Radost z nenávisti
Ještě k textu S komunisty se nemluví a k začarovanému kruhu neodpuštění na obou stranách, který už čtvrt století paralyzuje veřejnou debatu.
http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/2013/14-2013/s-komunisty-se-nemluvi
Není mi nijak příjemné zastávat se zrovna komunistů, oné podivné strany, která dělá vše pro to, aby zůstala i nadále nevolitelná. Její politika je směsí velkohubých slibů a přízemních činů, provozovaných normalizačními papaláši, vysloužilými fízly, konformními maminami ze školních družin a nevyléčitelně zapšklými paranoiky. Ano, i mně vadí, že funkcionáři minulého režimu, kteří prokazatelně škodili lidem, nebyli nijak potrestáni. Jenže to není věc antikomunismu, ale obecně tristního stavu současné české spravedlnosti, kterou staré přísloví přirovnává k pavučině, "již brouk proráží a muška v ní zůstává". A také mě mrzí, že lidé, kteří za minulého režimu byli členy strany a čile šplhali po kariérních žebříčcích (i když třeba, jak zdůrazňují, nikomu konkrétnímu nic zlého neprovedli), nemají dostatek soudnosti, aby pochopili, jak moc je nevkusné jejich současné usilování o veřejné funkce.
Jenže zrovna tak mi vadí současní antikomunisté, beznadějně nakažení třídním viděním světa: dnes je správné nenávidět všechny současné i bývalé komunisty, zítra všechny, kdo s nimi mluví, a pozítří všechny, kdo je nebijí. A tato nenávist se přenáší i na generaci, která o tehdejších poměrech sice nic neví, ale je vděčná za univerzálního fackovacího panáka (pro jihočeské studenty jsou demonstrace spíše adrenalinový sport; učitelé jim bohužel nevysvětlili, že k demokracii patří i schopnost přijmout volební porážku). Ta kombinace zavilé vulgarity a neochvějného přesvědčení o vlastní morální nadřazenosti působí dost děsivě. Debata se nevede o tom, jací skutečně jsou komunisté, ale soutěží se, kdo je víc nenávidí. Barbara Kingsolverová ve svém románu Lakuna popisuje atmosféru v Americe padesátých let následujícími slovy: "Většina z nich ani neví, co to komunismus je, nedokázali by ho rozpoznat. Vědí jen, co je to antikomunismus. A to jsou dvě nesouvisející věci." Antikomunismus jde také až podezřele často ruku v ruce s nesnášenlivostí rasovou či náboženskou. Není-li po ruce skutečný komunista, označí se za něj kdokoli jiný, od Evropské unie po humanitně vzdělané spoluobčany. Jen zdánlivým paradoxem je, že nejčastějším terčem nenávisti současných antikomunistů jsou někdejší disidenti - příliš přemýšliví a relativizující, zdůrazňující osobní odpovědnost místo pohodlného paušalizování.
Například kdysi docela inteligentní web Neviditelný pes se stal rejdištěm lidí zamilovaných do své nenávisti (ke vkládání diskusních příspěvků jsou zde oprávněni jen registrovaní čtenáři, takže jde o celkem reprezentativní vzorek nekontaminovaný náhodnými psychopaty). Většinou jde o celkem vzdělané a úspěšné lidi, traumatizované z toho, že nestačili proti komunismu něco udělat v době, kdy byl u moci. Jeden diskusní příspěvek stojí za ocitování, neboť pěkně vystihuje tuto mentalitu opožděné militantnosti pocházející ze špatného svědomí: "Měl jsem tu čest narodit se do tohoto hnoje v r. 1966. Díky tomu vámi přesně popsanému rozhodovacímu procesu, pane Chytile, jsem se zúčastnil budování dobrovolné totality jak z pozic pionýrských, tak i svazáckých. Přestože obojí dohromady znamenalo asi jen deset jalových schůzí, hodit jim to na hlavu chtělo povědomí a odvahu vlastní či okolí, kterých se mi nedostávalo. Proto jsem žil v totalitě samohonné a vlastnocenzurní. Byl jsem vyprděný, jelikož jsem netušil, jaké tresty za zlobení by přišly. Od malička jsem chtěl dělat radost jak rodičům, tak i učitelům a poslouchat jejich rady. Samozřejmě bych za nic nevlez do KSČ, ale čertví, co bych kdybych, jestliže by mě to jejich gestapo skříplo přes manželku či děti. Perfektně zařezávající a vyvalený trotlík. Totalita jak řemen, jenomže dobrovolná. Každý ňouma, který říká, že totalita nebyla, by zasloužil výchovný pohlavek." http://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost-zlo-neni-li-pojmenovano-trva-fds-/p_spolecnost.asp?c=A130421_164855_p_spolecnost_wag
