Velká hra
Miloš Zeman rozehrál velkou politickou partii a uvedl do pohybu stojaté vody české politiky.
Politika je prostor, v němž se rozhoduje o způsobu správy obce (polis), přičemž součástí onoho rozhodování je boj o moc. Jakým způsobem se tento boj vede, jaká má pravidla, to svědčí o kvalitě politické kultury.
Miloši Zemanovi vyčítají jeho protivníci, že postupuje proti zvyklostem, že překračuje svoje kompetence, že jej táhne jen a pouze jeho mocichtivé ego. Právní výklady jeho postup, kdy jmenoval vládu bez účasti politických stran, jednoznačně neodsuzují, upozorňují spíše na určitá nebezpečí. V redakčním komentáři Respektu (27/2013) se píše: "I ústavní právníci hájící dnes ústavnost Zemanova postupu však tvrdí, že prezident musí jmenovat nový kabinet bezprostředně po neúspěchu Rusnoka. Pokud tak neučiní, mohl by být souzen před Ústavním soudem jako možný pučista."
Nu, vida, takže pořád se ještě pohybujeme v rámci demokratických mechanismů a jejich kontroly. Nic se tu nevymyká, nýbrž se jede na hraně možného, což vyvolává u politiků v zasmrádlém českém parlamentním rybníčku hysterii. Zvykli si, že jim do toho prostě nikdo nebude mluvit, že politika je nedotknutelná. Jejich hlasitá kritika Zemanova postupu (a postupu nové vlády, která poměrně razantně zahájila svou činnost personálními čistkami na ministerstvech) je výrazem jejich slabosti a také echem jejich mocenských a ekonomických ztrát. Zeman velmi komplikuje život jejich důmyslného propletence, v němž si rozdělují náš stát.
S jakým úmyslem tak činí, to ponechme stranou, protože politika - mocenské kolbiště - je místo, kde krystalicky čisté úmysly má málokdo. Spíše je důležité udržovat určitou rovnováhu sil a možnost opravných a kompenzačních mechanismů. Zeman rozehrál skutečně velkou hru a v souvislosti s evidentním procesem emancipace státních zástupců a policie, kteří destabilizují sebejistotu politiků z jiné strany, lze říci, že se začíná zatím největší a nejdůležitější partie našeho politického polistopadového vývoje.
A v ní se ukazuje také, kdo je kdo. Jedním z nejubožejších výkřiků nás poctil Karel Schwarzenberg, který přirovnal Zemanův postup k nástupu nacistické a komunistické diktatury. A navíc, učinil tak ještě mimo území naší republiky, na německojazyčné půdě v rakouských novinách Kleine Zeitung. Ponecháme-li stranou naprostou nepřiměřenost jeho vývodů (a každý - i nepamětník - si to může lehce posoudit, jen když si přečte elementární historické prameny a učebnice a porovná mechanismy a rétoriku těchto různých období), svědčí ono demagogické tvrzení o politické úrovni svého autora.
Je s podivem, že na tuto nehoráznost, která poškozuje náš stát v zahraničí, nikdo veřejně nezareagoval. Mainstreamový tisk, stejně jako nejrůznější intelektuální autority (včetně církevních) mlčí jako hrob. Uhranuty Zemanem, do něhož projikují své stíny, opomíjejí skutečně kriticky a s potřebnou dávkou metafyziky reflektovat, co se tu vlastně děje. Nakonec to musejí zase pojmenovat sami Němci (Chaos na všech úrovních, Frankfurter Rundschau, 18. července) - a ti na rozdíl od pana Schwarzenberga mají tentokrát naprostou pravdu.
A tak v situaci neexistující politické a společenské reflexe musí za naše elity v jiné rovině jednat odvážná - a možná i trochu přetlakovaná, ale to je dáno situací - policie a státní zastupitelství. Nutí nás znovu formulovat, co je v politice etické jednání, a co už je korupční handl. Nastavují nám další zrcadlo. A zas se ukazuje, jak na tom jsme. Média a intelektuální autority jsou v zásadě zdrženlivé a nikdo nechce nic jasného říct. A když jsme zmínili pana Schwarzenberga, tak ten se už na podzim 2012 cynicky vyjádřil, že uplácení trafikami není moc čisté, dokonce je to vydírání, ale co se dá dělat, děje se to i jinde ve světě a je to vlastně normální.
Takže máme přesně takovou politiku a její étos, jaké si necháme líbit. A v této situaci zaplaťpánbůh za Zemana.