Míjení (s) haiku

Džakuču Itó: Chryzantémy u pramene pod skalou, asi 1760, malba na hedvábí. Repro Wikipaintings.org


Úvod

V českém jazykovém prostoru haiku dosud neplatí za zavedenou a stabilně používanou literární formu, přesto se jí věnuje poměrně mnoho autorů, ačkoliv zdaleka ne všichni úspěšně. Jako největší chybu současného stavu chápu naprostou absenci knižní sekundární literatury v českém jazyce na téma haiku. Jako problematickou dále vidím absenci překladové literatury jiných než japonských haiku, a nutno dodat, že kvalitní překlady japonských textů jsou otázkou doby nedávné - první reprezentativní soubor překladů profesora Límana vyšel pod názvem Chrám plný květů až v roce 2011.

V následujícím eseji se pokusím velice stručně shrnout základní výstavbové rysy formy haiku. Budu se přitom odkazovat jednak na autorský překlad amerického článku o teorii haiku (Kol.: The haiku path. In: http://www.mercy-center.org/PDFs/EW/HaikuPath.pdf) a jednak budu jednotlivé teze dokládat na textech z nedávno vyšlého sborníku Míjím se s měsícem (Výběr z českých a slovenských haiku).

Nástin teorie

"Jdi k borovici, chceš-li poznat borovici, a jdi k bambusu, chceš-li poznat bambus. A ve svých textech se zbav osobních předpokladů a předsudků. Jen tehdy budou tvá básnická cvičení účinná, splyneš-li s pozorovanou skutečností v jedno - pronikneš-li do pozorovaného dostatečně hluboko, abys mohl spatřit, co je skryto uvnitř. I kdybys mistrně vládl slovům, pokud to, co pozoruješ, zůstane od tebe odděleno, tvá poezie nebude nikdy pravdivá." (Bašó)

Ať už haiku vnímáte jakkoliv, existují určité principy, které by měly zůstat dodrženy, jedním z nich je vtělení. Jedná se v podstatě o postup, kdy se autor textu pokouší skrze změnu perspektivy prožít proces spolu s popisovaným objektem, přesněji řečeno, na chvíli se jím stát. Objektem, se kterým se ztotožňujeme, pak nemusí být pouze člověk, ale i například zvíře, či dokonce rostlina nebo nerost či jiný předmět. Umocňuje se tak prožitek lyrického momentu, který je často základem pro sepsání konkrétního textu.

zažehli lampy

a každá můra vlastní

svůj vlastní měsíc

(Pavel Martinec)

stará jabloni

dnes tu stojíš v růžovém

ach ty pohledy

(Jaroslav Dvorský)

Spolu se vtělením je základním principem tvorby haiku prožitek. Čisté haiku tak výrazně kontrastuje s lyrikou psanou od stolu, protože se věnuje konkrétnímu, spatřenému, prožitému. Žádný autor haiku se tak nikdy dopustí nelogického nebo nepravdivého vyjádření, protože popisuje viděné, a každý nonsens je naopak usvědčením z nedodržení tohoto postupu. V důsledku se tak haiku tematicky velice často dotýká prostých životních situací a reálií. Ale snaží se nazírat realitu z netradiční perspektivy a/nebo poukazovat na drobné lyrické momenty/zážitky.

mrazivé ráno

za sebou teplý domov

před sebou svůj dech

(Petr Druhý)

odpočívám

mezi mnou a pilou

proletěl bělásek

(Roman Szpuk)

Tradiční japonské haiku se vyhýbalo i vstupování lyrického subjektu do textu a snažilo se vyvarovat například osobních zájmen, zvláště "já, mně". Protože ale i velký básník haiku K. Issa tento postup porušoval, nepovažuji ho za nezbytný, podstatnější je postup při vyjadřování emocí. Protože má být haiku především nesubjektivním popisem spatřeného, také většina emocí je vyjádřena nepřímo (například uspořádáním veršů nebo skladbou motivů).

Na prázdných lískách

hladoví ptáci chrastí

uschlým lupením.

(Martin Krátoška)

Stará chalupa,

místo místo domova.

Byl tu rád? Byl tu.

(Zdeněk Škrabánek)

S tendencí oprostit text od lyrického subjektu a s implicitním vyjadřováním emocí souvisí rovněž oproštění textu od soudů a analytických postupů. Haiku by tedy nemělo o popisovaném vytvářet soudy, které jsou ostatně znakem subjektivizace textu, ale mělo by se soustředit na nesubjektivní popis, jak je zmíněno výše. A to vše za použití běžné slovní zásoby, neboť například tradiční evropská genitivní metafora by se v haiku vyskytovat vůbec neměla.

Právě požadavek prosté slovní zásoby a oproštění se od zažitého "básnického"vyjadřování klade na mnoho autorů těžko překonatelné nároky.

rezavé váhy

- na obou miskách -

stejně prachu

(Petr Druhý)

Dalším postupem, který se občas vyskytuje i v českém kontextu a který je původně součástí zenové nauky, je sjednocení. Zpravidla se jedná o postup, kdy použitím vágního gramatického zakončení predikátu (nebo jiným podobným postupem) umožníme vznik situace, kdy určitá činnost (proces/vlastnost) je vykonávána, je vlastní více subjektům.

"Už jenom kousek!"

Po žebříku šplhají

břečťan a chlapec.

