Bioobraz krajiny dětství a dospívání
Na své dětství snad každý z nás vzpomíná s křehkou nostalgií, porozuměním a s potřebným člověčím nadhledem. Mám to štěstí, že jsem vcházel do první třídy, když se zvolna otevírala brána zlatých let šedesátých. Ne že bych je dokázal naplno vnímat a obohacovat jimi svého počínajícího ducha. Velmi dobře si pamatuji první umělecké krůčky sotva vylíhnutých zpěváků, Karla Gotta a Waldemara Matušky, stejně jako rodící se úspěchy Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra v Semaforu. Vzpomínám si na ráno, kdy v rádiu rozechvěle oznamovali, že v Dallasu spáchali atentát na prezidenta Kennedyho. Kromě pohádek v kině jsem postupně zhlédl oscarové snímky Obchod na korze a Ostře sledované vlaky. Beznadějně jsem miloval Vinnetoua a Old Shatterhanda. S nadšením jsem poslouchal první desky legendárních Beatles. A taky jsem úplně normálně žil jako úplně obyčejný kluk z podhorské jesenické vesnice.
Naši rodiče měli drobné hospodářství. Když jsem byl ještě hodně malý, přivezli mě ráno na žebřiňáku k ohradě. Tam mě odložili do trávy a věnovali se své namáhavé práci. Dostal jsem svačinu i oběd a celý den trávil s dvěma bratry a dalšími kluky z vesnice ve volné přírodě. A taky jsme museli pást Babušu. Byla to hodná kráva, ale na domluvu příliš nedala. Ráda se toulala. Jednou se málem utopila v náhonu a já dostal své. Byl jsem nejmladší, proto se všechno nedobré snadno svezlo na mou hlavu. Často jsme chodívali sbírat hřiby a lesní jahody. V zahradě jsme lozili do korun stromů a ládovali se sladkými třešněmi. Hned vedle jsme se ztráceli v plantáži s voňavými malinami. U nich se k nebi šplhaly dvě vzrostlé hrušky. Vedle domku se stodolou se táhla ovocná zahrada. Několik druhů jablek, jen si umět vybírat. Mezi nimi skrčené keře s rybízem, angreštem a přitažlivý záhon s jahodami. A té zeleniny kolem! Cibule. Česnek. Petržel. Celer. Mrkev. Hrášek. Fazole. Brambory. Vše domácí. Kvalitní.
Když nadešel studený podzim, plnily se komory a sklep svěžími plody země. Snad každý den jsme večeřeli brambory stokrát jinak. Kaše se škvarky. Opékané. Zapékané. Placky na plotně. Z vařených brambor. Štuchané. S cibulkou a podmáslím. Takové brambory, jaké dnes kupujeme v supermarketu, jsme výhradně vařili pro dobytek. Pro dvě čilá prasata. Koně Inku a Prince. Jednu kozu Lízu. Pro slepice, kačeny, krůty, husy… Pro králíky. Všichni dostali, čeho jen hrdla ráčila.
V neděli rozvoněla společný stůl slepičí polévka se žlutými kruhy na hladině. Pečené kuře s bohatou nádivkou. Kachnička se zelím. Králičí řízky, sekaná, svíčková. Po zabíjačce jsme ochutnali jitrnice, jelítka, tlačenku. Bez nich bychom se docela obešli. Dobře si pamatuji, jak jsme doma vyráběli z domácí smetany své vlastní máslo. Jak jsme u dědečka na Valašsku pekli svůj chleba z kvásku. Pokud jsme ho nesnědli, vydržel čerstvý, křupavý, voňavý nejméně tři čtyři dny. Ve vesnickém krámku jsme kupovali pouze nějaký sýr a něco k pití. Nudle byly taky domácí. Stejně jako marmelády a džemy. Paštiky a klobásy. Kompoty. Tvaroh. Vše bez ledničky. A nic se nezkazilo. Vůbec nic se nevyhazovalo.
Od rána do večera jsme lítali na poli, v zahradě a lese. Plavali v náhonu. Lyžovali a bruslili. V neděli dopoledne chodili do místního kina na pohádky za korunu. Odpoledne na vrchovatý kopeček vanilkové zmrzliny. Ve škole jsme hráli divadlo. Kopali do mičudy. Jezdili na kole. Pořádali bojové výpravy. Večer jsme zvědavě pozorovali hvězdy na obloze a počítali jejich husté roje. Pod peřinou jsme četli knihy, zejména dobrodružné. Když jsme dospívali, přišel nešťastný rok 1968. Na střední škole nám učitelé první zářijový týden barvitě vyprávěli, jak jsme okupováni. Za měsíc jsme už byli osvobození od plíživé kontrarevoluce. Nás však více zajímalo, jaké sukně nosí Alena z třetí lavice. Zda se dostaneme do kina na mládeži nepřístupný film. Svět se nepřestal točit. Zato nám se často točila ze všeho hlava.
Stále se mě lidé v okolí ptají, co znamená ve slovech všudypřítomná, velmi rozšířená a drahá předpona bio. Biopotraviny. Biostrava. Biofarma. Bioelektrárna. Bioléčiva. Biopěstitel. Bioplasty. Jde prý o využívání přírodních látek místo látek chemických a umělých. Biovýrobky poznáme na první pohled podle toho, že jsou příliš, často mnohonásobně drahé. Jestli taky zdravé, to netuším. Snad. Jeden dnes nic zaručeně neví, pokud věří všemocnému internetu. S určitostí vím pouze jedno. Celé moje dětství a dospívání bylo jedno velké a nezapomenutelné BIO (včetně přitažlivého biografu).
Všechno, co jsme tenkrát prožívali, se vyznačovalo společnou vůní. Vůní chleba a země. Vše dobré totiž pochází ze země a jejího úrodného klína. Z rozlehlých a poctivou dřinou obdělaných polí. Krajina našeho dětství byla úplně obyčejná. Žili jsme v ní a s ní. Společně. Nepotřebovali jsme jakékoli náhražky. Umělé hmoty. Chemii. Za vším vystupoval člověk každodenní práce. Všude kolem nás se klenula úcta k práci a člověčí pospolitosti. Pravdě a opravdovosti. K času a lidskému věku. Stáří. Ale taky k lásce, která nepodváděla. Na co si ze svého biodětství a dospívání nepamatuji, jsou peníze. Doma jsme je příliš nepotřebovali a neměli. Možná proto, že jich bylo všude kolem pomálu. Jen pár korun na holé nezbytnosti. Všechno ostatní nám dávala příroda a lidská pracovitost. Bohatství pramenilo, stejně jako čistá voda v potoce, ze samotných lidí. Z jejich těsných intimních vztahů. Z tíživých osudů. Uznávaných tradic a z všudypřítomné pokory.
Konečně mám jasno, co znamená předpona bio. Především obyčejný návrat k odvěkému lidskému umění naučit se skromně a slušně žít. Bez jakýchkoliv umělých napodobenin. Úplně přirozeně. Ne nadarmo znamená slovo bio v některých složeninách život.