Kudy ven: Trojčlennost jako otázka i odpověď (1. část)
18. května se v Praze pod záštitou (a za moderace) Táni Fischerové sešla „Mezinárodní konference k trojčlennosti“. Setkání bylo dalším důkazem, že poctivé „hledání cesty z tunelu“, jímž se vyznačuje aktivita této prezidentské kandidátky, opět zamířilo přímo do černého. Tentokrát v oblasti, kde se protínají hospodářství a věci sociální…
Před první částí podrobnější zprávy o tomto výjimečném setkání jen několik základních informací k tématu:
Co je sociální trojčlennost?
Na úvod bych se rád přiznal k tomu, že mě s idejemi, k nimž se vázala recenzovaná konference, pojí nejen důvody rozumové, ale i emocionální. S pojmem sociální trojčlennosti, ekonomické nauky rakouského filosofa-polyhistora Rudolfa Steinera (1861–1925) jsem se totiž poprvé setkal v pražské Akademii sociálního umění (škole, která je Steinerovým učením přímo inspirována). Přednášel nám o ní Ulrich Rösch, profesor Svobodné vysoké školy ve švýcarském Dornachu, pro něhož se stala východiskem, cestou, na jejímž prvopočátku byl 21. srpen 1968 a on jako sedmnáctiletý student stojící na náměstí bádenského městečka Lörrachu, kde se dozvěděl o okupaci jisté sousední země, která se pokusila skloubit socialismus původně sovětského typu s nesovětskou demokracií původně západního typu. Tento impuls (impuls roku 1968, který představuje určující impuls i pro mě - narozeného o deset let později…) našeho lektora vedl ke zkoumání různých pramenů a cest ke spravedlivému ekonomickému systému a konečnému přimknutí se ke Steinerově Ideji sociální trojčlennosti (stejnojmenná kniha Steinerových přednášek byla vydána poprvé v roce 1919), na níž už na přelomu 60. a 70. let stavěl značný počet alternativních družstevních bank a firem (ze známých jmen např. Welleda, dm-market atd.). Tyto podniky byly výlučné například kolektivním rozhodováním, příjmem zaměstnanců, vypočítaným nikoli podle jejich postavení, ale podle počtu dětí a dalších na tomto příjmu závislých osob atd.
Nejzákladnější schéma sociální trojčlennosti vzniká, když se ke třem fenoménům, se kterými jako s určujícími veličinami dějin přišla Velká francouzské revoluce, přiřadí zásadní okruhy správy věcí veřejných. Ta má být podle koncepce sociální trojčlennosti vedena tak, aby byla pro všechny lidi dostupná 1) volnost (svoboda) v kultuře, vědě, školství, náboženství a světovém názoru, 2) rovnost v právní a politické oblasti a 3) bratrství v oblasti ekonomické. Nutno říci, že pro srozumitelnost tohoto učení je třeba znát také Steinerova díla, která se z vnějšího pohledu dají zařadit do oblasti teologie. Steiner na rozdíl od Marxe a jeho žáků k naplnění své koncepce nežádá revoluci; před tou naopak varuje.
Měl-li by autor tohoto článku v jednoduchosti zformulovat své pochopení fenoménu sociální trojčlennosti, pak by řekl, že jde o dílo, které uvádí do vědy (a posléze i praxe) následující slova z Lukášova evangelia: „Svým učedníkům řekl: ,Proto vám pravím: Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Život je víc než pokrm a tělo než oděv. Všimněte si havranů: nesejí, nežnou, nemají komory ani stodoly, a přece je Bůh živí. Oč větší cenu máte vy než ptáci! Kdo z vás může jen o píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? Nedokážete-li tedy ani to nejmenší, proč si děláte starosti o to ostatní? Všimněte si lilií, jak rostou: nepředou ani netkají – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká trávu, která dnes je na poli a zítra bude hozena do pece, čím spíše obleče vás, malověrní!‘“ (L 12, 22−28).
Steiner (jako jeden z prvních, nikoli však jako jediný; podobnou ideu razí například švýcarský ekonom René Egli, který vůbec není jeho následovníkem…) přišel s odvážným pozorováním, které říká: práce je přirozenou lidskou potřebou, přičemž prostředky k životu jedince s touto potřebou nijak nesouvisejí! Zmíněná teze pak našla ve druhé polovině 20. století svůj výraz v hnutí za zavedení základního nepodmíněného příjmu, příspěvku, který by občanovi zajistil pokrytí základních životních potřeb (bydlení, stravu, ošacení, vzdělání atd.) bez dalších podmínek – jen z titulu jeho existence. Tuto (z pohledu mnoha našich ekonomů utopickou) koncepci už před čtvrt stoletím úspěšně přijal americký stát Aljaška či některé indické regiony, v Německu ji pak už léta (v konkrétní výši 1000 euro na osobu) prosazuje spolumajitel sítě dm-market Götz Werner. (Na základní otázky ohledně potřeby zavedení i pokrytí základního příjmu může zájemcům odpovědět tento film)
Tolik základní informace o pojmu sociální trojčlennosti, kterou byl inspirován mimo jiné i fenomén, jenž byl hlavní náplní první konferenční přednášky: Regionální měny (Eva-Maria Hubertová: "Peníze jako sociální technika a možnosti lidského hospodaření").
