Že někdo přišel pro pohled na můj bílý plnovous? O tom pochybuji.
Mnoho let v pravidelném rytmu lze slyšet, většinou v Praze, bizarní otázku, zda výtvarný umělec pracující stranou kulturního centra je s to dosáhnout významných činů. Moravan Josef Kremláček je léta zosobněnou kladnou odpovědí. Samozřejmě s dovětkem, jehož platnost jde přes končiny, že před druhotností místa působení stojí prvotnost rozměru vloh, nadšení a citu pro tvůrčí práci.
Mezi ilustrátory jste vstoupil v roce 1970 doprovodem slavného románu Daniela Defoe Robinson Crusoe. Počátek vaší tvorby je však staršího data, kreslil jste do časopisu Mladý svět.
Mladý svět zveřejnil mou první kresbu v červenci 1960. Tehdejší redaktoři - karikaturisté Liďák, zvaný Haďák, a Jaroslav Weigel jsou dnes legendami. Kreslený humor býval na zadní straně, měl velmi dobrou úroveň. Přispívali k tomu kresbami Bohumil Štěpán, tandem Jelínek a Born, Jiránek, začínající Renčín a další. Na tu dobu určitého celospolečenského uvolnění šedesátých let rád vzpomínám.
Bylo mnohokrát napsáno, že jste si vypracoval pro dětské knížky originální ilustrační styl. Obsahuje obrazotvornost a subtilní nadsázku. V takovémto shrnutí už se dostáváme do formy slovníkového hesla…
Ano, takový a podobný text bývá připojován k mému jménu, když se mluví o ilustraci pro děti.
Už v dřívějších rozhovorech jste řekl, že jste našel jisté poučení v horáckém lidovém betlemářství a v obrazech nizozemského malíře Pietera Brueghela staršího.
Když jsem byl malý chlapec, tedy začátkem čtyřicátých let minulého století, za protektorátu, bylo městské muzeum v Třebíči zavřené, galerie neexistovaly a rodiče nevlastnili knihovnu, měli jsme doma jen několik prvorepublikových kalendářů. Mou první inspirací tedy byly třebíčské betlémy. Zvláště velký betlém stavěný o Vánocích ve farním kostele, kam jsem chodil s otcem na nedělní pobožnost. Později, v padesátých letech, když už jsem byl žákem brněnské Střední uměleckoprůmyslové školy, to byl Brueghel. Z našich malířů byli pro mne vzorem svérázný jindřichohradecký rodák, pozdější profesor na pražské Akademii Hanuš Schweiger a vynikající kreslíř, romantik z Hrotovic u Třebíče František Bohumír Zvěřina.
Vaše směřování v ilustrační práci lze označit za hledání možného tvaru. Jestliže pojem ilustrace znamená v širším smyslu osvětlení textu komponovaným obrazem, vy vždy usilujete o podobu nepozbývající schopnost onoho osvětlení, ale k únosné mezi odkloněnou od tradičního zpodobení. V sumě tedy jde o podobu účelně specifickou, zejména nápadnou, aby v ní byl zobrazen účel i sám autor.
Ilustrátor musí přistoupit jinak k leporelu pro malé děti, kde text téměř není, vše je zaměřeno na obrázek, a jinak například k úkolu, který mě momentálně čeká. Jde o legendy o vzniku světa, jak si jej vysvětlovali indiáni Severní, Střední i Jižní Ameriky. V takovém případě musím prostudovat mnoho specifického i zpodobovacího materiálu a dát mu svou výtvarnou formu. Musím také pamatovat na věk čtenáře, jemuž je kniha určena, a spolupracovat s autorem textu. Přirovnávám ilustrátora k herci, který se také musí vžít do své role. Často si připomínám výrok Adolfa Borna, že ten, kdo ilustruje například Robinsona, musí se na určitou dobu stát Robinsonem, obklopit se mnoha věcmi pomocného materiálu i atmosférou, a to vše vyžaduje mnoho studia a mnoho času. Čtenář si to většinou ani neuvědomí.
Ilustrace pro děti a mládež má, myslím si, často východiska v představách a snech. A ve skladbě jsou obsaženy postupy příbuzné filmové animaci, bohaté lineární struktury a kultivovaná barevnost.
