Velká samota duše
U příležitosti prvního českého vydání knihy ekofilosofa Davida Abrama Kouzlo smyslů se autor zamýšlí nad naším vnímáním přírody, které je oproti minulosti ochuzeno o prožitek okouzlení a úcty k "nelidskému" světu a ztrácí tak něco - lidského.
"Neopěvovaná krajina je mrtvá krajina." (Bruce Chatwin)
Potěšila mne moc paní Blanka Hlávková, rozená Šulcová, ze Staré Boleslavi, která kdysi chodila na hodiny angličtiny k mé matce. Poslala mi antikvární Kříž u potoka od Karoliny Světlé, který mi udělal velkou radost. Poslechněte si úvod románu:
Dolanský mlýn najednou se zastavil. Byloť to ponejprv zas po třiceti letech. Tenkrát zemřel starý mlynář, dnes jeho syn.
Mlýn dolanský dle starého obyčeje se zastavil při posledním pána svého vzdechnutí a celé okolí nad nenadálým, neobvyklým tím tichem takřka zkamenělo. Štěpy v sadě, obalené květem růžovým a bílým, podivením sebou ani nepohnuly, větřík jasnou hladinu rybníka po celé ráno dovádivě rozzčeřující úžasem zatajil dech, šepotavé rákosí ostýchavě oněmělo. V olších u potoka to utichlo jako v kostele. Strnadi a drozdové o závod v lupenatém jich chládku prozpěvující ani tam již netíkli, co jim selhal průvod ze mlýna. A čáp jako starý mudrc okolo vody zamyšleně se procházeje, zůstal zaraženě na jedné noze stát; nedůvěřivě zíral k mlýnu, jakoby očekával, že bílé to stavení, oblité nejzlatějším slunéčkem májovým, asi tak neočekávaně zmizí, jako v něm zanikl klepot veselý…
Často se v dnešních bohapustých dnech ptáme: Co se to s námi stalo, proč je náš svět tak pustý a prázdný, proč máme blbou náladu…
Přečtěte si pozorně těch pár řádků od velmistryně českého slova Karoliny Světlé a z hloubi věků se vám vynoří část odpovědi. Jako vždycky, budu obviněn ze staromilectví, ale vem to čert. Svět paní Karoliny je svět do posledního koutku oživený, svět, ve kterém lidé, ptáci, zvířata a stromy žijí ve smysluplné symbióze v důvěrné známé krajině, která k nim promlouvá.
Často se též lamentuje, že Češi jsou zapřisáhlí ateisté či neznabozi a nemají vlastně žádné náboženství; v nejlepší české literatuře se ale nepřestává ozývat basso profundo pohanské duchovnosti, ať už jako bytostný hlas krajiny u Ludvíka Vaculíka, nebo v očistných rituálech u Bohumila Hrabala, či v lysohlávkových "šamanských" komunikacích se stromy u mladšího autora Václava Kahudy. Ve Svatbách v domě jsou tyto motivy zcela vědomé: kdykoliv přijde autor k řece, polévá si vodou hlavu a hruď, aby ji pak na sobě nechal zaschnout, u Labe či u Jizery si pokaždé rozdělá malý ohníček, u kterého medituje. "To jsou moje mše," říká výstižně. Proč o víkendu jedou Češi raději na chalupu a na houby, než aby šli do kostela? Protože vášnivé české chalupářství nemá jen hmotnou dimenzi, je to rovněž splnění podvědomé duchovní touhy po existenci v mimolidském "živém" světě.
Zaplať pánbůh za to, že jsme "neznabozi" a nikdy jsme v podstatě nepřijali ten zhoubný nesmysl, že život na zemi je krušný pobyt v slzavém údolí a skutečný život začíná až v ráji. Stěžejním rituálem nejstaršího japonského náboženství šintó je misogi, neboli očista. Život ohrožují dva druhy nečistoty: "černé znečistění" (kuroi kegare - smrt) a "rudé znečistění" (akai kegare - prolitá krev) a obě musí být zažehnány obřady s očistným ohněm (džóka) a očistnou vodou (džósui). Chápete ten kardinální rozdíl? Podle šintó je život posvátný, je tím nejvýsostnějším, co na této planetě existuje - a musí být chráněn a oslavován. Lidové macuri (slavnosti) jsou nejjásavější celebrace života, jakých jsem se kdy zúčastnil. Představa, že by smrt mohla nějak sloužit životu, jak to tvrdí posedlí džihádisté, je pro skutečné šintoisty zcela nemyslitelná.
