Jiří Jan Vícha
Tiše
padá list
padá list
padá slza
padá stín
na cesty ubolené
vzýval jsem něhu jeřabin
a rty mám zkrvavené
Kopretina
Kam vztahuje paže
čisté jak
plamínky sněhu?
K studánce se zlatou sítnicí
která milostně hovoří
s králem sluncem
uvězněným
v krůpěji rosy
Duha
křišťálová stuha
poslední sbohem
na rakvičkách
dešťových kapek a slzí
sluneční jehlice
probodne živý střed
tak znovu stékám
v krůpějích modrých a zlatých
po tajemném kamínku
snubního prstenu
Boha Noemova
a zpívám
Návrat
Pokradmu vracíme se v opuštěný dům
kde anděl přicloňuje lampu tajemstvím
a hořce dolévá nám těžkých vín
Tu číši nikdy nedopijem
Zas světlo a hudba A slzy které zní
pod hrotem snů A srdce Křehký disk
jenž stále pospíchá a věří v němý stisk
ruky nikdy nepodané
Střep luny rozbité tlí v noční závěji
a ticho bezhlasé se prudce rozhoří
Se sestrou Bolestí Bůh hovoří
Rty ran se dotýkají
Tiší
Jen strom je tichý
a beránek
a Slovo
Jsou stromy proto,
že jsou ohně?
beránci proto,
že jsou vrazi?
Jsou slova proto,
že jsou němí?
Jsou verše
psané pro mlčení?
Lační
Pole jsou malomocná sněhem
a nikdo se neptá:
„Man hu?“
Kriste, smiluj se
nad hladem
krkavců
Nikdy jsem netušil
kolik smutku je
v krkavci
když
zobanem
hledá
v ještě horkém
srdci
skřivana
sluneční píseň
Nikdy jsem netušil…
Nikdo se neptá:
„Man hu?“
Víno
„On mě uvedl do domu vína,
jeho prapor nade mnou je láska…“
(Pís 2, 4)
tvé rty
žhavý hrozen
smrtícího vína
nad život
je sladší smrt
z tvých rtů
lačně vlíbávám ji
po zrníčku
stéle umírám
krutým štěstím
přesto piji dál
to víno věčné
lásky
Pláč
„Proč musím být jako zahalená poběhlice
při stádech tvých druhů?“
(Pís 1, 7)
už sedmý den slunce nevyšlo
protože ty jsi nepřišel
voda ve džbánech
v předsíni mé duše
se proměnila v krev
trestáš mě
a stále tě hledám
prošla jsem za tebou
sedmerou zemí zlou
srdce šlo přede mnou
a nářkem ochraptělo