Pro ilustrátora jsou opravdu důležité fantazijní představy a sny, ale ve spojení právě s tím, o čem jsem už mluvil. A pochopitelně je třeba umět to ztvárnit. Nelze také opomenout práci při tisku a celkovém zpracování knihy. Dobré dílo vzniká společně, spojením kvality autora textu, nakladatele, ilustrátora a tiskárny.
Je možné charakterizovat, kam směřuje česká ilustrační tvorba?
V průběhu čtyřiceti let jsem ilustroval asi osmdesát knih, většinou pro děti a mládež. Mám určitou praxi. Ale charakterizovat, kam směřuje česká ilustrační tvorba, je těžké. Před rokem 1989 existovala na Moravě jen dvě nakladatelství, takzvaná krajská. Ostravský Profil a brněnský Blok. Další byla v Čechách, hlavní v Praze.
Po takzvané sametové revoluci nastala změna. Vyrojilo se mnoho nových nakladatelů, vydavatelů a knihkupců. Mnozí předpokládali, že na knihách zbohatnou, ale brzy vystřízlivěli. Pro ilustrátora je situace v posledních letech špatná. Náklady knih jsou proti dřívějšku mizivé, ceny knih i jejich výroby nesrovnatelně vyšší, termíny na práci ilustrátora krátké a honoráře výrazně nižší. Nakladatelé jsou nuceni šetřit. Nejvíce šetří na spisovatelích a ilustrátorech. Elektronické čtečky nevěstí nic dobrého. Nahrazují a zvolna vytlačují klasickou papírovou knihu, nemají ilustrací.
V širokém měřítku českých ilustrátorů jste respektovaným a ceněným autorem. A pakliže převážně platí ono věkovité, že doma není nikdo prorokem, vy patrně patříte k výjimkám. V Třebíči, kde působíte, máte mnoho obdivovatelů. Avšak znají a obdivují téměř výhradně vaši tvorbu pro děti. Rozsah a podobu vašeho expozé v oblastech surrealismu a imaginace zůstává poněkud stranou.
Je pravda, že má ilustrační tvorba je proti volné tvorbě o dost známější. Je to především proto, že je srozumitelná a sdílná. Je sice určena především dětem a mládeži, ale vědí o ní i dospělí.
Vaše volná tvorba sestává z mnoha imaginativních a surrealistických olejomaleb, koláží a litografií. To vše je z hlediska formy jiné, než jsou vaše ilustrace. To i to je vaším poznávacím znamením a nepochybně také zdrojem opravdového tvůrčího prožitku. Je třeba, abyste k přechodu od jednoho k druhému podstupoval určité vnitřní názorové převtělení?
I když se zdá, že má ilustrační tvorba je úplně jiná než tvorba volná, mají obě polohy mnoho společných rysů. Nemusím podstupovat žádné vnitřní názorové převtělení. Ilustrační tvorba pro děti a mládež má pochopitelně svá určitá specifika. Navíc je každý titul motivicky jiný a vyžaduje jednotu zpracování. Pohádky a legendy, které většinou ilustruji, mají však mnoho společného s mou volnou tvorbou, která i když je námětově volnější, má společné prvky ve fantazii a imaginaci, také ve formálním zpracování. Obojí dělám stejně rád a se zaujetím.
Ve vaší malbě a grafice je hojně přítomná malířská technika označená jako dekalk, založená na barevné skvrně. Kde má dekalk původ?
Dekalk je zředěná barevná skvrna. Objevil jsem ji pro sebe náhodně před mnoha lety v Pardubicích, kde jsem kdysi pracoval v propagačním podniku. Při čistění tiskařského stroje jsem lil ředidlo mezi tiskové válce. Na přiloženém papíru vznikaly pod tlakem takzvané makulatury. Byly to náhodné výtvory podněcující mou fantazii. Někdy jsem je dokresloval a domalovával, nebo stříhal a lepil z nich koláže. Používal jsem různé podklady, třeba bronzové, stříbrné.
Později jsem se dověděl, že umělci v Paříži, mezi nimi Španěl Oscar Dominguez, dali této technice název dekalk. Vítězslav Nezval použil dekalk ve své sbírce básní Absolutní hrobař. Když jsem se vrátil do rodné Třebíče, rozváděl jsem na novém pracovišti techniku dekalku dál. V sedmdesátých letech jsem dekalk použil na obrazech pro Kulturní dům v Havířově a v hotelu Slávia v Třebíči. V ilustracích používám dekalk většinou jako podkladový materiál nebo jako doplněk.
