Posedlost pamětí
Próza Matky spisovatele Pavola Rankova je dalším z řady románů, které v poslední době vyšly v České republice nebo na Slovensku a využívají složitou a nedávnou minulost tohoto prostoru jako podklad k vyprávění vlastních příběhů.
Ve chvíli, kdy v české a slovenské post-socialistické přítomnosti končí velký příběh o budování tržního hospodářství a demokracie, protože je problematizován, dochází k vlně vzpomínání, které se, když se například podíváme na produkci nakladatelství Host, podobá až posedlosti pamětí. Skrz dramaticky působivé příběhy plné emocí je nahlíženo na minulost, jako kdyby byla všudypřítomná. Neschopní napsat příběh současné každodennosti, hledají autoři příběhy v minulosti, a ty se stávají jakýmisi referenčními body. Jazyk těchto příběhů je jednoduchý (případně je navíc ze slovenštiny přeložen do češtiny), záměrem je nekomplikovat čtenářovo porozumění, maximálně jej pouze mírně ztížit křížením a vrstvením několika příběhů. V románu Matky jsou navíc všechny tyto atributy zdůrazněny paralelní linkou ze současnosti vyprávějící o těhotné studentce, která píše diplomovou práci o hlavní hrdince a která k tomuto psaní přistupuje až auto-terapeuticky.
Historie jako silný příběh napsaný příliš jednoduchým jazykem
Mladá dívka se něžně miluje se sovětským partyzánem ve vesnické chalupě ve východoslovenské Spiši.
Dívka se otočila na bok a přitiskla se k muži. Pokrčenou nohu mu položila na břicho.
"A kdy už skončí válka?"
"Kogda my ubjom vsech němcev!"
"Všechny doufám ne! Dole ve městě taky žijí Němci, a to jsou dobří lidé."
Muž ji políbil. Najednou vstal a přitiskl tvář k oknu.
"Němci!" vykřikl.
Otevřel okno a nahý se protáhl ven. Dívka za ním vystrčila samopal. Za zlomek vteřiny se otevřely dveře a do pokoje vběhla matka.
"Zavři okno, ty náno. Němci jdou!"
Partyzán je zastřelen, ale fronta a pomsta se již nezastavitelně blíží. Duní za kopci jak "bouřka v prosinci". Dívka je po příchodu rudoarmějců bez vysvětlení a jakékoliv možnosti obhajoby odvlečena do sovětského pracovního tábora. Od pomalé smrti ve skupině vražedkyň, kolaborantek, bachařek z nacistických koncentráků, prostitutek, ale i nevinných žen ji uchrání porod dítěte, víra v Boha a pomoc postarší Němky.
Zataraseni traumaty
Literatura není něco izolovaného, ale jako součást kultury je odvislá od přítomnosti a spoluutváří ji. Stejně tak traumata nejsou historická danost, ale zkonstruovaný, a to i se značným časovým odstupem, permanentně přetvářený příběh. S banalitou, jakou je ve veřejném prostoru přistupováno k traumatům, je pak v diskusi přistupováno i k argumentům. Trauma je chvíle, kdy diskuse končí. Buď se zmlkne, nebo se začne křičet. Pavol Rankov přistupuje ke komplexním a obrovským událostem nepokorně, se zjednodušováním a banalizací. Kniha je těmito jevy doslova přecpána. Od kolaborace a nacistické okupace k sovětskému teroru, od Pavlíka Morozova ke Stalinovi, od odhalení kultu osobnosti k plagiátorství na česko-slovenských vysokých školách.
Paměť je odjakživa jedním z nejnebezpečnějších nástrojů politiky, většinou když se s ní v této oblasti operuje, už jsme nějak připraveni jí čelit, jsme ostražití, což neznamená, že vždy imunní. Avšak současná exploatace minulosti kulturou, resp. literaturou, je bezprecedentní, byť možná ne tolik nebezpečná.
Dostali jsme se do fáze, kdy současnost nahlížíme skrz minulost, kterou pohrdáme, ale přesto se k ní stále vracíme. Podobá se to paralýze.
Konec příběhu
Boris Buden ve své knize Konec postkomunismu: Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti dospívá ke chmurnému závěru, že postkomunismus není termín označující nějakou přechodnou fázi vývoje post-socialistických společností, ale pojmenování pro trvalý stav ubíjející neschopnosti vidět budoucnost. Budoucnost si totiž představujeme jen na základě prožité minulosti, ale pokud je tato minulost uchopována ploše, jednorozměrně a banálně, vede to nejen ke konfliktům v přítomnosti, ale také k mnohem problematičtější neschopnosti přemýšlet o budoucnosti. Román jako Matky Pavola Rankova bohužel nijak nenarušuje tuto povrchnost, vysává historickou tematiku pro vlastní účely, navíc nezodpovědně a velmi plytce operuje s ještě příliš živými problémy.
Pavol Rankov: Matky. Přeložila Jana Faschingbauerová, Host, Brno 2013.