MAČ 2013: Ojedinělá literární kuchyně na cestách
Měsíc autorského čtení letos v průběhu července opět objíždí Brno, Košice, Ostravu a Wrocław. Pestrý literární jídelníček je umocněn atmosférou neformálních setkání se spisovateli. Zážitek pro všechny, kdo rádi degustují slova.
V Brně, kde před čtrnácti lety fenomén měsíc trvajícího literárního festivalu začal skromně rašit, se dnes každý červencový večer v divadle Husa na provázku schází početné publikum, aby si užilo tři chody literárního meníčka. Nejdříve předkrm s názvem Audiovizuální kabinet v podání Tvůrčí skupiny Brno Českého rozhlasu, České televize a nakladatelství Větrné mlýny. Poté lahůdku zahraniční - letos především z německy mluvících zemí doplněných občas polskou alternativou - a nakonec závěrečný česko-slovenský chod. Jedenatřicet večerů poskytuje neobyčejné množství zážitků, příběhů a vůbec hluboký vhled do literární kuchyně, jejíž základní ingrediencí je slovo a kváskem lidská duše. Pro onu bohatost tu nemá cenu podávat suchý výčet dosavadních vystoupení, pojďme raději nakouknout, co se událo třeba v pátek 19. července.
Audiokabinet představil pod taktovkou literární redaktorky Hany Hložkové Dvě mikrohry Jiřího Kratochvila. Následovala beseda s tímto známým brněnským autorem. Ale my se tu nezdržíme, protože Jiří Kratochvil je dostatečně znám, a ihned pokročíme do druhé části, v níž se představil chorvatsko-německý básník a beatboxer Dalibor Marković.
Hutné spojení úsporných tělesných pohybů s básněmi, jež vedle obsahu jsou též zdařilými rytmickými zvukomalbami, bylo tak lehké a přirozené, až se zdálo, že básník na pódiu improvizuje. To však Dalibor Marković v závěrečné diskusi kategoricky popřel. Každou báseň má důkladně promyšlenu a připravenu. Promýšlí každou slabiku, která má zaznít, byť by byla jen zvukovou figurou. Zato mezihry, v nichž používá techniku beatboxu (tvorba perkusivních zvuků v ústech kombinovaná se zpívanými tóny), byly improvizované. Marković je sensitivním, angažovaným zrcadlem různých poloh života jednotlivce i společnosti. Kritika konzumní pseudodemokracie je u něj stejně nemilosrdně ostrá a vyhrocená jako pohled na lidské vztahy, vlastní vývoj či ozvěny války v Chorvatsku.
"Narodil jsem se v Německu, němčina je mou rodnou řečí. Chorvatsky se sice domluvím, ale studovat bych v ní nemohl. Válku v Chorvatsku jsem sledoval v televizi a z telefonátů babičky. Protože jsem měl chorvatský pas, tak hrozilo, že mne odvedou. To jsem nechtěl, a tak jsem začal studovat, cokoli, jen abych nemusel na vojnu. Cítil jsem, že to není moje věc. A současně jsem hrál videohry, kde se lidé zabíjejí… divná kombinace." - Tolik ve zkratce, co básník řekl, než zarecitoval báseň V rákosí, která popisuje fiktivní útěk z obklíčeného domu. Tíseň a úzkost postřeleného uprchlíka provází jeho cestu do úkrytu v rákosí. Posluchač má možnost u cizojazyčných autorů vždy sledovat na plátně český překlad, Markovićovy básně pro nás ten večer přeložila Tereza Semotamová.
