Osm důvodů pro odklad volby nového papeže
Přinášíme teze holandského teologa Häringa, které vyřkl ještě před papežskou volbou a které neztrácejí na podnětnosti ani po volbě.
Stal jsem se zde ve Vídni svědkem rozhovoru dvou kněží. „Je neuvěřitelné, jaký zájem věnují média novému papeži! Snad o nikom jiném neinformují novináři a redaktoři televizních či rozhlasových stanic v těchto dnech tolik jako o něm!“ řekl jeden, a druhý k tomu podotkl: „Paradoxní je, že se mu nevěnují z pohnutek víry, ale proto, že je objektem, na kterém se dá momentálně vydělat hodně peněz.“
Jako věřícího křesťana mne množství pozitivních informací o novém muži na papežském stolci těší a zajímá, dodávají mi optimismu, ale přesto si dovolím kritické zamyšlení nad funkcí papeže v dnešní době. Podkladem pro můj kritický pohled jsou myšlenky profesora Hermanna Häringa (1937), známého německého emeritního teologa a bývalého děkana teologické fakulty v Nijmegenu v Holandsku, který svůj text napsal ještě před volbou nového papeže. Mnohé z jeho myšlenek považuji za prorocké.
Häring předkládá osm následujících tezí, které doplním svým volným komentářem.
1. Volba papeže bez zapojení celé církve není akceptovatelná.
Když se zamyslíme nad průměrným věkem kardinálů, kteří se v konkláve na jeho volbě budou podílet, vyjde nám přesně 72,5 let. Přestože církevní právo povoluje při volbě účast jakéhokoliv pokřtěného křesťana, tedy i laika, ne-klerikála, ne-kardinála, ne-biskupa a ne-kněze, panuje zde jasně zavedená praxe, že volby papeže se může účastnit jen mizivé číslo přesně stanovených voličů z řad nejvyšších klerikálů. Tito voliči byli pečlivě určeni předchozími papeži, za striktního vyřazení oněch aktivních křesťanů, kteří byli pro papeže z jakýchkoliv důvodů nepřijatelní.
2. Z důvodů křesťanské bratrskosti s jinými církevními společenstvími je současná forma papežství jako relikt středověké a absolutistické moci nepřijatelná. Tato forma znemožňuje vykonávat službu papežství v původním biblickém smyslu. Znovunavrácení k funkci papežství vyžaduje čas na seriózní sebereflexi, duchovní otevřenost a právní fantazii.
Papežství funguje dnes jako něco, co zásadně protiřečí biblickému duchu a původní církevní tradici. Kdyby mělo být striktně vnímáno ve smyslu Písma svatého, tak by muselo být jasné, že úloha papeže spočívá v posílení věřících, a ne v provádění kontroly nad nimi (viz Lk 22, 32). Papež by měl jako první být vzorem chování člověka rovného mezi rovnými, ne jako nějaký „nad-apoštol“ či „někdo extra“ (2 Kor 11,5). Ve smyslu kulturních rozdílů a odlišností by měla církev jednat decentralizovaně a zříci se nároku na centrální řízení (1 Kor 9, 20).
3. Zásadní reforma papežství vyžaduje nejenom disciplinární revizi, ale také revizi teologicko-dogmatických fundamentů. K tomu je potřebná kooperace církevněprávního grémia na nejvyšší úrovni.
V roce 1870 byl definován primát papežství. Od té doby uplynulo mnoho let a mnohé je dnes v důsledku vědecko-technického pokroku jiné. Dnes je potřebné tak jako nikdy přehodnotit tento primát v kontextu Písma svatého a starocírkevní tradice. Nerovné postavení žen v otázce církevních úřadů je nutno v duchu listu svatého Pavla Galaťanům kategoricky odmítnout (Gal 3, 28).
Novoscholastickou, objektivistickou sexuální etiku s jejími gravírními následky (manželská morálka, nerozlučnost manželství, kontrola početí a porodnosti, zákaz používání kondomů, homosexualita), to vše je nutno prohlásit za neplatné, protože to nemá absolutně žádné opodstatnění v Písmu svatém. Tyto a jiné body nejsou jen známkami kvality, ale také zaručují legitimitu pro působení církve v současném světě.
4. Mnozí budou považovat tyto mé požadavky za radikální a řeknou, že na jejich realizaci bude třeba hodně času. Proto navrhuji, aby byla volba papeže odložena až na dobu za dva roky.
Häring si uvědomuje, že odklad volby papeže není schválen textem současného platného církevního práva, a ví, že provést jej nebude vůbec snadné. Podle něj jsou ale důvody pro odklad volby velice závažné, protože „katastrofální krize církve, do které ji vmanévrovali navzdory nesčetným varováním papežové Benedikt XVI. a zejména Jan Pavel II., je již neúnosná“. Za nejtragičtější na vedení katolické církve považuje Häring její tvrdohlavost, ignoranci až negaci úkolu přijmout a realizovat usnesení II. vatikánského koncilu, který se uskutečnil před více než padesáti lety.
