Občas hledám odpověď na praobyčejnou otázku, jaký je smysl lidského života. Žít. Pracovat. Mít rodinu. Vychovávat děti. Poznávat. Odpočívat. Tvořit. Nechávat za sebou osobní adresu, na kterou může kdokoli z nás dodatečně napsat vzkaz. Všude kolem sebe, v televizi, novinách, na stránkách nekonečně proudícího internetu slyším a čtu samé podivné, většinou smutné, málo příjemné zvěsti. Havárie. Tragédie. Podvody. Lži. Násilí. Krádeže. Vraždy. Korupce. Všichni pospícháme a málo se ohlížíme. Abychom se viděli ve zpětném zrcátku. Neumíme zpomalit. Nedokážeme se radovat z úplně drobných věcí. Z dobrého slova, které umí nádherně pohladit a vlídně potěšit. Z průzračné ranní rosy na pampeliškami provoněné trávě. Z nevinného a bezelstného dětského úsměvu. Z milenecky rozechvělého přijímání.

Málo si pomáháme. Málo si vycházíme vstříc. Málo se povzbuzujeme.

Nedávno jsem potřeboval spojovací káblík k empétrojce. Ve městě ho nikde neměli a vůbec se nesnažili mi nějak pomoci. Napsal jsem do příslušného brněnského servisu. Po několika dnech mi stroze odpověděli: "Dobrý den, kabel máme skladem za 90,- + 100,- dopravné." Stovku za doručení takové titěrnosti, to je přece jenom hodně silná káva. Odepisuji s pokornou prosbou a v dobré víře, zda by nešlo strčit drobnost do obálky a za patnáct korun poslat obyčejnou poštou. Celkovou částku bych uhradil přes účet. Ještě stručnější odpověď: "Nelze!" Tvrdím, že lze. Ale to by se muselo chtít. Nechce se. "Proč pomáhat druhému, když nemusím…"

Před časem se mi u jedné zahraniční obrazové knihy za dva tisíce korun uvolnila šitá vazba. Vyfotil jsem uvolňující se část a snímek poslal přímo do německého nakladatelství v Berlíně. Ihned mi odpověděli. Zdvořile se několikrát omlouvají za nekvalitní výrobek. Nabízejí mi, že mi ihned pošlou nový výtisk a ten starý si mohu navíc nechat. A jen na okraj dopisu přidají drobnou poznámku: "Víte, kde jsme si nechali knihu vyrobit? V jedné české tiskárně…" Polil mě hodně studený stud!

Jsme sevřeni tisíci předpisy a ještě větším počtem norem, vyhlášek a zákonů. Nový občanský zákoník, který se nás všech hodně dotýká, má přes tři tisíce paragrafů. Jen proto, že se už dávno neumíme mezi sebou normálně domluvit. Obrňujeme se a zaklínáme úředními nařízeními a zapomínáme na to, že jsme všichni jen docela obyčejní lidé. Že smyslem našeho života není donekonečna si lézt na nervy. Hádat se. Trápit se. Dělat si naschvály. Nevycházet si vstříc. Život příliš rychle nabírá na dechu. Nemá čas na nikoho počkat.

Každý nový den nás může potkat drobná výhra, ale i velká porážka. Ze vzájemného neporozumění se uzavíráme do sebe. Už si tolik nedůvěřujeme jako dříve. Raději nasloucháme pomluvám. Věříme bulváru a nevěříme politikům. Už se tolik netěšíme do práce jako dříve. Přitom je to tak snadné! Jen se více slyšet. Více se tolerovat. Méně se mračit. Společně hledat a nacházet vstřícnost všude tam, kde nás trpce ponižují úřednická nařízení. Radovat se z úplných maličkostí!

Minulý týden jsem si chtěl pořídit výpravnou knihu o výtvarném umění. Hodně mi na ní záleželo. Jenže všude byla, po výrazné slevě, vyprodaná. Napsal jsem asi desíti knihkupectvím a všechny odpovědi byly navlas stejné: "Nemáme. I kdybychom měli, stejně ji nemůžeme poslat poštou. Nejde to." Až na jednu prodejnu v okresním městě na řece Labi. Její mimořádně ochotná a vstřícná vedoucí Alena mi chtěla vyhovět, proto hledala, až nakonec našla schůdné řešení. Dnes už mám svou knihu doma a s ní hřejivý pocit, že mezi námi Dobrý člověk ještě žije - neprávem zapomínaný Colas Breugnon. Najednou jsem si uvědomil, jak je krásné udělat někomu jinému radost. Ihned jsem skočil do cukrárny a koupil neznámé víle z knihkupectví sladkou bonboniéru.

V životě není důležité neustále si klást před sebe pohádkově vysněné cíle. Dnes už to ani není možné. Zahlcuje nás rychlost z nedostatku času. Svírají nás krize dosud chráněných mezilidských hodnot. Digitální čísla tvořená rozpínavými nulami a vzácnými jedničkami. A ze všeho nejvíce nás drtí vzájemná neochota a nevstřícnost. Jak velká škoda! "Život je tak krátký…!" Více porozumění a ochoty většinou vůbec nic nestojí a všem zázračně pomáhá. Jako voňavý lék z babiččiny bylinkové zahrádky a medově rozkvetlé louky pod huňatým lesem. Již v dětství nám jej nabízela moudrost našich předků, jejich svůdné tradice a průzračně uzdravující pokorná láska k člověku. Návrat k jeho hodnotovým pramenům představuje tolik potřebnou obrodu našich vzájemných vztahů.