Český básník cestuje po Skotsku
O zemi, kterou rádi navštěvují i naši turisté, vydal Slavomír Kudláček sbírku poezie i cestopis.
Mé srdce je v horách, zde stesk padá naň,
mé srdce je v horách a honí tam laň;
laň plachou tam honí, jde za srncem v háj, -
mé srdce je v horách, ať světa jsem kraj.
Buď, horský ty kraji, buď, Severe, zdráv,
kde chrabrost se rodí, kde reků je mrav;
kdekoliv bloudím a kdekoliv dlím,
ty horské svahy jsou v světě mi vším.
Robert Burns (1759-1796), přeložil J. V. Sládek
Mezi osmi vydanými sbírkami Slavomíra Kudláčka (1954) patří Hora bez vrcholu - v určitém protikladu ke svému názvu - k těm sbírkám, které je možné označit za jeho vrcholné. Přestože Slavomír Kudláček publikuje od konce devadesátých let pravidelně, Hora bez vrcholu, která vyšla vloni na podzim, musela čekat na své vydání řadu let. Základ sbírky byl hotov a mnohé básně z ní publikovány na internetu (doprovázeny autorovými fotografiemi) už v letech 2005-2006.
Situace ve vydávání poezie u nás zkrátka není jednoduchá. A za posledních osmdesát let to jen málokdy bylo lepší. Česká společnost v této době také jen málokdy "normálně" fungovala. Možná už je "nenormálnost" u nás normálním stavem a sen o občanské demokratické společnosti je prostě jen snem o nemožném či idealizací minulosti, kterou si promítáme do snu o dvacetiletí první republiky.
Společně s Vítem Slívou patří Slavomír Kudláček do nepočetné generace českých básníků narozených v padesátých letech. Či přesněji řečeno, patří do ještě méně početné ztracené generace, která se narodila v první polovině temných padesátých let. Uvolnění totality v letech šedesátých zažili jako děti a dospívající a jejich vstup do dospělosti proběhl ve znamení vstupu sovětských vojsk do Československa. Poté následovala normalizace. Do undergroundu, který se tehdy začal formovat, nepatřili, i když se o něj zajímali. Mezi normalizátory české poezie patřit nechtěli.
Pro jejich tvorbu je příznačný svár se světem, vycházející ze sváru se společností, nejistota a zároveň hledání velkých hodnot, které společnost za socialismu sice zdánlivě nabízela, ale v zásadě šlo jen o prázdná slova, která zněla hluše. Oba básníci pracují ve své poezii rovněž s velkými slovy, se vzletnými gesty, s patosem. Občas to zní hluše, jako by šlo o odraz oněch nepříliš šťastných let, jindy ale tyto výrazové prostředky vyznívají velice působivě a dodávají jejich poezii osudový či metafyzický rozměr.
Záleží samozřejmě na čtenáři. Slova, jimiž Slavomír Kudláček svou sbírku věnovanou cestování po Skotsku uvádí, jsou pro mne především efektní frází, byť pro někoho jiného jistě mohou mít podobu úhelného kamene, o nějž se sbírka opírá:
Původně jsem měl v úmyslu věnovat jednu část knihy převážně moři, druhou horám a třetí… snad minulosti, neboli minulé přítomnosti. Jedná se ale o významy, které v té zemi nejdou oddělovat.
Vycházejí, tyčí se, pramení, vzlínají, prostupují se a přecházejí do sebe navzájem. Odvozují se jeden ze druhého. Tvoří tak magnetickou slitinu svébytných vlastností, skoro jako by to byla jen různá skupenství téhož.
Podobně jako prostor, svoboda a úděl.
Básníkem pro mne je Slavomír Kudláček v Hoře bez vrcholu tam, kde se dokáže oprostit od světa velkých slov, od spojení, jako jsou "totální způsob dálky", "totální nasazení dnů", "množiny chtivých vod" nebo "pustina restartovala divoký způsob chápání". Snad je v tom ozvuk Vladimíra Holana či Ivana Diviše, Robinsona Jefferse či Dylana Thomase. Ovšem zformovaný do nějak příliš laciné podoby. Tento způsob psaní se ve sbírce uplatňuje hlavně v úvodu a závěru, v jakési básnické předmluvě a básnickém doslovu. Takovéto útvary ovšem sbírka poezie obvykle nepotřebuje, naopak bývají jí většinou na škodu.
Oddíl sbírky nazvaný Signály vln, na stranách 19-35, to je ale něco úplně jiného. Stručné, výstižné, přesné básně. Příkladem budiž hned ta první:
Ostrov Eigg
(co se lze dozvědět při hledání ve slovníku)
Chaluhy,
vzdouvání moře,
obydlí.
Čedič, břidlice.
Strmý, příkrý
(svět).
Krutý, ostrý (výstup).
Pustý, smutný, mrazivý.
Vzdouvání moře.
Řasy.