Regionální měny
Na samém začátku promítla přednášející posluchačům fotografii jednoho moderního artefaktu, který je obrazovým doprovodem tohoto článku. Šlo o kašnu stojící v historickém centru německých Cách, která je lemována sousoším představujícím alegorii oběhu peněz v dnešní společnosti. Peníze běžných občanů jsou na ní předávány výběrčímu, který je potají za zády předává postavě, u níž celý koloběh končí. Celá přednáška pak pojednávala o tom, že tomu tak vůbec být nemusí; existují totiž prostředky na přetnutí tohoto začarovaného kruhu.
I přes organizační nesnáze (mluvčí přednášela asi čtvrt hodiny v angličtině, než byla upozorněna, že její anglické věty musí klopotně převádět přítomná tlumočnice, odbornice na převod z německého do českého jazyka) dokázala renomovaná berlínská ekonomka předat účastníkům konference svou hlavní zprávu o tom, jak dnešní komunity (tedy útvary, které Rudolf Steiner pokládal za stěžejní společenské jednotky budoucnosti) rozvíjejí impuls alternativních a regionálních měn. Do této množiny patří nejen veškeré komunitní, seniorské či prázdninové poukázky (u nás také, jak bylo připomenuto z publika, současnou vládou postupně likvidované stravenky). V dnešních německy mluvících zemích je podle dr. Hubertové 30 regionálních měn, z nichž ty, které existují v samotném Německu, mají dvojakou pozici; centrální banka se je snaží eliminovat, zatímco současný ministr financí nad nimi drží ochrannou ruku (historický exkurz posluchačům připomněl, že v meziválečném Německu přežily miliony obyvatel 18 nejhorších měsíců inflace jen díky poukázkovému systému, přičemž nacistický režim jak v Německu, tak v Rakousku následně všechny alternativní měny okamžitě zničil…).
Nejprogresivnější regionální měnové systémy z německé jazykové oblasti jsou pak švýcarské měnové systémy LETS a KISS, které mají následující zásadní výhody:
* V některých místech spravuje regionální měnový systém obecní správa.
* Některé běžné poplatky či daně globálně nahrazuje jednorázový či pravidelný vstupní poplatek do systému.
* Zastoupené firmy jsou systémem motivovány ke spolupráci, nikoli ke konkurenci.
* V mnoha komunitách se vstup automaticky rovná nástupu do čtvrtého pilíře důchodového zajištění.
* Půjčky v rámci systému jsou bezúročné.
Zajímavou informací bylo, že v Japonsku, kde je na jednu stranu tradicí, že se děti starají o své přestárlé rodiče, na druhou stranu tam existuje obrovská zaměstnanecká mobilita, se vytvořil následující směnný mechanismus: za to, že se v regionu, kde žijete, staráte o rodiče účastníka systému, dostáváte poukázky, za které se na oplátku v oblasti, kde žijí vaši rodiče, starají jiní účastníci systému o vaše vlastní rodiče…
Euro a Duch ekonomiky
Výchozím bodem referátu teoretického ekonoma Stephana Eisenhuta (přednáška „Měnový systém přítomnosti a myšlenka trojčlenného organismu společnosti“) působícího ve Frankfurtu nad Mohanem, byl koncept jednotné evropské měny, který byl velikou výzvou a nadějí. Francouzský ekonom Michel Albert však už v roce 1991 předpovídal, že pokud se evropský měnový systém bude sjednocovat stejným způsobem, jako tomu bylo se západní a východní markou při sjednocení Německa, nastanou problémy. Podstatná část přednášky byla věnována též filosofickým otázkám souvisejícím se sjednocováním evropské měny. Stephan Eisenhut upozornil na to, že někteří teoretici varují, že skrze euro se do integrujících se evropských zemí bude šířit převážně protestantský charakter německé ekonomické a životní filosofie, vyznačující se vnímáním „přírodních i lidských zdrojů“ jako obětin pro oltář, na němž leží modla „Růstu“. Proti tomu vystupují směry, jako je katolické sociální učení či právě sociální trojčlennost, které zdůrazňují, že hospodářská hodnota je plodem harmonické spolupráce mezi přírodou a lidskou prací (srovnej s katolickou liturgií, kdy kněz při proměňování hostie zdůrazňuje: „Je to plod země a plod lidské práce a stane se nám pokrmem duchovním!“) a že hlavním organizátorem hospodářského koloběhu je Duch, který působí a (v transcendentním, pozitivním smyslu toho slova) přerozděluje v sociální oblasti.
Přednáška byla zakončena citátem z díla hamburského ekonoma H. Schraubera: „K tomu, aby kapitalismus mohl nadále fungovat, potřebuje přijmout základní nepodmíněný příjem.“ Tato závěrečná věta byla jedním z posluchačů interpelována sókratovskou otázkou, která byla v originále položena ve velice erudovaných ekonomických termínech, ale její podstatu lze jednoduše postihnout slovy: „Pokud máme důvěřovat, že organizátorem našeho ekonomického života je prozíravý Duch, který se o všechny stará, nač máme v makroekonomickém měřítku prosazovat základní příjem?“
Závěrečný citát a následná otázka rozšířily hloubku mého přemýšlení o nastolených otázkách o celý jeden rozměr.
Odpověď z praxe, kterou poskytl třetí, závěrečný řečník „Mezinárodní konference k trojčlennosti“ Ing. Jiří Jabůrek (který už dvacet let manažersky vede podle principů sociální trojčlennosti firmu Barum Otrokovice), však čtenáře Kulturních novin čeká až v následujícím čísle.