Jiří Jan Vícha


Tiše

padá list
padá list
padá slza
padá stín
na cesty ubolené

vzýval jsem něhu jeřabin
a rty mám zkrvavené


Kopretina

Kam vztahuje paže
čisté jak
plamínky sněhu?

K studánce se zlatou sítnicí
která milostně hovoří
s králem sluncem
uvězněným
v krůpěji rosy


Duha

křišťálová stuha
poslední sbohem
na rakvičkách
dešťových kapek a slzí

sluneční jehlice
probodne živý střed

tak znovu stékám
v krůpějích modrých a zlatých
po tajemném kamínku
snubního prstenu
Boha Noemova

a zpívám


Návrat

Pokradmu vracíme se v opuštěný dům
kde anděl přicloňuje lampu tajemstvím
a hořce dolévá nám těžkých vín
Tu číši nikdy nedopijem

Zas světlo a hudba A slzy které zní
pod hrotem snů A srdce Křehký disk
jenž stále pospíchá a věří v němý stisk
ruky nikdy nepodané

Střep luny rozbité tlí v noční závěji
a ticho bezhlasé se prudce rozhoří
Se sestrou Bolestí Bůh hovoří
Rty ran se dotýkají


Tiší

Jen strom je tichý
a beránek
a Slovo

Jsou stromy proto,
že jsou ohně?

beránci proto,
že jsou vrazi?

Jsou slova proto,
že jsou němí?

Jsou verše
psané pro mlčení?


Lační

Pole jsou malomocná sněhem
a nikdo se neptá:
„Man hu?“

Kriste, smiluj se
nad hladem
krkavců

Nikdy jsem netušil
kolik smutku je
v krkavci
když
zobanem
hledá
v ještě horkém
srdci
skřivana
sluneční píseň

Nikdy jsem netušil…

Nikdo se neptá:
„Man hu?“


Víno

„On mě uvedl do domu vína,
jeho prapor nade mnou je láska…“
(Pís 2, 4)

tvé rty
žhavý hrozen
smrtícího vína

nad život
je sladší smrt
z tvých rtů

lačně vlíbávám ji
po zrníčku

stéle umírám
krutým štěstím

přesto piji dál
to víno věčné

lásky


Pláč

„Proč musím být jako zahalená poběhlice
při stádech tvých druhů?“
(Pís 1, 7)

už sedmý den slunce nevyšlo
protože ty jsi nepřišel

voda ve džbánech
v předsíni mé duše
se proměnila v krev

trestáš mě
a stále tě hledám

prošla jsem za tebou
sedmerou zemí zlou
srdce šlo přede mnou

a nářkem ochraptělo