Uskutečnil jste mnoho autorských výstav. Je pro vás výstavní aktivita důležitá?
Nejsem příliš pořádný, ale mám zaznamenáno od roku 1964 přes čtyři sta výstav. Tak velký počet daly ilustrace, které jsem představil na mnoha kolektivních výstavách.
V minulých třech desetiletích jste získal za ilustrace několik cen, doma i v cizině. Čím jsou umělecké ceny tohoto druhu vedle radostného okamžiku dekorování? Hmotným stimulem, autorovou výkladní skříní nebo dveřmi otevřenými k další ilustrátorské práci?
Bylo pro mne potěšující, že jsem mohl naši zem reprezentovat na mezinárodních výstavách v Boloni, Frankfurtu, Bratislavě a Vídni. Účast na takových akcích vedle autorů zvučných jmen dodává sebevědomí. Finanční stimul tam zpravidla není. Dnes je ovšem taková doba, že dokud nejste na internetu a nekomunikujete elektronickou poštou, vlastně neexistujete.
Jako diplomovou práci jste vytvořil s technickými spolupracovníky krátký animovaný film Hymna noci na motivy Novalisových básní. Je protkán vašimi pohyblivými dekalky a hudbou Edgarda Varéseho. Ve filmu zní verše: "Máš i ty / lidské srdce, temná noci? / Jen zdánlivě hrozná jsi / dáváš nám radosti / temné a nevýslovné / tajemné, jako jsi sama / radosti, které / jsou předtuchou ráje." Film vznikl v roce 1970, na hraně času, mohlo by se říci. Kdybyste absolvoval o rok později, zřejmě by váš film musel být úplně jiný.
Hymnus noci byl oceněn školní cenou. Odměnou byla cesta do Tuniska. Protože jsem se právě v té době oženil, přenechal jsem ji spolužákovi, který získal cenu nižší, ateliérovou. Film vznikal už koncem roku 1969 a začátkem roku následujícího. Tehdy začínala normalizace. Film byl promítán při mých státních zkouškách. Je pravděpodobné, že kdyby k tomu došlo o málo později, vznikly by potíže.
Studoval jste u profesora Adolfa Hoffmeistera. Byl výtečným karikaturistou, skvělým ilustrátorem, autorem originálních koláží, básníkem. Nezapřete sílu jeho vlivu. Avšak jak je to s básněmi. Psal jste je někdy?
Ano. V šedesátých letech, kdy jsem byl členem brněnské surrealistické skupiny Lacoste, vyšlo několik mých básnických textů v časopisu Styx. Jedna z těch básní vyšla nedávno znovu v obnoveném Styxu, vydávaném pod názvem Styxus Lubomírem Kerndlem v jeho nakladatelství Amaprint v Třebíči.
Kolážista, historik umění a výtvarný teoretik Arnošt Budík o sobě říká, že je především básník. K surrealismu to jaksi patří.
Jsou surrealisté, kteří se nejraději vyjadřují vizuálně. Většinou jsou to malíři. Jiní se projevují spíše literárně. Často se tyto dvě složky prolínají.
Byl-li vzpomenut v Brně narozený Arnošt Budík, působící desítky let v Bruselu, připomeňme ještě jeho mínění z roku 2002: "Kremláčkovo dílo je v kontextu světového surrealistického malířství ojedinělé a zcela nepoplatné jakýmkoliv vnějším vlivům. Šťastně se v něm snoubí psychický automatismus s objektivní náhodou a s veristickou složkou nadreálných představ."
Nemohu, než říci, že takové hodnocení se velmi dobře poslouchá.
Našel jsem kopii úvodního slova Ladislava Nováka na vernisáži výstavy vás a Lubomíra Kressy v Malé galerii Trýbova klubu Lékařské fakulty v Brně v roce 1966. Znáte ten text?
Samozřejmě.
Říká se v něm mimo jiné: "Nejlepší Kremláčkovy práce mají intenzivní poetickou atmosféru, často v nás evokují zvláštní magično pozdně gotických obrazů, jindy jsou úsměvně rozvlněny vánkem jemného humoru." Je jistě pozoruhodné, jak je to mínění aktuální i po čtyřiceti sedmi letech. Magie i jemný humor jsou stále příznačnými rysy vaší tvorby.
Hodnocení, jichž se mně dostalo od dvou mých přátel, si velice vážím. Budík v Belgii dovršil svá odborná studia a je respektovanou osobností surrealistické teorie a kritiky. A Novák byl jedním z těch, kteří integrálně spojovali výtvarnou a literární složku tvorby.