Co se tedy děje v úvodu velkého románu paní Karoliny? Je jaro, svátek vzkříšení, ale ve mlýně umřel pan otec. S jeho posledním dechem jako by se život v celém kraji zastavil. Mlynářský rod tu žije od nepaměti (před třiceti lety zemřel otec nynějšího pana otce) a celý kraj je s jejich rodem bytostně propojen. Smrt pro ně neznamená ani poloviční hrozbu jako pro moderního městského člověka, protože jejich duše je inkarnována do malého světa, který důvěrně znají a jenž je objímá v přátelské náruči. Mlýn se na počest svého pána na chvíli zastaví ("klepáním mlýna jako by se bylo náhle zastavilo žilobití utěšeného udolíčka pohorského…"), všichni živí tvorové vnímají tuto tragickou událost: strnadi a drozdové přestanou naráz zpívat, větřík úžasem zatají dech, šepotavé rákosí ostýchavě oněmí a čáp zůstane zaraženě stát na jedné noze, v olších u potoka to ztichne jako v kostele. Skeptikové samozřejmě pohotově namítnou, že tu jde o romantické polidštění přírody, které s chladnou objektivní realitou nemá nic společného. Zajímavé ovšem je, že drtivá většina starších národů v tomto polidštěném světě či prostě v souladu s oduševnělou přírodou žila po tisíce let. Není důležité, zda je to objektivně pravdivé, či zda tomu věřili, protože věřit chtěli. Totéž by bylo možno říci o zdánlivých biblických jistotách jako Kristově zmrtvýchvstání a podobně.
Čtu nádhernou knihu Davida Abrama Kouzlo smyslů. Vnímání a jazyk ve více než lidském světě, ve které autor velice přesně říká (str. 47):
Není pochyb o tom, že naše zapomínání na mimolidskou přírodu je dnes udržováno způsoby mluvy, které jednoduše inteligenci ostatních druhů i přírody obecně popírají, stejně jako samotnými způsoby fungování naší civilizované existence - nepřetržitým hukotem motorů, který vylučuje možnost vnímat hlasy ptáků i větrů, elektrickým osvětlením, které zastiňuje nejen hvězdy, ale i samotnou noc, klimatizací, která stírá rozdíly ročních období...
Jemné a ostré vnímání ročních období bývalo základním rysem nejen kultury japonské, ale i naší. Termínem Northropa Frye jsem dokonce dramatické střídání ročních období nazval Velkým kódem japonské kultury (tak jako bible je dle Frye Velkým kódem kultury západní). Právě u Karoliny Světlé najdeme jasné uvědomění, v jakém ročním období se děj jejího románu odehrává: "Štěpy v sadě, obalené květem růžovým a bílým, podivením sebou ani nepohnuly…" Slunce není jen obyčejným prozaickým sluncem, ale "nejzlatějším slunéčkem májovým". Bez tohoto uvědomění by román ztrácel tak důležité zasazení do koloběhu přírody, neměl by kontrastní atmosféru, kterou musí mít: jásavý zpěv ptáků venku, šumění jarního větříku a do toho smrt milovaného pana otce.
Abram dokládá životadárné lidské soužití se zvířaty citátem jednoho Indiána z Britské Kolumbie, který říká (str. 165):
My víme, co zvířata dělají, jaké jsou potřeby bobra, medvěda, lososa a ostatních tvorů, protože před dávnými časy se s nimi lidé ženili a získávali toto vědění od svých zvířecích manželek. Dnes kněží říkají, že lžeme, ale my to víme lépe. Bílý muž je v této zemi jen krátce a o zvířatech toho ví velice málo; my jsme zde žili tisíce let a zvířata nás už odedávna sama učila. Bílý muž si všechno zapisuje do knih, aby na to nezapomněl; avšak naši předkové se se zvířaty ženili a vdávali se za ně, učili se všechny jejich zvyklosti a předávali si tyto znalosti z jedné generace na druhou.
