Jak zvýšit výrobu dětí? (2. část)
Naše země má problémy s porodností a s rodičovskou politikou. Desatero Oranžového klubu je − i se všemi slabinami − prvním a rázným výkopem k důkladnému zamyšlení nad těmito problémy. A to i v kontextu minulosti.
Desatero mluví v nadpisu a v preambuli, kterou jsem citoval na počátku článku, opakovaně o "pomoci rodičům". Ale ve skutečnosti jde o prosazení zájmů těch žen, pro něž je důležité společenské a profesní uplatnění a které za současného stavu vnímají rodičovství (popřípadě starost o vlastní rodiče) "jako zátěž a překážku" na cestě k dosažení tohoto cíle. Na druhé straně však existují i ženy, které vidí smysl svého života posunut spíše k naplno prožívanému mateřství, péči o rodinu, vytváření zázemí - obecně řečeno ke svého druhu službě. Které muže vnímají jako živitele, jenž by měl vydělat peníze, zajistit bydlení a pocit bezpečí. Jakkoli jsou tyto postoje kritizovány jako anachronický stereotyp, vnucený "mužský" pohled a podobně, jsou autenticky prožívány velkým počtem žen, jež nemají ambice se prosadit, a pokud jdou brzy po porodu do zaměstnání, tak velkou roli hraje spíše nutnost materiálního zajištění než vlastní seberealizace. Jejich hlas není moc slyšet, ale existují a je jich hodně - jsou to zhusta ty kadeřnice, prodavačky, uklízečky, barmanky, řadové úřednice, jež v běžném životě bereme jako jakousi automatickou součást prostředí a nedoceňujeme je. Ony bohužel nemají svou jasnou politickou reprezentaci, své zřetelné mluvčí jako první skupina. A Desatero za ně mluví jen částečně.
Zmiňuji-li v nadpisu tohoto odstavce ideovou mimoběžnost, mám na mysli především to, že Desatero se vydává za něco, čím je jen zčásti. "Podpora rodičů" znamená podporu obou rodičů, a ne jenom jednoho, a podpora určitého typu ženy neznamená podporu všech žen. To je největší slabina celého dokumentu. Zmínka o tom, že "mateřství a rodičovství by měly být jednou z nejvyšších společenských hodnot" a že "děti jsou přeci naše budoucnost", působí v rámci celého dokumentu mírně nevěrohodně a použitý kondicionál (měly by být) tento dojem jenom umocňuje.
Naše společnost jako mocenské kolbiště
Dalším sporným momentem je to, že rétorika Desatera se nese v duchu vymezování se vůči mužům a jejich výhodám. Ženy jsou rodičovstvím "diskriminovány na trhu práce", ztrácejí kontakt s odborností a praxí, následně jsou tedy diskriminovány platově (u nás více než jinde v Evropě). V dokumentu se píše, že: "Kvůli společenským stereotypům máme
- uštvané matky s trojitým břemenem (zaměstnání, výchova a péče o děti, domácnost);
- matky, které by chtěly být doma a pečovat o své děti, ale nemohou si to finančně dovolit;
- matky, které chtějí pracovat, ale nemohou najít práci či práci našly, ale nemají kam svěřit své malé dítě;
- otce, kteří by chtěli zůstat s dítětem doma a rodičovství rovnocenně prožívat, ale nemohou, ať už kvůli finančnímu zajištění či kvůli převládajícím stereotypům o roli muže v rodině."
Na základě těchto tezí navrhuje Oranžový klub opatření č. 4, které vyvolalo snad největší mediální odezvu (i negativní): "Navrhujeme uzákonit povinné dělení rodičovské dovolené mezi otce a matku. Zaměstnavatelé si musí zvyknout (sic!), že nejen žena je 'nespolehlivou' zaměstnankyní s 'rizikem' rodičovství."
První problém je s pojmem "povinný", který v první chvíli zapůsobil na mnohé jako červený hadr, protože na něj pochopitelně navazuje úvaha: Když nesplníme povinnost, budeme potrestání - podobně, jako když neodvedeme daně. Přitom realita je prostá, jak se můžeme dozvědět podle praxe zemí, kde toto nařízení funguje: Když otec nevyužije (třeba kvůli tomu, že má dobře placené zaměstnání a měl by komplikace je přerušit) svůj povinný díl rodičovské dovolené, tak rodině není vyplacena poměrná část příspěvku na rodičovskou dovolenou. Takže to není nic zas tak hrozného. A z druhé strany, ani ten návrh není nic světoborného, protože vzhledem k trvání takové dělené rodičovské dovolené (několik týdnů či pár měsíců) nevyřeší základní problém absence ženy v zaměstnání, který je dán primárně už mateřskou dovolenou. Daleko důležitější je v reálném životě domluva mezi rodiči o způsobu péče o dítě a rozdělení povinností, kterou zákonem nelze vynutit. Ta by měla být vůbec základem rodičovství a jeho pojímání od počátku, a zdá se, že myšlení Desatera s ní nepočítá - chce vymoci práva pro jednu ze stran systémovým opatřením.
