Místo restituce exekuce
Zdá se, že k definitivnímu konci dospěly po dvou dekádách spory, jež vedly dcery knížete Huga Salma z rájeckého a blanenského panství, aby docílily navrácení obrovského majetku - nemovitostí a pozemků - a změny statusu svého otce z kolaborujícího šlechtice na neprávem postiženého. Věnovali jsme této kauze již dříve obsáhlý materiál (Rozhovor s Jiřím Jarošem Nickelli, KN 8/2012, http://www.kulturni-noviny.cz/download/archiv/2012/08-2012/4feeec1d8823b) a pak několik dílčích komentářů.
Případ, v němž důležitou roli hrály od počátku resentimenty vůči známému šlechtickému rodu, rozložené právní vědomí po sametové revoluci a hlavně nedostatek základních dokumentů (ztraceny nebo zcizeny), dospěl do paradoxních konců. Žalobkyně - Marie a Ida, rozené Salmovy - prohrály poslední soudy na ochranu osobnosti svého otce, v nichž se snažily o postih a omluvu historičky Evy Nečasové. Ta ve sborníku Cui bono restituce publikovala výsledky bádání o knížeti Salmovi a době nacistického protektorátu (mimo jiné s využitím nálezů předsedy boskovické pobočky Českého svazu bojovníků za svobodu Jiřího Jaroše Nickelli). Kuriózní žaloba proti tvrzením ve vědecké práci (určité výroky měly být dokonce vymazány z tisku) byla nakonec odvolacím Vrchním soudem v Olomouci zamítnuta ve všech bodech a žalobkyním byla uložena úhrada soudního řízení ve výši 22 477,10 Kč. Protože ale požadovanou sumu nezaplatily, byl na jejich majetek 5. června 2013 vydán exekuční příkaz.
Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je pravomocné, exekuce je tudíž oprávněná. Žalobkyně podaly ještě dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten by vrácením případu na začátek ovšem musel popřít celý dosavadní průběh sporu, což je značně nepravděpodobné.
Dlouholetá usilovná snaha žalobkyň o navrácení majetku vedla paradoxně ke zpřesnění historického poznání a k vyvrácení paušálního a tendenčního tvrzení, že poválečné soudy podle dekretů byly nespravedlivé a byly vedeny především touhou po odplatě. Na příkladu knížete Salma, který zcela jistě nebyl fanatickým nacistou, ale člověkem ve složité situaci, jenž se nakonec prokazatelně přiklonil ke straně jemu bližší, tedy německé a nacistické, lze doložit, jak důkladná musela být argumentace pro tak závažné rozhodnutí - tedy zabavení rozsáhlého majetku. Pěticí komisařů byly shromážděny doklady o přihlášení se k nacistické Říši, o členství v nacistických organizacích, o aktivní pomoci nacistickým vojenským složkám (Winterhilfe, pomoc pro vojska v Sovětském svazu a podobně).
Vzhledem k tomu, že se tyto dokumenty poměrně záhy různě poztrácely či byly zatajovány, bylo třeba vynaložit obrovské badatelské úsilí (především Petr Stehlík, Eva Nečasová a Jiří Jaroš Nickelli) k jejich dohledání či doložení jinými prameny. Historické spravedlnosti tak bylo učiněno zadost a především byly znovu zrekapitulovány rozhodující momenty pro poválečná rozhodnutí. Je to precedens, na němž by se mohla veřejnost poučit o tom, jak skutečně kriticky přistupovat k minulosti. I žalovaná strana totiž musela velmi zpřesňovat a zvěcňovat svou argumentaci a nemohla se opírat o pouhé ideologické formulace či osobní dojmy.
Místo seriózního rozboru se v hlavních médiích dozvídáme polopravdy, nebo přímo lži (například reportáž v České televizi, o níž jsme psali v KN 17/2012, http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/2012/17-2012/kauza-salm-amatersky-a-zbytecny-pokus-o-ocistu-na-ct1) či čteme jímavé povzdechy žalobkyň o tom, jaký byl jejich otec dobrý člověk a jak je mu dnes ubližováno (několikrát MF DNES). Ty povzdechy jsou lidsky pochopitelné, ale v kontextu hrůzných dějinných konfliktů, kdy šlo o bytí a nebytí (nejen) našeho národa, jsou pouhou manipulací s nepoučeným čtenářem. A proč se také například nepíše o tom, že jedna z žalobkyň byla manželkou nacistického válečníka, důstojníka obávaných jednotek Waffen SS?