Jednou z nejpůsobivějších performancí byl pokus o sebereflexi, sebeanalýzu různých postojů a rolí, které se člověk snaží v životě hrát. Po vyhrocené konfrontaci s vnucovanou rolí se básník opakovaně vracel do refrénu, k vědomí svého těla, přičemž rytmický (a svým způsobem i melodický) přednes doprovázel umným bubnováním na vlastní hruď:
slyšíš tenhle beat
hluboko v hrudi
který na tebe řve
na tebe řve
slyšíš tenhle rytmus
hluboko v hrudi
který tě žene kupředu…
Opakem Markovićova vystoupení bylo čtení Milana Děžinského. Rodák z Kyjova, od dvou let však natrvalo obyvatel Roudnice nad Labem, působil tiše, křehce, a to i přesto, že jsme se o něm dozvěděli, že se věnuje politice. "Nežijeme ve věži, musíme bojovat o prostor, o nějž nás někteří politikové připravují," pravil tento vystudovaný anglista a bohemista a toho času opoziční městský zastupitel v Roudnici. Přiznal, že neví, zdali v tom může být zcela úspěšný, ale nevzdává to. V programové brožuře píše o svém aktuálním zaměstnání: "Politika je sama o sobě z podstaty frustrující záležitost, protože nikdy nespolupracujete s těmi, se kterými byste spolupracovat chtěl." Politika se mu však v zásadě neprotíná s poezií, tam je jeho vidění světa jiné, politikou neovlivněné.
Děžinský přispěl v průběhu večera také několika vtipnými příměry. Prohlásil, že je rád, že byl pozván na festival, o němž se říká, že se tam nejen publikum chodí dívat na básníky, ale také básníci na publikum. Když měl popsat rozdíl mezi prózou a poezií, řekl: "V próze jde o to, co tam je. V poezii o to, co tam není. O to prázdno a ticho, které rámuje slova." - Na otázku, jestli si umí představit, on jako básník a politik, také některé veřejné činitele jako básníky (padla tři konkrétní jména - Zeman, Kalousek, Ištvan), odpověděl, že možná Zemana či Ištvana, a že by bylo zajímavé vidět, co se v nich skrývá, ale ať se snaží, jak se snaží, Kalousek se mu s poezií nespojuje. Spíše si jej umí představit jako rockera s baskytarou.
Milan Děžinský už vydal pět sbírek básní, z toho čtyři u nakladatelství Host. Poslední z nich z roku 2012 se jmenuje Tajný život a z ní četl většinu básní. Jedna z nich, Vzpomínka na kolej, prý byla použita jako upoutávka soutěže Magnesia Litera. A překvapený básník pak dostal šestnáct mailů od žen, které se v ní poznaly:
Jdeš po nábřeží a kulich ti hřeje uši.
Přijíždí loď s uhlím a kulich houká.
Vracím se odnikud
a z dálky vidím tvé svatební gesto k labutím.
Vzpomínám, jak jsi tenkrát vstala
a odešla na chodbu k automatu.
Nikdy ses nevrátila.
Propadla ses do ráje salátových mís
u prostřeného stolu, očistce ranních novin,
a zutých bot? A pekla kuchyňských spotřebičů?
----
Nu, obraťme list. K MAČi patří i obsažná programová knížečka s medailony spisovatelů a jejich krátkými texty. Člověk se musí sklonit před množstvím práce, které je do této publikace vloženo - téměř vše je trojjazyčné, sazba tak rozmanitého textu musela být oříškem. Příspěvky spisovatelů jsou letos většinou svéráznými recepty na opravdová jídla (na výzvu pořadatelů?), ale i na jiné věci, třeba na dobrou literaturu nebo jak se stát dobrým spisovatelem. To nebudu prozrazovat, doporučuju k přečtení. Na závěr ale připojím jeden recept spisovatelky Petry Soukupové, která čte v Brně 28., v Košicích pak 29. a v Ostravě 30. července.
těstoviny se špenátem, masem
a smetanovou omáčkou
zmražený listový špenát (půl balíku) dám rozmrazit,
ohřeju s trochou vody a soli a pak z něj vymačkám vodu.
kuřecí prsní řízek (jeden větší nebo dva maličké) pokrájím
na malé kousky a na troše oleje nebo másla smažím.
posolím.
naliju na maso kelímek smetany, stačí 12procentní,
ale lepší je samozřejmě tučnější, nasypu strouhanou nivu
(jeden balíček). nechám rozpustit.
uvařím těstoviny.
smíchám všechno dohromady.
jím.
Měsíc autorského čtení 2013, 1. července až 3. srpna, Brno, Košice, Ostrava, Wrocław, www.autorskecteni.cz.