Od studentských let jste kontinuálně spojen se surrealismem. Postuláty surrealismu byly stanoveny před téměř devadesáti roky. Byly jasně vymezené a přijímané jeho stoupenci. Kdo měl pocit, že ho svazují, berou mu svobodu, se surrealismem se rozešel. Jak přijímají staré postuláty současní autoři?
Je to a vždycky bylo individuální. Zakladatelé surrealismu v čele s Bretonem byli ortodoxní. Navzájem se vylučovali ze skupiny nejen pro názorové rozdíly. Myslím si, že současný surrealismus není tak doktrinářský a dogmatický. Každý tvor je však individualitou s mnohými rozdílnými vlastnostmi, zájmy a schopnostmi. Napadá mě esperantské slovo samideano, což je stoupenec téže myšlenky.
V těchto dnech probíhá v rakouském barokním zámku Riegenburg mezinárodní výstava s názvem Dollar, Schätze und Kunst. Ist die Uhr schon abgelaufen? (česky Dolar, poklady a umění. Již nám hodiny dotikaly?). Společně tam vystavují čeští surrealisté s rakouskými fantaskními realisty, Čechofrancouzi z Paříže, Němci, Maďaři i Rusové. Řekl bych, že třecí plochy se vyhlazují. Na druhé straně jsme se jako členové skupiny Stir up a přizvaní hosté zúčastnili předloni mezinárodní výstavy radikálního surrealismu v Santiagu de Chile.
Býval jste výstředním žertéřem. Z recese, pro zábavu druhých, ale i svoji, jste cestoval vlakem z Moravských Budějovic do Jemnice v převleku za ruského mužika, s fezem na hlavě jste se nechal fotografovat jako chovatel velbloudů… Byla to příjemná doba?
Prostupuje se ve mně kreslíř s hercem. Výtvarník stále ovlivňovaný fantazií a surrealismem a herec vžívající se do postaviček svých ilustrací. A nelze opomenout, že jsem dělal i kreslený humor. S přibývajícími roky, se sílícími neduhy a se současnou celosvětovou krizí ovšem veselosti ubývá. Kdo si ji dokáže udržet, je šťastnější.
Ve třech podlažích bývalého Mohelnského mlýna na řece Jihlavě, pronajatého Lubomírem Kerndlem, je už osmý rok galerie Čertův ocas. Uvádí především tvorbu členů skupiny Stir up, (viz i článek o současné výstavě http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/2013/25-2013/sezona-surrealistu-opet-uderila-v-certove-ocase). Jak je dnes surrealismus přijímán výtvarnou veřejností?
V Galerii Čertův ocas je od jejího založení každou sezonu k vidění přehlídka děl členů surrealistické skupiny Stir up, jejich přátel a zahraničních hostů. Mlýn, v němž se galerie nachází, je vzdálen od větších měst, ale i od míst spojených s cestovním ruchem. Pro tuto zastrčenost má nevelkou návštěvnost. Kdyby však byl blízko centra, kdoví, jaký by byl při dnešní nadvládě peněz jeho osud. A sám surrealismus? U některých návštěvníků vyvolá zájem. Většina z příchozích je však nepoučena, přijdou spíše nahodile, ze zvědavosti, takže věnují vystaveným dílům jen malou pozornost.
Lidová škola umění, základní umělecká škola, na názvu málo sejde. Přes čtyřicet let jste tam odborným pedagogem. Většině žáků škola poskytuje příležitost k účelně strávenému času a třeba i k pozdějšímu trvalému zájmu o umění. Z nejednoho vašeho žáka se stal vzdělaný umělec.
Z některého žáka se vyklube talent. Je zapotřebí se mu věnovat. Když vytrvá, vystuduje a věnuje se vlastní výtvarné tvorbě, je to samozřejmě pro školu a učitele dobrá vizitka a velké potěšení.
Vaší žákyní byla v první půlce sedmdesátých let také Lenka Vlková, tehdy asi patnáctiletá. Tvorba, již zanechala o dvacet let později na stěnách kostelů v ostrovní části Řecka, vyvolala značné uznání. Autorka se stále hlásí ke svému učiteli. Je to příkladné i sporné zároveň, protože ke svému umění nedospěla vaším přičiněním. Před pár týdny jste spolu vystavovali. Jistě s dobrým úmyslem, ale nebyla to, myslím si, šťastná akce, protože její a vaše tvorba nejsou příbuzné.