V tomto oddíle autor zobecňuje s mírou a komplikovanými slovními konstrukcemi šetří. Stejně tak jako šetří patosem, či dokáže odhadnout, kdy a kde je patos na místě. V tomto oddílu se před čtenářem rozprostře skalnatá, pustá krajina ve Skotsku a okolní moře. A to bez přepjatých komentářů, bez návodných sdělení, určujících čtenáři, co si má o této krajině poezie vlastně myslet a jak se má na ni dívat. Ty básně jsou zrakem samým, dojmem bez vysvětlování, jejich prostřednictvím se čtenář ocitá přímo na místě, které básně slovy zachytily. Lépe, protože básnicky, než jakákoliv fotografie či záběr kamery. V těch básních je také uskutečnění snu o Skotsku, který autor jejich napsáním naplnil, je v nich chuť štěstí z toho, že se mu to podařilo. Mizí všechny pochybnosti a nejistoty, vstupujeme do okamžiku, který se rozprostírá přes všechen čas.
Výrazných básnických sbírek věnovaných cestování po cizích krajích není v české poezii mnoho a není jich příliš ani v poezii světové. Dobrá poezie musí, či v předglobalizovaném světě musela, nutně vycházet z toho, co autor důvěrně zná, tedy z domácích zdrojů, z místa, kde vyrostl on i jeho předkové. Jsou ovšem autoři, kteří se básním o cestování věnovali takřka výhradně, jako je Nikolaj Gumiljov, jsou tu jednotlivé sbírky, které se vydařily, ač je třeba nelze považovat za pomyslný vrchol autorova díla: Vítězslav Nezval - Sbohem a šáteček, Jaroslav Seifert - Svatební cesta, Konstantin Biebl - S lodí, jež dováží čaj a kávu.
Autoři poetismu si stejně jako Slavomír Kudláček splňovali své cestovatelské sny. Nezval a Seifert se vydali do centra tehdejšího umění a poezie především, do Paříže, cestou obdivovali památky v Itálii a moře v Provence. Biebl se vydal osobně za programovou exotikou poetisty hlásanou. A Slavomír Kudláček zamířil tam, kam směřují mnozí "alternativní" čeští turisté - do Skotska.
Mohl to být i Island, Irsko či Bretaň. I tato místa by spojovala, pokud by o nich někdo napsal dobré české básně, poezii se zájmem širší skupiny lidí, která sem z České republiky míří především z citových důvodů, kvůli osobnímu vztahu k té či oné krajině. Slavomír Kudláček vychází z reálné touhy cestovat po pustých skalách Skotska, která je v Čechách prostě přítomná. To je básnické téma. A Slavomír Kudláček, nejméně v části své sbírky Hora bez vrcholu, jej jako básník zvládl. I přes slabší místa knížky napsal zřejmě vůbec nejpodařenější sbírku poezie cele věnovanou cestování, jaká po listopadu 1989 u nás vznikla. Pomineme-li sbírky autorů, kteří žili v emigraci (například Petr Král, František Listopad), jejichž cestování mělo poněkud jiný rozměr a do roku 1989 neobsahovalo možnost návratu do vlasti.
Zároveň se sbírkou Hora bez vrcholu vyšla Slavomíru Kudláčkovi próza na totéž téma, cestopis nazvaný Skotsko - všední dny věčnosti. Cestopisné knížky prakticky nečtu, takže pouštět se do hodnocení tohoto textu by pro mne bylo ošidné. Z jeho cestopisu rozhodně vyplývá, že má Skotsko rád a že cestování po této zemi považuje za úžasnou věc. V textu se občas objevují i básnické obrazy, především však jde opravdu o cestopis. Určitě o něj bude mezi čtenáři zájem, zatímco po poezii sáhne málokdo. Například pražská Městská knihovna má k půjčování sedmnáct svazků Kudláčkova cestopisu o Skotsku a dva svazky jeho básní na toto téma. Oba tituly byly letos v březnu rozpůjčované z poloviny.
Napsat cestopis tak, aby byl i dobrou literaturou a zároveň dodržel hranice žánru, to se podaří málokomu. V české literatuře dvacátého století to dokázal jen Karel Čapek. Existují ovšem i cestopisy básnické, ale to už je něco jiného. Kudláčkova knížka Skotsko - všední dny věčnosti však cestopisem opravdu je. Přístup cestovatele je zde prvořadý. Básník se objevuje na jejích stránkách jen tu a tam, především v nejkratších textech.
Srovnání obou knížek se zkrátka díky jejich společnému tématu jaksi samo nabízí. Na obálce Hory bez vrcholu se dokonce uvádí, že cestopis je "prozaickým protějškem knihy, kterou máte právě v ruce". Domnívám se ale, že s tím protějškem tomu tak není. A do zavádějícího srovnávání se pouštět nebudu. Cestopis je cestopis. A poezie je poezie. A v té bylo setkání Skotska a Slavomíra Kudláčka šťastné.
Slavomír Kudláček: Hora bez vrcholu, Dauphin, Praha-Podlesí 2012.
Slavomír Kudláček: Skotsko - všední dny věčnosti. Vydavatelství Akcent, Třebíč 2012.