Nesmyslné důvody pro odklad volby papeže
Následující text je polemickou reakcí na článek Petra Žaloudka Osm důvodů pro odklad volby nového papeže, publikovaný v KN 17/2013. Zveřejňujeme jej v plném znění.
"Osm důvodů…" je demagogický článek, který vychází z výkřiků teologa, který se pohybuje mimo oblast katolického pravověří, a komentářů autora článku. Oběma je společné, že operují s polopravdami nebo vyloženě lžou. V podstatě jde o stále stejnou písničku, kterou omílají iniciativy typu Wir sind Kirche, Memorandum německých teologů nebo Farářská výzva. Na jedné straně roní krokodýlí slzy nad netransparentností Církve a na druhé si sami počínají jako utilitarističtí ideologové, kteří se neštítí ničeho, jen aby dosáhli svého (přičemž nutno poznamenat, že novináři, jejichž znalosti církevní problematiky jsou mizivé - což jim ale nebrání o to zasvěceněji o nich referovat a posuzovat je - jim tyto výmysly polykají i s navijákem; často jednoduše proto, že jim podobné názory imponují a rádi by podle nich Církev předělali).
Prezentují se jako hlas mlčící většiny věřících, jako hlas mladé Církve bouřící se proti suchoprdným starým hierarchům (jen tak mimochodem, kolik že je let slovutnému prof. Häringovi? Sedmdesát šest - aha…). Jak výstižně poznamenal Peter Seewald v reakci na tzv. Memorandum německých teologů (zdaleka ne všech), jedná se spíš než o povstání mladých o vzpouru v domově důchodců. Sami tito pokrokoví teologové jsou osamocenými křiklouny obklopenými svými fankluby a pár zoufalci, zatímco například v Německu zažívají hnutí mladých podporující papeže Benedikta a věrnost tradičnímu učení Církve opravdový rozkvět.
Jediné, o co se tito "reformátoři" Církve mohou opřít, je masivní podpora masmédií, která bojují za stejné anti-hodnoty. Volají po demokratizaci Církve, a přitom sami odmítají demokratickou debatu, když nálepkují své odpůrce jako tmáře (nejlépe v médiích, kde se jejich protivníkům stěží dostane příležitosti hájit se).
Jinak řečeno, člověk nemusí s katolickou Církví souhlasit, ale je velmi neférové a smutné, když podobní disidenti a odpůrci církevního učení dostávají tolik prostoru v médiích pro své manipulace s veřejným míněním, zatímco většině těch, jichž se jimi prosazované "reformy" týkají (totiž věřících katolíků), jsou tito pánové pro smích.
Když se podíváme blíže na Häringovy teze (a Žaloudkovy komentáře), vidíme, že zde nejde o reformu Církve, ale o její zmrzačení, vykleštění, zbavení podstaty a překroucení. Nacházíme zde také řadu lží a překroucení (často účelové a z kontextu vytržené citace Písma týkající se úplně jiných otázek sice působí efektně, ale kdo zná zásady vědecké interpretace Bible, ten se tomuto postupu vysměje).
Nebudu zde dělat nějaký vyčerpávající výčet, ale jen namátkou: Každý, kdo zná dobře Bibli a dějiny Církve, ví, že Ježíš neřekl svým učedníkům, aby si demokraticky zvolili svého zástupce (papeže), který pro ně pak bude vzorem a bude tuto svou službu vykonávat decentralizovaně. Ježíš neřekl Petrovi jen, že bude "posilovat bratry", ale také mu odevzdal "moc klíčů" - "co svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi" (Mt 16,19) - a udělil mu úřad nejvyššího pastýře Církve (viz Jan 21,16). Jak z Bible, tak z nejstarší Tradice Církve jasně vyplývá autoritativní charakter úřadu Petrova nástupce, stejně jako kolegia biskupů ve společenství s papežem a v poslušnosti jemu. Papežský primát je tedy v Písmu a Tradici co do své podstaty solidně podložen.
Další evidentní lží je tvrzení, že manželská nerozlučnost nebo jiné body katolické morálky nenacházejí svou oporu v Písmu (např. Mk 10,9 - nerozlučnost manželství; Lv 18,22; 1 Kor 6,9-10; 1 Tim 1,10 - homosexualita). Ty, o nichž v Bibli explicitně řeč není (je jasné, že Bible nemůže mluvit např. o umělém oplodnění), jasně vycházejí ze samotné logiky teologie manželství v Písmu nebo z biblické etiky.
Co se týče II. vatikánského koncilu, tito revolucionáři se na něj rádi odvolávají, aniž by vzali v potaz jeho texty. Ty totiž jasně hovoří proti jimi zastávaným názorům. Na základě pečlivé četby koncilních dokumentů je jasné, že to byli právě poslední papežové, kteří je realizovali, a nikoli tito samozvaní odborníci snažící se z kočky udělat krávu.
Papež není nějakým svévolným monarchou. Návrhy poradních grémií a orgánů, které výše uvedení autoři předkládají, jsou poněkud liché, protože papež se při vykonávání svého úřadu opírá o mnoho poradních grémií skutečných odborníků (nikoli pochybných profesorů z provinčních knedlíkových univerzit a pokrokářských teologických fakult, které za pár let stejně budou muset zavřít pro nezájem ze strany věřících studentů).
Papež je papež, to jest Kristův náměstek a zástupce (nikoli nástupce, pane profesore!), jemuž byla Ježíšem svěřena péče o Církev. Nepřipadá mi úplně logické vytýkat papeži, že se chová jako papež, a ne jako dalajláma, protestantský pastor, pravoslavný patriarcha nebo představitel ekumenické rady církví. Pokud by měl být reprezentantem i ostatních křesťanských církví a společenství (nebo náboženství), musely by ho tyto samy za takového uznat (a to v současnosti odmítají).
A nakonec: je jasné, že v Církvi jsou jak lidé svatí a zbožní, tak lidé hříšní, kteří působí pohoršení nejen pro ostatní křesťany, ale i pro nevěřící lidi. Nevím, zda je adekvátní hovořit o krizi v Církvi, když počet katolíků ve světě stále roste. Je pravda, že z Církve lidé také odchází, ale nemohu si odpustit následující otázku: nebyly to právě organizace typu Wir sind Kirche, které k tomu přispěly svou proticírkevní propagandou a manipulacemi s veřejným míněním? Kolik lidí přivedly do Církve ony a kolik poslední papežové?
A konečně, pokud by Církev skutečně realizovala jejich požadavky, vyřešily by se všechny její současné problémy? Vždyť už teď existuje mnoho protestantských uskupení, která splňují kritéria navrhovaná těmito reformátory, a nezdá se, že by zrovna rozkvétala a lidé se do nich jen hrnuli - spíš naopak prožívají stejný úpadek, kterým procházejí i jiná křesťanská společenství, která vyměnila věrnost Bibli a Tradici za popularitu a podbízení se současným módním trendům.
Na závěr snad jen malou vzpomínku na blahoslavenou Matku Terezu z Kalkaty. Když s ní jeden novinář vedl rozhovor a zeptal se jí, co se v Církvi musí změnit, odpověděla mu: "Vy a já." Církev nezmění reformy podivínských profesorů od zeleného stolu (a tedy odtržené od reálného života věřících), ale ti, kdo budou svou víru brát vážně.