Vzpomínám si na učitele, který nám v první třídě obecné mimoděk začal vyprávět o bývalém třebíčském hřbitově u zdi kostela. Těmi místy jsem denně v poledne chodíval s mámou, když jsme nesli oběd otci. Učitelovo vyprávění ve mně, v šestiletém klukovi, zaselo podnět zájmu o historii rodného města. Je pravděpodobné, že i já jsem zasel u Lenky Vlkové něco, co ji později ovlivnilo a přivedlo k výtvarné práci. Snad proto se ke mně hlásí. Absolvovala odborné vzdělání, později se učila v řeckých klášterech. Základ toho všeho získala v třebíčské Lidové škole umění. Příklady z dětství a mládí mívají velký význam, někdy jsou pro pozdějšího umělce rozhodující.
Nesouhlasím s tím, že naše společná výstava nebyla šťastnou akcí. Výstava učitele a jeho žákyně neměla propagovat mé ilustrace ani surrealistickou tvorbu, ale ani vlastní ikonickou tvorbu Lenky Vlkové. Na první pohled nemělo jedno a druhé nic společného. Pro diváky výstava mohla být ukázkou odborné a poctivé práce učitele a jeho někdejší žákyně.
Taková odpověď se mně líbí. Je k věci, svým způsobem spojuje ilustraci situace a surrealistický nadhled.
K tomu nemám co dodat…
Většinu dosavadního života jste strávil v rodné Třebíči. Čím je výjimečná, že jste ji dávno neopustil, nepřenesl sebe a své jedinečné umění blíž k nakladatelským domům, ke galeriím a k penězům?
Čím je výjimečná? Nekladu si takovou otázku. Pravdou je, že náměty k tvorbě mně nepřináší. Klasickým krajinářem zrovna nejsem, trs trávy, který by mě mohl inspirovat, je prakticky stejný v pražské Stromovce i na louce u Třebíče. Ilustruji knížky, které jsou často z velmi vzdálených oblastí. Nikdy jsem tam nebyl. A fantazijní krajiny jsou výhradně z mých představ. Pro ilustrátorskou práci by mně pravděpodobně bylo lépe v blízkosti nakladatelství, ale dnes už to není problém. Jsou mobilní telefony. Pracovní prostředí je vlastně stejné v Třebíči i v Praze.
Někteří výtvarní umělci oznamují pravidelný čas na přijímání návštěv. Slouží zejména k debatám s přáteli, ale snad mohou přijít i prostí zvědavci z ulice, aby viděli autora doma, mezi jeho díly. Vy, pokud vím, to takto zavedené nemáte.
Ilustrování knih je často spojeno s termínovým vymezením, takže se mně většinou nedostává času. Nemám kdy na besedování a už vůbec ne na zvědavce. Pokud však jsem přemluven k besedě s mladými čtenáři, snažím se jim osvětlit všechny souvislosti ilustrátorské práce. Na závěr předčítám didakticky zaměřenou pohádku. Na přiblížení volné tvorby většinou stačí beseda v průběhu výstavy před exponáty.
Už chápu, proč míváte na svých vernisážích tolik návštěvníků. Nemají naději setkat se s vámi jinde. Jistě je to také tím, že malujete pro děti. A tak pěkně bílý plnovous má málokdo.
Dost návštěvníků přicházívá z osobní známosti. Když vystavuji ilustrace, rodiče nebo prarodiče přijdou s dětmi. Vždycky přijde i pár zvědavců. Ale že někdo přišel pro pohled na můj bílý plnovous? O tom pochybuji.
Josef Kremláček
Akademický malíř Josef Kremláček se narodil 5. března 1937 v Třebíči. Studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1964-1970, profesor Adolf Hoffmeister), je členem moravské surrealistické skupiny Stir up. Vytvořil řadu imaginativních olejomaleb, koláží a volných grafických listů v technice litografie, realizoval monumentální díla trvale začleněná do architektury a věnoval se užité a propagační grafice. Nejvýznamnější je jeho působení v oblasti knižní grafiky s orientací na ilustrační tvorbu pro děti a mládež. Četností publikovaných prací (osmdesát titulů), ale též pro jejich uměleckou kvalitu získal v tomto oboru renomé doma i v zahraničí. Dosud uskutečnil pět desítek samostatných výstav.