5. Grémiem, které bude prosazovat reformu v církvi, by měla být biskupská synoda ve smyslu řádného generálního shromáždění. Toto grémium by mělo být řízeno třemi úředně nejstaršími představiteli, vybranými ze všech biskupských konferencí světa.
Členy takového grémia by měli být jedinci, o kterých je známo, že skutečně reprezentují zájmy všech lidí, všech věřících ze všech církevních shromáždění. Toto grémium pak začne seriózně pracovat s dokumenty II. vatikánského koncilu, v souladu s Biblí a tradicí prvních křesťanů. Musí pracovat transparentně, řídit se poradenstvím renomovaných odborníků z oblasti teologie, práva a humanitních věd. Na základě všech aktivit pak toto grémium vypracuje program na změnu funkce papežství tak, aby vykonávání tohoto úřadu bylo konformní s duchem doby. Zároveň by měl tento program sloužit celé církvi jako všeobecná instrukce pro její působení ve světě.
6. Papežova služba musí být definována tak, aby z ní byl zřejmý její ekumenicko-univerzální rozměr.
Jak známo, papežství je nejdůležitějším měřítkem ekumeny – podle otevřenosti papeže k jiným církvím se orientují místní církve ve vztahu k jiným náboženstvím. Papežství samo o sobě však mnohdy bývá i největší brzdou ekumeny. Proto je nutné, aby ještě předtím, než bude tento úřad obsazen novým papežem, byl proveden důkladný dialog s jinými církvemi a náboženstvími, jak k převzetí jejich požadavků a lepšímu pochopení jejich pohledů a zkušeností, tak pro plnohodnotnější, ekumenické a věrohodné křesťanství.
7. Pokud se však konkláve navzdory nynější tristní situaci v církvi opět rozhodne pro rychlou volbu nového papeže, a ten pak sám od sebe nepřijde se zásadním reformačním programem, ztratí automaticky jakoukoliv legitimitu a nárok na autoritu.
To, co zde Häring říká, ještě předtím, než byl zvolen nový papež František (jako by tušil a předpověděl, co pak udělá), stojí za doslovnou citaci: „Tváří v tvář uvedeným, tak gravírním nedostatkům dnešní církve je volba do úřadu papeže nezodpovědná. Avšak pokud k ní opravdu dojde, bude třeba pečlivě klást důraz na to, co nově zvolený muž řekne těsně po své volbě z Lóže požehnání. To totiž bude měřítkem toho, kolik autority mu bude přičteno.“
8. Ten, kdo považuje tato má slova za přísná a nepřijatelná, ať se prosím zamyslí: Už více než padesát let odmítá vedení církve tvrdohlavě a nepoučitelně kroky vedoucí k reformám v duchu Písma svatého, tradice a ekumeny. Tíha aktuální situace potom padne na všechny ty, kteří jsou nyní proti změnám v církvi.
Häring pak cituje slova z Evangelia sv. Matouše: „Co jste udělali jednomu z mých nejmenších, mně jste udělali.“ (Mt 25, 40) Kdo rozpoznal poselství těchto Ježíšových slov, neměl by mít problém smířit se třeba i s dlouhodobou absencí na papežském stolci. Ježíš totiž nikdy neříkal, že přišel proto, aby založil církev, či proto, aby ustanovil svého nástupce. Vždy ale říkal, že přišel proto, aby zvěstoval Království Boží. A o to by mělo jít nám všem na prvním místě.
Papež byl zvolen. Působí velmi sympaticky, davy lidí ho milují. V úřadu je jen krátce, a už se množí kritiky z vlastních řad katolické církve: mnozí ultrakonzervativní ho považují za antikrista, jiní, kteří jsou zvyklí na papežské paláce, mercedesy a „zbožštění“ kléru, reagují podobně jako polští biskupové před Velkou nocí, když papeži vzkázali, že „církev není charitativní spolek“, že nemá zavádět do všeobecné církve opci pro chudé…
Bude to zajímavý, z mého pohledu také rozhodující pontifikát. Kéž se církev s tímto papežem ujme role, která by jí měla být vlastní – návratu k poselství Písma, tradice prvních křesťanů, ohlašování Radostné zvěsti Ježíše Krista, přátelství a pomocných rukou lidem sužovaným všemožnými útrapami. Jestliže tuto roli zvládne, nebude pro ni problémem hovořit také o tom, že Ježíš vstal z mrtvých a že i my jsme povoláni k věčnému životu. Věčný život začal už naším narozením. Je třeba dělat všechno pro to, abychom jej žili smysluplněji a lépe již zde a teď, ne až pak.
Zpracováno podle článku prof. Dr. Hermanna Häringa v časopise Wir sind Kirche, č. 77, březen 2013, str. 26-27.