Pod tíhou kultury
„A on napsal tamto?“
„Ale ne, to byl přece ten druhý…“
„Ježišmarjá, kdo si to má všecko pamatovat!“
Nemám ve zvyku odposlouchávat cizí hovory, ale jistá frekvence ženského hlasu se při nejlepší snaze nedá přeslechnout. Bylo slunečné ráno, vlak se kodrcal od Bučovic ke Slavkovu, vůbec jsem v takové situaci neočekával, že zaslechnu jméno svého oblíbeného básníka. Přes uličku seděly dvě dekorativní dámy, při vší galantnosti už přece jen spíše středního věku, které se připravovaly na jakousi zkoušku. Bylo na nich vidět, že by návštěvu Brna raději strávily přehrabováním hadříků ve Vaňkovce, ale když v dnešní době to musí každý někam dotáhnout.
Maturita z češtiny je dnes něco podobného, jako byla za minulého režimu zkouška z marxismu-leninismu. Nikdo tomu nerozumí, nemá to žádný smysl, ale je to nutné zlo, pokud chcete v práci povýšit. Tomu odpovídá přístup adeptů: nabiflovat se jména a data, není přece nutné všechny ty blbosti číst nebo se jim dokonce snažit rozumět. Pedagogové se ostatně zbytečně nevyptávají, nemají o té mašině na tituly, jejíž jsou součástí, už dávno žádné iluze a chtějí to mít co nejdříve za sebou. Literatura už není prostředkem, jak se dozvědět něco o světě i o sobě, ale stává se něčím jako pravidla silničního provozu, co je prostě nutné se naučit a zbytečně nad tím nepřemýšlet. Obdobná je už situace i na vysokých školách, které se pro svoji ustrašenou státotvornost staly masovou nalívárnou bez obsahu a účelu, takže na nich dnes studují lidé, nad jejichž síly by byl i trochu slušnější gympl. Není divu, že humanitní vzdělání už v této zemi úplně ztratilo hodnotu.
To je však jen důsledek toho, že kultura hlavně ztratila úctu sama před sebou. Podlehla dojmu, že aby ji vládnoucí technokraté nechali přežít, musí se jim co nejvíc přizpůsobit. A tak se umělci vydávají za úředníky a manažery a nemají čas na vlastní tvorbu. Úspěšné jsou dnes hlavně knihy, jejichž autoři vsadili na momentálně atraktivní téma, a bohužel ani odborné časopisy si zpravidla nevšimnou, jak jsou stylisticky plytké. Hlavně že se rozdělují granty a stipendia, pořádají se různé festivaly a vyhlašování cen; monstrakce, které mají ukázat, že je u nás o kulturu pečováno stejně jako v bohatších zemích, a na kterých jsou umělci až na posledním místě. Není divu, že lidé nemají zájem o literaturu a vůbec umění, jehož jediným smyslem je vlastní existence.
Kruh se uzavírá. Pokud dnes vidíte ve vlaku někoho číst knihu, bývá to zpravidla nějaký vágus. Studující mládež zírá do tabletů a šetří si myšlenkovou kapacitu pro lepší příležitosti.