Neomelodikové, neapolská Camorra a melismata

Maria Nazionale. Foto www.musicroom.it

Vědecký intelekt dokáže neobyčejné věci. Například udělat z kýče smysluplnou hudební produkci.

Festival v německém Rudolstadtu je inspirativním počinem v mnoha směrech. Kromě hudby se tu člověk může dozvědět i ledacos zajímavého o hudbě samé či o širších - sociálních, politických, kulturních - aspektech její existence. O letošním festivalu napíšu více do příštího vydání Kulturních novin, dnes jen drobnost. Jedním z nosných festivalových témat byla Itálie, její hudba a kultura.

V sérii doprovodných přednášek se zvídavý návštěvník dozvěděl například o renesanci starých nástrojů v mladé italské hudbě nebo o politických aspektech hudby v jižním Tyrolsku. Mezi tématy příspěvků se objevil i název "Neomelodikové (italsky Neomelodici), obtížně uchopitelný fenomén mezi tradicí a modernou". To mne zaujalo. Podle úvodního textu získal čtenář dojem, že jde o zajímavou renesanci tradiční neapolské zpěvnosti v moderním kontextu, do něhož přibývá vedle původního převážně romantického milostného obsahu i sociální tematika: komentáře ke každodennímu životu neapolských předměstí a především kritika organizovaného zločinu. Ten je v Neapoli v posledních stoletích symbolizován organizací, jíž se říká Camorra. Je to obdoba sicilské mafie. Takže underground, sociální témata, tradice - to znělo slibně.

Už první hudební ukázka mne zarazila. Herečka a zpěvačka Maria Nazionale. Diva populární hudby, úspěšná účastnice známé showbyznysové přehlídky v San Remu. Sentiment a kýč v jednom, byť zpívaný příjemným hlasem se zvláštní zdobnou manýrou. Přednášející muzikolog nás provedl tradicemi neapolské hudby, sahajícími až do antického Řecka. Vždyť i ona typická ornamentika zpěvu je charakterizována muzikologickým pojmem melismata (z řeckého melos, melodie), což jsou zvláštní klouzavé přechody mezi jednotlivými tóny našich evropských stupnic. Tato zpěvní praxe pochází ze středomořské oblasti a je typická například pro řeckou a arabskou kulturu. Pan muzikolog si zjevně v těchto prvcích liboval. Ale pak přiznal, že obnova tradiční melodiky je také spojena s produkcí, která přebírá módní hudební trendy: používání latinskoamerických rytmů, syntezátorů, elektroniky, nenápaditých aranží a textových klišé. Část produkce je dokonce značně machistická a perverzně transsexuální. Zhlédli jsme dva klipy. V jednom jezdil zpěvák vzhledu mafiánského bose v drahém bouráku, střílelo se tam jako v nejakčnějším hollywoodském thrilleru. Ve druhém zas muž-žena válející se na gauči vyřvával(a) něco velmi dramatického. Skončilo to jeho/jejím odchodem za doprovodu policistů.

Panu přednášejícímu se některé z těchto ukázek zjevně nelíbily, ale pojem "neomelodikové" a jejich poselství ztělesňované Marií Nazionale (tj. bez účasti té dekadentní elektroniky, zato však s krásnými smyčci, z nichž tekl přeslazený sentiment přímo vodopádem), mu evidentně byl důležitým tématem, hodným bádání. V diskusi se přihlásila jedna žena, zjevně Italka, a dosti energicky prohlásila, že celá ta produkce je kýč a že je podporována Camorrou, která platí drahá studia, má své distribuční sítě a je enormně komerčně úspěšná a negativně ovlivňuje vkus průměrného posluchače. Podle ní to není nic, co by z hlediska italské kultury bylo přínosné a čím by se Neapol a Itálie měla chlubit. Přednášející, trochu zaskočen, se pokusil vyjít z této situace se ctí a nechal na závěr pustit ještě jednu ukázku sladké Marie Nazionale, dokonce se k ní přidával v refrénech a nadšeně vykřikoval: Ale slyšíte to, ta melismata? - Rozešli jsme se v míru. Ach, ta melismata.