...vlastně román?
Deníkové zápisky brandýského barda Petra Kukala zaujmou otevřeností, sebeironií i některými originálními postřehy.
Domnívám se, že se něco podobného kolegům − kritikům − stane jistě častěji, také já se však k tomu musím přiznat: čteš, uznale přikyvuješ, knížka se ti líbí, zakousneš se a nepustíš, teprve když je celá dočtena, baví tě a nerad ji posléze odkládáš, takže bys nakonec byl vděčný i za pokračování, jenomže… Když o ní po čase píšeš, je tvůj potlesk již tlumený a rozpačitý - i když vlastně přesně nevíš, co jí máš vytknout; zdali nevytýkáš více sobě (předchozí bezvýhradné zaujetí? - nebo jeho absenci ve chvíli, kdy máš přemýšlet a pracovat?) než jí…? Abys nebyl také ty pokládán za součást všeobecného spiknutí či velkého nedorozumění.
Jářku, snad abych ty vzletné fráze vysvětlil i konkretizoval: vezměme si například takového Michala Viewegha. Patří mezi naše slovesné tvůrce, u nichž možno shledávati širokou a stále se rozevírající propast mezi čtenářským ohlasem jeho díla a hodnocením tohoto literární kritikou, která by autora velmi ráda viděla někde jinde: Talentové dispozice, řemeslná zručnost, sečtělost či intelektuální predestinace měly by přece tohoto literáta situovati někam mezi čtenářsky náročné, možná méně srozumitelné, o to však umělecky vydatnější pisatele opusů poněkud sice hermetických - zatímco se tento vlastním danostem a především úsilí kritiků vymyká lehce čtivými, nesmírně populárními dílky napsanými (jen) zdánlivě bez vážnějšího úsilí nebo na první pohled zjevných estetických aspirací.
A právě Michal Viewegh se stal (svými deníky) jedním z předobrazů pro tvůrce známého zatím jako regionálně (ve středním Polabí) ukotveného, schopností sevřeného tvaru jaksi proti proudu veslujícího básníka - anebo jako autora knížek pro děti, jehož rytmicky, obrazně i sémanticky sevřené verše jsou pozitivně hodnoceny samotným Jiřím Trávníčkem (který jen tak někoho do ruky ani pera nebere). Jehož alter egu nyní úsilí o estetizaci ego-dokumentu přináší přezdívku "český Adrian Mole" (aby bylo zjevné, že intertextové vazby a vztahy vycházejí až za hranice úkrají, země). Ctitel nejen Vieweghův (v tomto punktu jdoucí proti soudu intelektuálních kruhů, k nimž jako pisatel krátkých řádků přináleží), ale také Nezvalův (kteréhožto autora pokládá za největšího básníka nedávno uplynuvšího století - což však vnímám nejen jako slovo do pranice, ale zejména a především jako signál vyhraněné subjektivnosti pohledu, reflexe, soudu: jež mínku z potřeby chvíle a textu vzniklou vydává za obecně platné pravidlo fungování univerza ne jen literárního).
V úzké vazbě na Vieweghovy deníky vytváří tedy Petr Kukal den po dni záznamy bytí interního autora jména totožného s pisatelem - a to v roce, jenž sice nikde není upřesněn, my ale víme, že se právě jím měl končiti svět tak, jak jej známe, což jsme špatně vyčetli z dávných mayských proroctví. Tož už tady máš pod lupou veškeré osmyslňující napětí: Mé a nové jesti vepisováno do palimpsestu dávnějšího a cizího (jež občas prosvítá skrze a nad toto), obecné vlastnosti jsou sice konkretizovány do jednotlivostí individuálního bytí, ale nikdy natolik, aby nemohly býti seznány patřičnými také pro jiné subjekty v jiných situacích se vynacházející, uzavřené, ukončené a (například datem) určené je nakonec jenom fází procesu a článkem řetězu, interní autor má sice jméno totožné s autorem externím (a v knize se vyskytuje celá řada postav takto ztotožnitelných se svými předobrazy pohybujícími se za okrajem papíru), leč jeho zpodobení na obálce Deníku muže ve středních letech má k podobence v Kukalově občanském průkazu stejně daleko jako fikční svět uměleckého díla k takzvané objektivní realitě.
