Hra je základ
V dnešním světě komputerů, násilí a velkých vzorů je občas nutné si radosti hledat. Jedno takové nacházení a nalézání je možné v prostředí těch nevinných, malých - mezi dětmi. Dětská ilustrace má v naší zemi nejen dlouholetou tradici, ale i vysokou kvalitu. Tradice pokračuje, kvalita neklesá.
Jak je na tom, podle vašeho názoru, kniha jako médium v dnešním světě?
Myslím, že dobře. Zdá se, že se ztrácí, že jakoby kamsi mizí, ale nemyslím si, že zmizí úplně - tomu nevěřím. Knih bude jistě míň, ale čím je něčeho méně, tím více si toho vážíme a paradoxně to možná budeme víc vyhledávat; možná ke knize najdeme nový, čerstvý vztah. To mi připadá jako dobrá vyhlídka. Přicházejí čtečky a další média, půvab papírové knihy je ale určitě nezastupitelný. Když vezmete do rukou normální knihu, zapojujete kromě zraku další smysly: čich, hmat, sluch…, také dědictví toho, kdo měl knihu před vámi. Kdybychom se knih zbavili, o to všechno bychom se připravili - hlavně bychom o to připravili děti. Čtečka je studený, sterilní předmět; nemít knihy pro děti, to by se mi nelíbilo.
Bez ohledu na hrozbu konkurence, doporučila byste, aby se ten či onen dětské ilustraci věnoval?
Já si s tím slovem konkurence v oblasti umění neumím poradit. Tvořím proto, že mě to těší, nebo proto, že prostě musím (z vnitřního přetlaku), nemyslím přitom na to, že to bude stát vedle něčeho a konkurovat tomu. Nevím, jestli bych doporučila, aby se někdo věnoval ilustraci - když ho to táhne, ať se do toho určitě pustí! Hlavně ale, ať se do něčeho pustí, do čehokoli tvůrčího, k čemu cítí, že má talent: ať zpívá, tančí, píše, tepe, ryje… Teprve tak zjistí, kde se cítí nejlépe a kde mu to nejvíc sedí.
Má kniha pro děti zaujmout i starší "hltače písmenek"?
Myslím, že ano. Když jsem dětem četla nějakou knížku před spaním a nelíbila se mi, nechtělo se mi pokračovat, měla jsem nutkání ji odložit. Nevím, proč by měly děti číst nebo poslouchat něco, co mně připadá nudné nebo hloupé.
Ovlivňují vaši tvorbu jiní autoři, ve smyslu vašeho seznamu přečtených knih v dětství?
Nechci se plést, ale myslím, že knihy nebyly tím, co mě v dětství ovlivnilo. U mě to bylo spíš prostředí, ve kterém jsem vyrůstala - veliký dům se dvorem a příroda, rodina… Pak samozřejmě, když jsem studovala, některé knihy se do mě vpily. Hlavní ale byly především asi "obrazy" z dětství. Možná se mýlím - neumím úplně zreflektovat, co se zachytilo nejvíc…
S jakým záměrem tvoříte své knížky, co příběh dotáhne až do výsledné podoby?
Asi víra, že ten kvas ve mně má potenciál knižního tvaru: začátek - konec, byť třeba jen o deseti stranách. Je to asi víra, že by to, co se ve mně otevírá, mohlo mluvit k druhým. A taky vědomí, že je dobré věci dokončovat, nenechat nápady vyvanout…
Lze při psaní textu vnímat jako dítě, či je snazší cosi vytvořit a pak to "na zkoušku" dítěti ukázat? Co je měřidlem kvality?
Myslím, že netvořím jako dítě, ale když se ponořím do "tvorby" úplně, tak si hraju - v ten moment cítím jen lehkost a zábavu. Hra je základ; v té chvíli jsem vlastně dítětem. A v tom si libuju.
Ukazuju svým dětem, co dělám, a sleduju, jak to vnímají. Je to pro ně ale těžké, protože jim něco přečtu, ony se s takovým dějem smíří a já to pak změním… Radí mi, často je ale neposlechnu… Někdy se hlavně nad tím místem, kde mají otázky, zastavím a zkouším to jinak. Měřidlo kvality? Že já sama jsem s tím spokojená; když mi na obrázku nebo na textu něco vadí, nepustím to dál. Nechám věc třeba měsíc uležet a pak je hned všechno jasnější.
Kdyby vám bylo nabídnuto, že cokoliv, čemu se začnete věnovat, bude úspěšné, odešla byste od svého dosavadního směřování? Pokud ano, kam byste vyrazila?
Myslíte nabídka od nějakého kouzelníka? Musím si to představit. Takže někdo tajemný přijde a řekne mi: tady máte talent být skvělým leteckým konstruktérem.
Šla bych do toho, i kdybych v tom nebyla skvělá, prostě jen proto, že bych ráda viděla krajinu seshora, a že se mi líbí zkoušet nové věci.
Líbilo by se mi třeba být zahradnicí, zahradní architektkou…
Nevím, nemá cenu se tím zabývat a opouštět cestu, protože ty zkušenosti, které jsem už dostala, jsou cenné. A ještě mě možná čekají další překvapení, a o ty bych nechtěla přijít.
Jaký vztah máte ke svým dílům?
Pomíjivý, minulostní, že ty věci odplouvají. A zároveň se někde u dalších lidí možná zachycují, a to je příjemné. Je moc pěkné slyšet, že někdo, třeba za pár let od doby, kdy knížka vyšla, řekne, že se mu to líbí, že jeho děti to mají rády, nebo nemají… To si vždycky vzpomenu, jak se ta věc rodila, a připomenou se mi chvíle vznikání. Že to byl jeden z těch mezníků na cestě. Ale celkově je to minulost a já už jsem zas o kus dál.
Ptala se TEREZA MÜLLEROVÁ.
Dagmar Urbánková (1972) je výtvarnice a básnířka. Věnuje se ilustraci, autorskému divadlu a učí výtvarnou výchovu. Třetí místo za Nejkrásnější knihu pro rok 2012, přesněji v kategorii Literatura pro děti a mládež, obsadila se svou knížkou Cirkus ulice, vydanou nakladatelstvím Baobab.