Charakteristickým výplodem současného antikomunismu je bizarní Ústav pro studium totalitních režimů, zpolitizovaná pavědecká instituce přitahující zástupy mašíblů (Miroslav Vodrážka), nevzdělaných fanatiků (Naděžda Kavalírová) a čistokrevných kariéristů (Jiří Pernes), která za více než pět let existence dokázala vyprodukovat pouze vnitřní spory a groteskní báchorky o tom, že bratři Mašínové prý plánovali atentát na Gottwalda (což je pro historiky asi stejně relevantní jako fakt, že já jsem včera také plánoval dát si v hospodě pouze jedno pivo a jít hned po fotbale domů). Tato bezedná díra na veřejné peníze kupodivu naší rozpočtově odpovědné vládě vůbec nevadí. Ve společnosti ale jakýkoli tlak vyvolává protitlak, například jakobínský teror vedl k restauraci předrevolučních pořádků - stejně tak rezolutní označování celého období před rokem 1989 za jednolitou dobu temna vyvolává nesouhlas v lidech, kteří nebyli ani součástí establishmentu, ale ani aktivními odpůrci režimu, a žili tehdy v mnoha ohledech spokojeněji než dnes.
Postkomunistická společnost, která považuje za ideál bezskrupulózní honbu za zbohatnutím, si veškerou morálku omezila na módní kýč - nadávání na bývalý režim, které už nepředstavuje žádné riziko. Být opravdu proti komunismu znamená být pro demokracii a lidská práva; mnozí komunistobijci se však netají tím, že by jen rádi nahradili jednu totalitu druhou, tou vlastní. Jistě, pes, který štěká, nekouše. Ale na místě některých pravicových intelektuálů a politiků bych se dost vážně zamyslel, kdo vlastně se mnou kráčí v jednom šiku. Právě nad tím jsem se snažil ve svém článku zamyslet - jak by ti, kteří v anonymitě internetu vykřikují o bití komunistů, zareagovali při setkání se skutečným komunistou: udeřili by, nebo ne?
Mezi zběsilými antikomunisty nejsou jen primitivové, ale i jinak celkem rozumní lidé, kteří počátkem devadesátých let uvěřili slibům, že za pár korun dostanou akcie svojí fabriky, načež budou jen sedět doma, inkasovat dividendy a ve stáří budou trávit zimu na Kanárech jako němečtí penzisté. Teď svoji frustraci obrátili nikoli proti těm, kdo je obelhali, ale k náhradnímu cíli. Nejspíš by současná krize nebyla tak hluboká, kdyby mainstreamoví novináři všechny problémy uplynulého dvacetiletí s fantastickou bohorovností nesváděli na minulý režim. Pak by totiž byly potřeba k politické kariéře i jiné kvality než co nejhlasitější nadávání na bolševiky. A také by tehdy veřejnost spíše naslouchala kritickým hlasům, poukazujícím na slabé stránky postindustriálního kapitalismu - jenže když se každý odlišný názor šmahem označí za komunistický, a tudíž a priori nemravný, nelze vést debatu. Zbývá jen žasnout nad tím, kolik lidí se nechává současnou vládou okrádat z radosti, že už nemusejí poslouchat komunisty, ačkoli takto už otázka dávno nestojí.
Takže abych vysvětlil, proč jsem svůj článek psal: vadí mi vražedná nenávist k nějaké společenské skupině jako politický program. Vadí mi pistolnická mentalita antikomunistů - už Hrabal psal, že nejvíc neštěstí v dějinách zavinili slušní lidé skálopevně přesvědčení o své pravdě. Jednou rozjetá spirála nenávisti se špatně zastavuje, jak říkal Mahátmá Gándhí: "Oko za oko a za chvilku bude celý svět slepý." Komunisté se nakonec jeví jako historičtí vítězové: současná Česká republika je nebezpečně infikována jejich černobílým viděním světa, které velkorysost pokládá za projev slabosti.