Namoutě - deníkové záznamy představují přece u nás hojně frekventovanou tradici ego-dokumentární krásné prózy - kótovanou jmény jako Jakub Deml, Jan Hanč nebo Ludvík Vaculík. Ano, Vaculík: nazývající svá díla románem. Patrně z potřeby upozorniti nás na míru fikce, již v nich byl užil skrze výběr, hodnocení, způsob seřazení a uměleckou stylizaci (dopovězení) faktů. Vaculík, Hanč nebo Deml neměli ovšem zapotřebí dopovídat nad únosnou míru. Neboť věřili a věděli, že správně volené slovo nám otevírá dveře dovnitř textu, takže už k nim není nutno montovat zdaleka viditelnou kliku. Slovo možná nepatřičné, paradoxní, leč také slovo ostrohranné, rozrušující patos chvíle i jejího líčení: Jenomže náš autor tomuto nedůvěřuje. I přichází s vysvětlením, gestem, úšklebkem, kothurnem, na němž stojí teatrálnost konstatující, aniž zdůvodňující. Přičemž ždaným zdůvodněním nemůže býti takhle se to skutečně seběhlo,ale toto má své nezastupitelné místo v textu (umožňující čtenáři vžíti se a spoluprožíti).
Sapristi, psal jsem tu přece už něco o napětí; použiji tedy tohoto pojmu ještě jednou: Abych přesněji vymezil, co pokládám v právě hodnocené knize za nosné (co mne nutilo čísti ji se zaujetím) a co mi na ní vadilo (takže jsem dlaň do dlaně nakonec nechal dopadnout ku potlesku více zdvořilému než spontánnímu). Uzavřenost - otevřenost. Napětí, generované už volbou tvaru: Deník tedy. Časově uzavřený úsek - otevřený jednostejně plynutí času i životních událostí. Ukotvení v tradici - otevřené její subjektivní interpretaci; koneckonců také individuálnímu osudu svého interního autora: předem dané se střetá s nevypočitatelným: Stylizace literární se stylizací života? Možnosti života s možnostmi (nutností) jeho ztvárnění? Otevřenost − uzavřenost. A Kukalovo dílo je pak nejsilnější tam, kde jej jeho tvarová uzavřenost paradoxně přivádí k otevřenosti směrem ku čtenáři, jeho dourčení míst stejně sémanticky nosných jako mnohoznačných. Totiž tam, kde se nejvíce blíží tvaru románovému; jak nám jej nabízí tradice prózy ego-dokumentární. Kde pisatel nemá zapotřebí si pro vtip nechat koleno (hyperbolou) vrtat, dokládat sečtělost a vzdělání nepřípadnými příměry, efektně pointovat každičkou kapitolku - záznam jednotlivého dne do uceleného sice příběhu (anekdotické ražby), k němuž už ale čtenář nemá co dodati ze svého, vynášet soudy platnosti bohužel jen zdánlivě definitivní, z jednotlivin usuzovati na celek (aniž se tázati, zdali se tu proti četbě nestaví zkušenost).
Přiznávám, že mne na Kukalově psaní nejvíce zaujaly (a existenciálně, nikoliv jen esteticky obohatily) ony nad-denní, nad-deníkové souvislosti, v nichž se zdánlivě uzavřené najednou otevírá novým možnostem, nápadům a zdrojům, tekutost příběhů a postav, jež, podobny písečným dunám, novými poryvy nabývají nových tvarů (dožadujíce se − při svém dalším ohledání − nové gnoseologické aktivity čtenářovy): dílo ve stádiu (nepřetržitého) zrodu. Nově se novým záznamem do nové podoby přerozující. K otevřenosti, která pro mne znamená možnost několikerého čtení událostí, věcí, osob, jejich vztahů - tedy také pluralitu pravd: po novém poznání (nasvícení) tyto sestávají z dalších vrstev, jež ani neškrtají předešlé ani neeliminují budoucí, toliko toto znejisťují podrobujíce zkoušce čtenářovu zkušenost, jeho schopnost vidět, reflektovat, dávat do souvislostí, poznávat a tvořit − v posledku poznat a stvořit sebe.
Nad efektní intelektuální exhibice tedy stavím možná méně efektní podání spolužití v letitém již vztahu manželském, nesnadné lásky k těžce nemocnému otci, osobního prožitku víry nebo ukotvení pracovního a uměleckého. S plným vědomím, že vlastně nevím a nepotřebuji vědět, nakolik je jejich pravda pravdou výběrovou, uměleckou, umělou, "čistý konstrukt". Neboť to ve chvíli jejího poměřování s mými pravdami a především mými výpověďmi o nich není podstatné. Nevím však také, zda tu po autorovi nechci tolikéž, co oni mnou citýrovaní kritici po Michalu Vieweghovi: …zasmějeme se tomu směšnému paňácovi dokonce i tenkrát, když si uvědomíme, že to není obraz, že se koukáme do zrcadla!?
Petr Kukal: Deník muže ve středních letech. Mladá fronta, Praha 2013, 1. vydání, náklad a cena neuvedeny, 248 stran.