Soumrak patriarchátu
Stanislav Komárek (narozen 6. srpna 1958 v Jindřichově Hradci) je sympaticky neortodoxní myslitel, jehož texty stojí za přečtení, i když člověk zdaleka nemusí se všemi jeho vývody souhlasit.
Stanislav Komárek se v knize Muž jako evoluční inovace? zabývá se svou typickou směsí erudice a poťouchlosti fenoménem mužství, přičemž v úvodu prohlašuje : "(…) je dedikována k pobavení i poučení českým paním a dívkám, aby tušily, co jsme zač." Titul je odvozen od mužského sklonu riskovat, prozkoumávat i slepé uličky vývoje, což se projevuje větším výskytem různých extrémů (nemoci jako hemofilie či barvoslepost vznikají pouze u mužů), kratší dobou dožití i charakteristickou schopností sdružovat se účelově v kolektivy. Od lovecké tlupy až po církve či společenské struktury, které Komárek nazývá ekleziomorfní (tedy napodobující církev), jež loajálním jedincům poskytují jistoty hmotné i existenciální. Patří k nim politická strana, velká firma nebo univerzita, jíž ostatně Komárek předpovídá stejný pád do bezvýznamnosti, jaký postihl v současné západní společnosti klérus, státní mocí neochotně trpěný a prostým lidem vysmívaný.
Jedním z důvodů úpadku prestiže akademiků je konkurence internetu (což je dle Komárka struktura typicky ženská absencí hierarchie, připomínající pavlačové hovory s kýmkoli o čemkoli), kde si může každý pohodlně najít informaci, pro kterou by se musel dříve obrátit na koncesovaného učence. Druhým důvodem je ztráta étosu, kdy vysoké školy rezignovaly na zkoumání pravdy o světě a jejich fungování se zvrhlo v cynický obchod s něčím tak principiálně neobchodovatelným, jako je vzdělání. Že podstata ekleziomorfních institucí se příliš neliší, dokazuje Komárek na případu Abimaela Guzmána, který se z oblíbeného profesora filosofie stal brutálním guerillovým vůdcem.
Komárkovy eseje zkoumají rozdíly mezi pohlavími z hlediska mytologického (čínská polarita jin a jang), anatomického, psychologického i kulturního. Zabývá se též dobovými proměnami oděvu (v tradičních kulturách a do 19. století i v Evropě se muži oblékali minimálně stejně okázale jako ženy) či úpravy vlasů a vousů.
Kniha vychází podle autora v době, kdy maskulinita prochází vážnou krizí, srovnatelnou s Řeckem po trojské válce, kdy se místo drsných válečníků z kyklopských hradů začali prosazovat individualisté typu lstivého Odyssea. Také dnes je upřednostňován materiální prospěch, klesá poptávka po hrubé síle, cesta k úspěchu vede přes trpělivější a obmyslnější strategie, pro něž je něžné pohlaví lépe uzpůsobeno. Snad proto je v současném světě na vzestupu Čína, kde je diformismus obou pohlaví výrazně menší než v Evropě.
Příkladem žádané dovednosti, v níž ženy výrazně dominují, je mentální elasticita, umožňující snadné učení cizích jazyků. Komárek to s typicky provokativní nadsázkou vysvětluje jako: "(…) tradiční ženský úděl být provdána či unesena do jiného prostředí, kde byla schopnost se rychle jazykově zadaptovat otázkou přežití. U mužů naopak bylo žádoucí, aby jazyky jiných skupin neuměli, neboť s nimi se vedla konverzace převážně sekeromlatem."
Někdejší agresivita je dnes skrytá ve fenoménech, jako je motorismus (v Evropě nejčastější příčina úmrtí mladých mužů), sport, sbírání válečných memorabilií nebo počítačové "střílečky". Vůbec svět informačních technologií označuje Komárek za jedno z mála ryze mužských hájemství, byť pouze virtuální, jak je pro současnost příznačné. Německé výrazy ilustrují proměnu někdejšího Vaterlandu, vyžadujícího poslušnost a obětavost, který se zdiskreditoval v hrůzách obou světových válek, v Mutterland, jenž občana všemožně chrání před životními nepříjemnostmi a jehož opičí láska vede k závislosti a pasivitě.