Autorky Desatera nejsou ve svém mocenském přístupu osamocené, na stejné vlně se totiž vezou i jejich kritici (popřípadě i sympatizanti). Při čtení reakcí na Desatero (největší počet příspěvků se objevil v Deníku Referendum) jsem si povšiml společného rysu v textech socioložky Terezy Stöckelové (http://www.denikreferendum.cz/clanek/15548-progresivni-konzervatismus-oranzoveho-desatera DR, 15. května) a publicisty Karla Dolejšího (http://www.blisty.cz/art/68449.html Blisty.cz, 13. května). Oba kritizují Desatero z různých pozic, Stöckelová mu vyčítá, že mateřství staví výše než volbu jiného společenského uplatnění, Dolejší zas přílišný zásah do soukromého rozhodování v rámci rodiny, přičemž Stöckelová dále ještě kritizuje Dolejšího za primitivismus a mužskou omezenost - naráží na název Dolejšího článku Povinně dělená menstruace, aneb I muži musí mít své dny. Ale oba mají společný jeden pohled - pojímají lidskou společnost jako prostor, v němž nemá nějaká apriorní přirozenost či psycho-biologická danost místo, a v podstatě v ní jde (skrze celé dějiny lidstva) o mocenský boj mezi jednotlivými účastníky. Stöckelová píše: "Stejně jako není přirozený status quo, ani žádná podstatná změna se ve společnosti neděje 'přirozeně', spontánně, dohodou a bez konfliktu. Vždycky někomu působí nepohodlí, rozpaky a někdy je doprovázena i určitou mírou násilí. Každá podstatná změna se totiž týká rozdělení moci, možností a různých typů kapitálu." − Dolejší: "Pokud jde o slavné kvóty v politice nebo v byznysu, v prvé řadě je třeba vidět, že se týkají veřejných institucí a rozdělení moci mezi pohlavími. (…) Stanovit nakonec kvótami povinně paritní zastoupení v mocenských funkcích pak nemusí být na škodu. Ostatně nejde zde o žádný zásah do něčího soukromí, ale o instituce, které se svou praxí z podstaty dotýkají každého, a tak je také ve veřejném zájmu kvůli mocenské rovnováze stanovit paritu." - V tomto duchu se nese také velká většina kritických i podpůrných příspěvků z jakéhokoli směru - v duchu mocenského souboje, kdy ten slabší (v tomto případě ženy) si musí pomocí politických nástrojů (kvóty, sociální opatření) vydobýt lepší pozici. A nebo pomocí jiných opatření udržet tu, která mu dle nějaké tradice, "přirozenosti" či schopností náleží (muži). − Křesťanský étos či přinejmenším tvořivá síla nenásilného ducha v tomto pohledu nehrají roli.
Co nám schází?
Ve světě, který v principu funguje jako boj o rozdělení moci, povinností a kapitálu různého typu - ať už nahlíženo zprava, či zleva -, není místo pro lásku, vzájemný respekt, společné dílo (a rodina i dítě takovým dílem je). Tím samozřejmě nechci říci, že mocenský boj, rozdělení moci či kapitálu ve skutečnosti neexistuje, že nehraje roli. To vůbec ne. Mám teď na mysli způsob, jak k problémům přistoupit, jak překračovat onu mocenskou zacyklenost. Desatero Oranžového klubu je politický akt, který má prosadit zájmy jedné skupiny aktérů života společnosti nebo přinejmenším vyrovnat nespravedlnosti, jež nepochybně existují. Nepřekračuje však rovinu "kdo s koho". Počítá s tím, že opatřením shora si další strany (zaměstnavatelé a pracující muži) pod nátlakem "zvyknou". To není dobré v dlouhodobé perspektivě, neboť se tak hromadí energie, více či méně skrytá, která se bude projevovat jednak v despektu vůči emancipujícím se ženám, jednak v radikalizaci mužských protiakcí. Protože ve skutečnosti nejde důsledně o společnou věc - ať už jí je dítě či rodina.
Některá navrhovaná opatření jsou velmi rozumná - ať už je to zákonný nárok na mateřskou školu nebo zlepšení ekonomického uznání pro lidi, kteří obecně pečují o osoby závislé, od dětí po staré rodiče. Společensky přínosná by byla zcela jistě státní podpora zkrácených úvazků pro pečující osoby stejně jako rozšiřování různých odlehčovacích služeb a poradenství v sociální oblasti. Zavedení povinné kapitoly o dopadech jakéhokoli zákona při jeho schvalování by mělo být samozřejmostí. − Jiná opatření, která chtějí "silou" zrovnoprávnit ženy, jejich odměňování a popřípadě zavést státem podporované "náhradní" matky (certifikované chůvy), jsou problematická. Zajímavé by jistě bylo zeptat se zrovna na toto opatření té bytosti, které se to nejvíce týká - dítěte. Dítě se totiž z centra všech těchto úvah už dávno vytratilo, bohužel.
Avšak ani zavedení těch nejrozumnějších opatření neřeší budoucnost - to znamená, jak zvýšit počet dětí počatých z lásky a do láskyplného prostředí, v němž se dá smysluplně řešit většina životních nesnází a jehož působením se zvyšuje kvalita života společnosti. Aby člověk nebyl člověku vlkem jako v džungli, ale aby tvořil skutečně lidské společenství. Zde naši společnost čeká asi největší díl práce a je třeba začít úplně od začátku a ptát se: Jak to vypadá s osvětou, s publicistikou, s přístupem ke školnímu vzdělávání v této oblasti? Lásku totiž nelze vynutit zákonem ani ji naučit podle školních osnov. K lásce lze ale člověka přivést, otevřít v něm smysl pro láskyplné jednání. Zde se také vracím ke svému pozorování, jímž jsem zakončil jeden z předchozích odstavců a jehož výsledkem bylo, že více dětí jsem v drtivé většině shledal v rodinách, které zrovna nepřekypovaly nadbytkem finančních a materiálních prostředků. Co jim však nescházelo, byla vzájemná láska a soudržnost.