlému oškubání. Pohoršuje ho, jak neurvale se v dnešních supermarketech nakládá s chlebem, zmiňuje i mimořádně nechutnou praktiku některých dnešních restauratérů vkládat do pisoárů na přehlušení zápachu rozkrojené citróny. Ano, až tam nás dovedl nedostatek tradic a autorit, svržených ve jménu svobody, s níž si naráz nevíme rady.
Současnému umění, jakkoli nonkonformně se tváří, bohužel často chybí to hlavní, totiž poctivost: "Slam poetry - bitva básníků o publikum a výhru 30 000 Kč, název, který mi připadá stejně blbý jako jakákoli reklama v jakýchkoli novinách (…) jeden člověk, známý, snad kamarád, kterého si jinak vážím, a z vícero důvodů, odjel na jedno z těch okresních kol do Třebíče, kde spíše očekával výhru (a dočkal se jí) než při nepochybně větší konkurenci v Brně." Na jiném místě Frič charakterizuje opilce, který ho obtěžoval na jednom festivalu: "diskontinuitní blábolení zakomplexovaného hocha, studujícího nějakou podezřelou školu (mám pocit, že FAVU)".
Friče jakožto vystudovaného filologa irituje zoufalý úpadek veřejného jazyka, několikrát se například vrací k podivné módě, kdy se v určitých kruzích považuje za nóbl vyslovovat slovo koncert jako "konzert". Se stejnou vážností prožívá současné nepěkné označení našeho státu: "Česko je slovo hanlivé, ale možná, bude-li tato samohana trvat dvě tři století, stane se z vulgarity právoplatné označení, jako tomu bylo druhdy třeba u slova "baroko" - z fracouzského "baroque" = podivný, zvláštní, bizarní (…)".
Zdánlivě sice o nic nejde, ale neúcta ke slovům a jejich významům vede k rozplizlosti i v oblasti etiky. V souvislosti s názvem literárního festivalu Slova bez hranic básník podotýká: "slovo nemůže být bez hranic, bez hranic je pouze blábolení". Irituje ho duckspeak současných médií - znám tu hraběcí radu "však to nemusíte poslouchat", ale proč by člověk měl žít bez novin, rádia, internetu kvůli tomu, že je ovládli tupci? Frič se vysmívá novinářům, kteří dokáží z vědy chápat pouze neodarwinismus: žába prý přežila tolik milionů let kvůli skákání jako evoluční výhodě, načež Frič logicky reaguje: "ale že ji nikdo nesežral dřív, než se naučila skákat, to mi přece jenom nejde do hlavy".
Při četbě Fričových zápisků se vynořuje vzpomínka na Heideggera, jeho důraz na autenticitu lidského bytí a na vytváření vazeb k okolnímu světu. Frič s citem popisuje místa, která v životě poznal, chce být na tomto světě doma a štve ho všechno, co mu v tom brání, co z člověka nepřizpůsobeného tržním mechanismům dělá cizince. Společnost, která se domnívá, že se bez poezie (a duchovního života vůbec) obejde, je odsouzena k tomu proměnit se v nesmyslný shluk pachtících se a hašteřících neurotiků.
Abych stále nechválil: vadí mi poněkud autorova záliba uvádět jména osob a míst pod zkratkami. Připomíná to ruské prozaiky zlatého věku, kteří zasazovali děj svých knih do "N.-ské gubernie". Měli jistě proč, přílišná otevřenost by je mohla přivést na Sibiř. U Friče by snad mohla být důvodem snaha o diskrétnost, ale člověk trochu obeznalý v poměrech dokáže šifry rozluštit a vůči ostatním mi to připadá poněkud přezíravé. A ještě jedna výhrada: když Fričovy zápisky ještě vycházely na webu, bylo pro mě jejich čtení nejpříjemnější částí pracovního dne. Sebrány v knize poněkud ztrácejí kouzlo, vyniká jejich chaotičnost a poněkud předvídatelná nabručenost. Vždyť právě básníka by mělo mrzet, jak současná inflace knih snižuje jejich hodnotu. Ale snad se takto alespoň dostanou Fričova slova k širšímu okruhu čtenářů.
Při četbě Fričovy knihy jsem si vzpomněl na Carla Frodeho Tillera, o kterém jsem tu psal nedávno. Oba autoři popisují dobu, která je ještě v živé paměti, ale už od ní máme jistý odstup (Tiller rok 2006, Frič 2007); dobu, kdy se o krizi ještě nepsalo, ale její blízkost se dala vytušit z celkově zatuhlé a zatuchlé atmosféry ve společnosti. Dnes už si tolik nelžeme do kapsy, ale k činu, který by mohl nastartovat změnu k lepšímu, se zatím nikdo nedokáže odhodlat. Obě knihy se odehrávají v prostředí avantgardních umělců, jenže ti Tillerovi každým činem prozrazují svoji skutečnou podstatu cynických maloměšťáků. Frič popisuje lidi na okraji společnosti, kteří však dokázali vytvořit solidární pospolitost, v níž je člověku dobře. Tiller píše chladně a bez fantazie; není to nic proti němu osobně, ale působí jako typický reprezentant současných literátů, kteří chtějí hlavně dostávat ceny, navštěvovat festivaly, udělovat rozhovory - a samotné psaní je pro ně jen nepříjemnou povinností, kterou chtějí mít co nejrychleji za sebou. Pro Friče je naproti tomu psaní životním živlem, tvoří s chutí a temperamentem, raduje se z každého nápadu. Proto je jeho psaní (byť stiženo četnými neduhy dnes už poněkud zprofanovaného deníkového žánru) povzbudivým zážitkem: "tydýt, který si klepe na čelo, když přecházíme napříč křižovatkou, a na červenou? mám snad přecházet na zelenou? když vidím, jak to na světě chodí?"
Jaroslav Erik Frič: Psáno na vodu palbou kulometnou. Blogové deníky I/2007. Dauphin, Praha-Podlesí 2012.