Velmi kritický je autor vůči současnému feminismu a jeho ideologickému vidění světa, které spíše přebírá neblahé rysy typicky mužských myšlenkových koncepcí: "(…) co by bylo ve skutečnosti zajímavějšího, než nepředpojatě zkoumat podobnosti a rozdíly mezi pohlavími v průběhu jejich geneze - vzhledem k tomu, že se ale dopředu ví, jak se věci mají, jedná se o jakousi moderní analogii lysenkismu." Zatímco nedostatek žen v politice, vědě či managementu je pokládán za problém, který je třeba řešit kvótami, jejich minimální zastoupení mezi horníky nebo instalatéry se pokládá za přirozené.
Homosexualita, která byla ještě před sto lety, v době zdůrazňované technokracie a koloniálních výbojů, brutálně pronásledovaná jako něco zcela neslučitelného s dobovým paradigmatem, je dnes pokládána málem za něco žádoucího: gayové jsou totiž jaksi "socializovanější", není s nimi tolik problémů jako s jinými muži. Naproti tomu citové homoerotické vztahy jsou naprostým tabu. Kdysi v literatuře tolik oslavované blízké přátelství mezi dvěma heterosexuálními muži je čímsi podezřelým v pragmatické době, která jakékoli interakce hodnotí podle užitečnosti. Přitom tvořily tradiční tmel juvenilních part i armád, jako ve starém Řecku, kde byli starší muži milenci, ochránci a učiteli efébů. Komárek vidí pokleslý ohlas tehdejších zvyklostí v nedávném vojenském slangu, popisujícím jednání důstojníků s podřízenými pomocí výrazů jako "jebat" nebo "buzerovat" (z francouzského pousser de derriére - tlačit se zezadu).
Komárek dokáže složitá témata podat čtivě a se značnou dávkou humoru. Leckdy ovšem zjednodušuje nad únosnou míru: například tomu, kdo nepožívá výsad univerzitního zaměstnance (drobnému živnostníkovi například), se současný stát nijak přehnaně pečovatelský nezdá. Nepřipadá mi ani dobré bagatelizovat obavy mnoha hlavně starších lidí z brutality mladistvých delikventů bohorovným konstatováním, že se podobné věci děly vždycky, jen nebyly tolik na očích (agresivita se vybíjela na vzdálených bojištích a neexistovala bulvární média, vyžívající se v detailním popisu každého kriminálního činu). Stejně tak karikovat feminismus na příkladech tak extrémních, jako je Andrea Dworkinová nebo Elga Sorgeová, je až příliš laciné.
Problémem se jeví Komárkův občasný sklon k řešením blízkým extrémní pravici: nezaměstnaným vzít volební právo, bezdětným vzít důchody a podobně. Tady už místy vypadává z role nezávislého myslitele, sokraticky pokládajícího nezvyklé otázky a dovádějícího různé nápady ad absurdum, a stává se spíše dosti netolerantním kazatelem.
Na rozdíl od předchozích publikací, shrnujících bez ladu a skladu texty o cestování, literatuře, zoologii i politice, je výhodou knihy o maskulinitě pevné téma. Nelze však nevidět, že Komárkovy knihy jsou stále předvídatelnější, opakují se v nich stejná fakta a argumenty.
Charakteristický autorův styl se projevuje zálibou v odborných termínech (běžný smrtelník nemůže jeho knihy číst bez slovníku cizích slov při ruce) i stylistickými zvláštnostmi, jako je obrat "hledá sobě rovné" nebo oblíbený výraz "prodýchat", užívanými až nadměrně a odvádějícími pozornost od obsahu - asi podobně, jako nás ve školních škamnách více než sledovat výklad bavilo dělat si čárky, kdykoli pedagog znovu pronesl svoji erbovní frázi typu "z hlediska vyššího principu mravního", "Derridova koncepce dekonstrukce" nebo "koho to nebaví, může kdykoli odejít".
Ještě větší škoda je ovšem mnoha neopravených překlepů, pravopisných chyb (přídavné jméno "Verneovský" s velkým písmenem) i věcných omylů (interbrigadista a pozdější politický vězeň se jmenoval Ota Hromádko, nikoli Jiří). U knihy, která se pyšní téměř dvanáctistránkovým seznamem odborné literatury, bijí školácké chyby až příliš do očí.
Stanislav Komárek: Muž jako evoluční inovace? Eseje o maskulinitě, její etologii, životních strategiích a proměnách. Academia, Praha 2012.