Být rozložitým proti slovu strom
Míním, že rozloha básně či vnitřního světa básníkova nedá se měřit prostorem, jejž explicite zaznamenává a obsáhne, ale oním, jenž je skryt kdesi v hlubinách, určen k rekonstrukci a ku spolubytí čtenářovu, prostorem ne jednou provždy a definitivně daným, ale tady a teď vznikajícím za rovnomocné účasti pisatelovy i recipientovy. Čím méně kulis, tím přesvědčivěji dlužno mezi nimi hráti.
Již prvním oddílem své nové sbírky Okřesáno tmou vrací se Ondřej Fibich někam ke svým tvůrčím počátkům - respektive k tomu, co z nich bylo po listopadu 1989 vydáno; a to nejen jeho názvem Podzim v zemi Jana Křtitele, ale také cestou větší obrazové, rytmické a významové sevřenosti. Jak ubývá ornamentů, blíží se Fibichova poezie také zde pozdnímu Reynkovi (jedna z básní se jmenuje Pieta), anebo Františku Danielovi Merthovi (s Reynkem i Merthem má Fibich společný existenciální prožitek atributů krajinných: někde jako by se báseň dokonce stávala interpretací fotografií - dějících se krajinných skulptur).
U jiného zněla by velká až bazální slova věru nepatřičně. Jde o to, dobrat, dopracovat se k nim ne jako k zástupným objektům stojícím zde na místě skutečných staveb (co nápodoby rychle a bez námahy postavené, jak říkala moje babička: lagrícové, možná na první pohled efektnější domu nutně v detailech nepřesného), ale jako k výsekům z většího nálezu zbaveného nynívšeho lehkého a nepodstatného, k zlatinkám na dně nádoby zprvu plné jenom vody a písku. "Necháš se pronikat / Plod světla s jadérkem tmy" - ale vždy bude otázkou i nebezpečím, zda tu míra abstrakce nebyla překročena směrem k pěknosti příliš efektní ve své mnohoslibné neurčitosti. Jestli tu není příliš snadno a bezbolestně na čtenářově libovůli ponecháno, zda chce jenom slyšet a obdivovat, anebo také rezonovat, totiž domýšlet: kostru slov obalovat masem vlastního příběhu. Nevím však, nebylo lze se tu bez rozmáchlých gest obejíti...? "Radši zkázu než prázdnotu / Sálu, když odešly muziky."
Novější Fibichovu sbírku dlužno čísti v kontextu básníkova delšího tvárného vývoje (k jehož stupňům je odkazováno), v kontextu novější české i světové duchovněji orientované tvorby básnické, již Fibich zná i ctí, aniž cizím nechá pohltiti své, aniž se stydí cizí inspiraci přiznat tam, kde této vděčí za rozšíření vlastních možností o dávnější předobrazy.
Přehnaný intelektualismus tedy? Ale kdeže... "Rez odpoví" - bývám mu pokaždé vděčen za místo zdánlivě pokleslé, jímž se báseň otevírá naší nedokonalosti a neúplnosti, aby tuto vyplnilo poznáním - i jejího - smyslu.
Dění se básně, toť enigma, kde je tajenka občas dopředu vyluštěna samotným názvem - Po výlovu: "Znovu zavlažená / Rýha opuštěná / Stříbrná křeč / Nahoru dolů Spolu / Nebe a vody řeč." A tu si navíc uvědomuji, jak častou bývá ve Fibichových verších vzájemná korespondence mezi nebem a zemí.
Ještě však k názvu básní, ten bývá olovem zalévajícím zdánlivě nesouvisející střípky do významuplného celku: jedno bez druhého pozbývá ceny, místa, schopnosti vypovídat. Jako čtenář si buď jist: jednotlivé bylo vybíráno už s vizí celku. Jiné názvy - Za, Vydanost - jsou ti signálem pohybu: ze subjektu ven, dovnitř věci, její podstaty, k uchopení a pochopení; samotného subjektu nejen vně sebe, ale vlastně tímto úplněji k sobě - od objetí k oběti, od pochopení věci k sebepoznání: "Dokvetlé jitrocele / se ohýbají."
Uvěříš-li tomuto, třeba si také povšimneš, kterak tě klopýtnutí rytmu vlastně upozorní na synestetizující zkratku: "List máty / vůně tmavý." Do níž se s hlínou i dějinami vejde náš potomní osud.
Oceníš velmi jemné japonérie, u nichž a v nichž se symbolné platnosti nedobíráš metaforou, leč z plnosti prožitku bytu přírodního: "Divoké kmíny / vadnoucí prudce."
Dění se? Tedy dynamika. Tvořená nikoli jen napětím mezi nahoře a dole či pohybem po reliéfu krajinném, ale také tím, co bychom mohli snad nazvat posunem časovým, respektive jeho koncentrací do okamžiků rozhodnutí, bodů zlomu: "Že nebude to bolet / až překročím práh?" - až k onomu zdánlivě paradoxnímu, vposledku však nadějeplnému spojení: "Čtveřice jezdců Zrození / se umíráním brodí." Texty zůstávají otevřeny vždy novému čtení; v daném případě doporučuji čísti odzadu: bez zrození a smrti nebude ani spasení.
Druhým oddílem své sbírky - Devět proroků - se Ondřej Fibich otevřeně hlásí k umělcům, kteří jsou mu blízcí, kteří jej v průběhu jeho letité již tvůrčí cesty oslovili. Vedle básníků to byli také malíři, umělecký fotograf, filmový režisér: "Pliveme a je to zpěv / nad naší nehoblovanou kolébkou." V oddíle sílí prolnutí díla s tvůrcem i krajinou v duchovním univerzu básně: spíše v okamžiku ustrnutí, rovnováhy, náhlého prozření tady a teď než ve zvěčnělé výpovědi sochy - sfingy: "Na kozlík lékařský / jen šanta kočičí."
Přiznávám své občasné rozpaky nad genitivní metaforou... Občas mi slova zaskřípou mezi zuby oním "rezem". A přece jen - tomu již obehranému (druhý verš) a příliš nasnadě, příliš srozumitelně patetickému nakonec přikládám menší váhu než nově nalezené mnohoznačnosti čtvrtého verše, imperativu estetickému a mravnímu, eschatologii nejen slova, ale také těla, vlastně soteriologii: bytí básnického i obecně lidského: "Ze závalu musíš vylézt / vertikálou slov / Protáhnout se / dýmem cigarety." - aniž se tu mlčí o zcela konkrétním zdroji inspirace: o stalinských koncentrácích, jimiž bylo dáno básníkovi a knězi Františku Danielovi Merthovi pronésti víru ve Slovo. Fibich v posledku svede zachránit pro sebe i druhé svůj text zdánlivě nepatřičným detailem. Obraz je rozbit pro novou a výmluvnější mozaiku z něj složenou teprve čtenářem(v básni Petrkov "Šrotem vzpomínka voní").
Synové jednoho z velkých Fibichových vzorů - bratři Jiří a Daniel Reynkové - v doslovu o sbírce praví: "je to svou stručností, svou kosmatostí a vůní poutané strniště, takové, jaké v minulých časech provázelo všechny podzimy." Což mne upomíná nejen, že k obrazu se nejúžeji připneme zase jen obrazem, třebas by to byla jen opršelá mapa zdí, ale také, že v nejlepším, byťsi to bylo i cizí, jesti zapotřebí skončit.
Ondřej Fibich: Okřesáno tmou. Art et Fact, Praha 2012, 60 stran.