(Katka Soustružníková)

Měsíční srpek

Visí nad keřem šípku

- špičky tak ostré.

(Kamil Princ)

Forma haiku je v Japonsku pevně vymezena střídáním slabik v počtu 5-7-5 v jednotlivých verších. Jedná se o kulturní/kultovní relikvii, kdy je tento rytmus chápán jako bohu-libý, a tedy primárně (v Japonsku) používán s náboženským podtextem. Později se tato forma stává autentickou a vzniká tak haiku jako nejkratší literární útvar.

Požadavek 17 slabik je ale moderní (kerouacovskou) tradicí částečně potlačen. Vedle klasického haiku tak vzniká jeho volná forma (free-form) a v angloamerickém kontextu se objevuje tendence řídit se ne počtem slabik, ale počtem přízvuků v jednotlivých verších (3-2-3 přízvučné slabiky). Poslední zmiňovaný postup je ale, zdá se, vhodný především pro jazyky s pohyblivým přízvukem, v nichž poskytuje autorovi větší variabilitu při psaní textu.

Stejně jako v jiných literaturách se i v českém prostředí snaží mnoho autorů striktně dodržovat původní japonskou formu 5-7-5, objevují se však již i snahy o formu volnou.

Dopila jsem šálek čaje

a hle,

měsíc tak vysoko!

(Iva Košatková)

Protože je haiku nejkratší literární formou, přirozeným je zde požadavek maximálního využití možností tohoto útvaru, a tedy maximální přesnosti, maximální stručnosti a maximální obsažnosti použitých výrazů. Halasův požadavek na to, aby každé slovo v básni bylo na svém místě nenahraditelné, platí u haiku dvojnásob.

všechny dny země

v jediném stéble trávy

mezi dvěma rty

(Vít Erban)

V japonském haiku je velice často využíváno aliterací nebo opakování slov. Japonský jazyk, zdá se, není příliš vhodný k rýmování, ale velmi dobře si dovede poradit s aliterací textu. Oproti tomu požadavek na aliteraci v českém jazyce by byl pro mnohé autory nepřekonatelný. Častěji se objevuje opakování slovních jednotek.

mezi řádky slov

ticho ticho ticho … a

chroustání myší

(Hanele Martinez)

Pro haiku v západním básnictví bývá typické rozvolňování syntaktické struktury (například vynechávání podmětu v angličtině), pro český jazyk je naopak volné vnímání základní skladební dvojice poměrně přirozené, i tak se ale objevují třeba polovětné struktury s vynechaným predikátem. Typická je dále aktivní práce s malými/velkými písmeny na začátku verše a subjektivní pojetí interpunkce.

Úsvit sluší hoře

Soumrak zdobí moře

Kouzelník slunce

(Zdeněk Thoma)

Původní japonské haiku také mělo obsahovat určité povinné výrazy, které text například ukotvovaly v konkrétní realitě (tematické slovo - kigo) nebo ozvláštňovaly (slovo řez - kireji). Už ani v moderním japonském haiku ale není například kigo striktně dodržováno, přestože tematická slova mají v Japonsku rozsáhlou tradici.

V českém básnictví paradoxně poměrně mnoho autorů tematická slova začleňuje, jedná se například o odkazy na roční období, konkrétní měsíce, případně i denní/noční dobu. Kireji je do značné míry specifikem japonského jazyka a v euroamerickém básnictví se nahrazuje například pomlčkami nebo jinými interpunkčními znaménky, která mají za účel ozvláštnit text nebo zpomalit tempo četby.

Podívej slimák!

Ne, to je jen spadlý list.

Už se stmívá.

(Marek Müller)

Nejpodstatnější součástí haiku je ale myšlenkový/sémantický přesah. Haiku má totiž umožnit mnohonásobné čtení a objevování skrytých souvislostí reality.

Bašóovy texty se například často vyjadřovaly implicitně k zenovým otázkám. Existenciální přesah je pak častý i v česky psaných básních haiku.

Západy slunce

budou tu, i když zemřu,

a to je dobře.

(Jakub Zeman)

Na konec jsem ponechal text, v němž Katka Soustružníková nejenže využila formy 5-7-5, nejenže obsadila kigo a kireji a zachovala přesah, ale navíc hutnost, stručnost a obsažnost promítla také do mezer mezi slovy, když jejich zvětšením v prostředním verši vyvinula snahu co nejpřesněji vyjádřit časový interval popisovaného jevu. A to vše za použití běžné slovní zásoby bez básnických obratů.

Výhon břečťanu -

zas zas vichrem unášen

ke kůlu v plotě.

(Katka Soustružníková)


Dodatek

Téměř nedefinovanou variantní formou u nás zůstává japonské senryu. Tento útvar se formálně podobá haiku svým uspořádáním do 5-7-5 slabik, ale jsou na něj kladeny výrazně nižší požadavky. Jeho hlavním posláním je vtipná pointa. Přestože se jedná o termín nedefinovaný, mnoho autorů texty ve stylu senryu ve skutečnosti vytváří a často je mylně pokládá za haiku. Rovněž ve sborníku Míjím se s měsícem se objevilo několik textů, které jsou na pomezí obou forem.

Večer u ohně.

Při každém loku piva

Nebe plné hvězd.

(Marek Müller)

Míjím se s měsícem. Výběr z českých a slovenských haiku. DharmaGaia, Praha 2013.