Šumava stále začarovaná a lákavá
Tahanice kolem Národního parku Šumava ani varovné případy prosazení privátních zájmů nejsou zatím s to změnit koncepční pohled státu na funkci národních parků. Nedávno vydaná kniha o lesech Šumavy je příkladem odborně fundovaného a vyváženého pohledu, leč zatím bez většího dopadu.
Začalo
jaro a se slunečným počasím a zvyšujícími se teplotami kupodivu nehrozí
Národnímu parku Šumava jako obvykle ani tak kůrovec jako nový zákon, který
předkládá také kupodivu Ministerstvo životního prostředí. Zákon, který po právu
nadzvedává mnohé ekology, protože už ze své zkušenosti vědí, co to znamená
vyjít vstříc různým aktivitám, které nový zákon v NP Šumava připouští. A
také vědí, že když si finančně či stranicky silní šibalové něco umanou i bez
zákonného podkladu, tak jim v tom ani zákon ani ministerstvo nezabrání, natož
když se jim vyjde byť jen malinko vstříc. Je třeba jmenovat něco konkrétního? Ano,
například kauza Radějov v Bílých Karpatech, kde si finančně silný jedinec
vykousl z atraktivní CHKO a biosférické rezervace pozemek včetně přírodní
rezervace pro zálibu svou a sobě podobných hromadně střílet zvěř v přezvěřené
oboře, kterou si z pozemku udělal. A MŽP schválilo výměnu této plochy za
jiné plochy hospodářských lesů kdesi jinde. A co Národní přírodní rezervace
Praděd, kde je schválena výstavba lyžařské lanovky na místě lyžařského vleku,
jemuž končilo povolení životnosti? Že k tomu je potřeba vyjmout plochu
větší než jeden hektar unikátního horského prostředí v území nejvyšší zákonné
ochrany, je jen maličkost. Tento zákon je nebezpečný průlom v chování a
vnímaní účelu chráněných území, a když to projde tady, půjde to i jinde.
Z hlediska
prostého selského rozumu jsou národní parky ta poslední větší relativně
zachovalá území, která někdo po pečlivém zvážení svého času vybral a zachránil,
aby v nich přirozeně probíhaly přírodní děje. Je to jakýsi etalon či vzor,
sloužící k porovnání, jak si příroda pomůže a co se děje, když do toho
člověk nezasahuje. Stále častěji se však populisticky ozývá, že národní park (a
i jiná chráněná území) jsou pro lidi a mají sloužit lidem. Ano, ale je nutno
dodat nejen lidem, ale stejně tak také ostatním formám života. A jde také o to,
jakým lidem. Lidem, kteří s pokorou a úctou vnímají to, že jsou součástí
přírodních dějů a zákonitostí, které tu probíhají. Mají sloužit lidem, kteří se
těmto dějům a životu snaží porozumět, protože vědí, že podléháme podobným zákonitostem
jako kterýkoliv jiný tvor či rostlina a že poučení z toho může být pro
lidstvo třeba i záchranou. Tím je takové území cenné a slouží lidstvu obecně, ne
tím, že v něm dáme zelenou čtyřkolkařům, bikerům a jiným, kteří se zachovalou
přírodu snaží využít jen pro sebe bez ohledu na ostatní život, jenž v ní
probíhá.
Příroda má smysl nejen pro
člověka, ale i sama o sobě
Při všech vášnivých debatách a sporech, které
již delší dobu Šumavu provázejí, je zajímavé, že když vyšla o Šumavě zásadní
publikace Lesy Šumavy, lýkožrout a
ochrana přírody autorů Kindlmana,
Matějky a Doležala, zůstala skoro bez povšimnutí. A přitom by mohla leckterým
otevřít oči, pokud by tedy chtěli pochopit, jak to v přírodním dění chodí.
Autoři, renomovaní a těžko zpochybnitelní odborníci na problémy Šumavy a
hmyzích kalamit, za přispění a spolupráce celé řady dalších odborníků vytvořili
dílo, které názorně vysvětluje a dokládá, o co vlastně na Šumavě jde. Tedy
stručně.
Autoři trpělivě vrší základní informace platné
obecně pro jakýkoliv přírodní celek z oborů geologie, pedologie, klimatologie,
hydrologie, botaniky, zoologie, lesnictví, ekologie a ochrany přírody. Publikace
je vlastně i učebnicí, jejímž výsledkem a snahou je pochopení přírodních procesů,
které probíhají bez ohledu na to, co si lidé o nich myslí či představují. A
stejně klidným způsobem dochází na základě výsledků mnohých prací, dlouhodobých
sledování a měření k poznatkům, které si ale rozumně uvažující člověk může
při četbě udělat nakonec i sám. Této obecnější části je věnována první třetina
publikace.
V další části knihy se pojednává o
lýkožroutu smrkovém, a to nejprve o jeho základní biologii, populační dynamice,
hodnotí se také vliv lýkožrouta na lesní ekosystémy a způsob hospodaření
v NP Šumava. Rovněž jsou analyzovány a studiemi doloženy příklady chybného
hospodaření např. v případě oblasti mediálně proslulého Ptačího potoka. Jsou
zde popsány a zdokumentovány nejcennější lokality, které si zasluhují nejvyšší
míru ochrany, a vyvráceny a vysvětleny některé mýty týkající se nejen
lýkožrouta na Šumavě. V závěru je vše srozumitelně shrnuto a v dodatku
je připojen odborný kritický pohled na plánovanou výstavbu lanovky v jižní
části NP Šumava.
Základní myšlenkou celé publikace je, že příroda
je dědictví, které nepatří jen současníkům, ale i budoucím generacím. NP jsou
zřizovány pro ochranu přirozené přírodní rozmanitosti a pro ochranu přírodních
procesů. Proto je naší povinností zamezení jakékoli lidské činnosti, která může
vést k devastaci tohoto území, i když přírodní děje v nich nemusí
vypadat z našeho pohledu hezky. Tuto knihu by měli povinně číst i všichni,
kdo o Šumavě rozhodují, pokud mají tedy zájem pochopit, že zničit lze vše, ale
napravit už málo.
Pavel Kindlman, Karel Matějka, Petr Doležal: Lesy Šumavy, lýkožrout a ochrana přírody. Praha, Karolinum 2012, 328 stran.