Velký náčelník Seattle to řekl stejně výstižně:
Jsem jen divoch a jinou cestu neznám. Viděl jsem tisíce hnijicích bizonů na prérii, kde je nechal ležet bílý muž, když je postřílel z jedoucího vlaku. Jsem jen divoch a nechápu, proč má čmoudící ocelový oř být důležitější než bizon, kterého zabíjíme, jen abychom přežili.
Co je člověk bez ostatních tvorů? Kdyby zanikla všechna zvířata, člověk sám by zahynul na velkou samotu duše. Protože co se stane zvířatům, stane se zakrátko i lidem. Všechny věci jsou spojeny. (Citováno v knize Antonín Líman: Mezi nebem a zemí, Academia 2001, str. 8)
Toto je hluboká pravda o životě indiánských lovců a sběračů potravy, o životním stylu, který se od života našeho venkova velice liší. A přece i naši venkovští lidé žili v důvěrném společenství se svými zvířaty, kravičky i koně měli svá jména. Obrovská popularita domácích mazlíčků v dnešní době je vlastně podvědomou touhou po obnovení blahodárného soužití s ostatními živými tvory. Je zarážející, jak málo toho víme o duševním životě zvířat, o jejich jazyku, jejich citech atd., po dvou tisících let tzv. "vědeckého poznání".
Abram dále zajímavě rozebírá rozdíly mezi orální kulturou starších národů a kulturami, jež zvládly písmo. Vidí písmo jako něco magického. I to je v souladu s vírou starých Japonců, kteří věřili, že každé slovo má svou "duši" (kotodama), a proto může hýbat vesmírem. Psaný text má ovšem svá nebezpečí (str. 239):
Začít alfabeticky číst tedy znamená být již vysídlen, být odříznut od smyslové potravy více než lidského pole forem života. Znamená to však také pociťovat dosud přetrvávající chuť této výživy, a proto toužit a doufat, že se takový kontakt a taková družnost mohou někdy opět navrátit. "Protože být Židem," jak napsal Edmond Jabès, "znamená vyhnat sám sebe do slov a zároveň toto své vyhnanství oplakávat.
Podstatným aspektem orálních kultur je dle Abrama smysluplný příběh (str. 151-152):
A čím je příběh živější - čím živější či více strhující jsou v něm setkání a střety - tím snadněji bude vtělen. Nezbytnou podmínkou zapamatovávání vyprávěného příběhu jsou živé, dynamické a často i násilné postavy a dramatická střetnutí. Pokud v sobě příběh obsahuje znalosti o určité rostlině nebo přírodním prvku, pak v něm tato entita bude často vystupovat, podobně jako všechny ostatní postavy, v plně oduševnělé podobě, schopná podstupovat dobrodružství a zkušenosti jako lidé a bude náchylná k týmž druhům nezdarů a těžkostí, které známe z vlastního života. Tímto způsobem si bude možné charakter či osobnost léčivé rostliny snadno zapamatovat a bez problému se jejím jedovatým vlastnostem vyhnout… Jen tím, že člověk recituje patřičný příběh z Dávných časů týkající se určité rostliny, zvířete nebo věci, znovu vyvolává nashromážděné kulturní znalosti, jež souvisejí s touto entitou a jejím vztahem k danému společenství.
Příběh, který se vypráví v televizním seriálu, nebo jej napsal autor, který chce pobavit masy, žádnou z těchto vlastností nemá. Je rozbředlý, plytký a postrádá mytickou dimenzi. Tím, že si tento příběh zapamatuje, neoživuje člověk žádná životně důležitá data či nahromaděné kulturní vědomosti, nezískává žádný mytický model, který by ve vlastním životě mohl následovat, nedrží v ruce žádný klíč, který by mu pomohl rozšifrovat tajemství existence.
Můžeme se ještě osvobodit z mechanického a technologického pojetí světa, z virtuální reality, která je stále méně "živá"? Nevím, ale musíme si tuto situaci alespoň uvědomit. Abramova knížka je k tomu nejlepším klíčem.
Text byl původně publikován 12. dubna 2013 na Britských listech (www.blisty.cz) a je převzat se svolením autora.
David Abram: Kouzlo smyslů. Vnímání a jazyk ve více než lidském světě. DharmaGaia, Praha 2013.