Po roce ve filmovém ráji
V Uherském Hradišti se uskutečnila 39. letní filmová škola. Bohatá programová nabídka představila mimo jiné tvorbu srbského režiséra Gorana Paskaljeviče, retrospektivu portugalské kinematografie, polské historické velkofilmy, hollywoodskou klasiku a další zajímavosti. Přes tropická vedra dorazilo pět tisíc sto akreditovaných návštěvníků.
Hradišťská filmovka představuje minimálně středoevropský kulturní a společenský fenomén. Psal jsem to už vícekrát, ale rozhodně nevím nic o tom, že by se v sousedních státech anebo na Balkáně uprostřed léta pořádal nesoutěžní festival koncipovaný jako filmová škola, který pravidelně navštěvuje minimálně pět tisíc akreditovaných účastníků (rekord z počátku uplynulého decenia bude někde kolem sedmi tisíc). Nezasvěceným čtenářům je třeba vysvětlit, že všichni nepřijedou najednou - zvláště studenti, kterých je v publiku nejvíce, mají hlouběji do kapsy, a tak většinou přijíždí na čtyři pět dní.
V koloritu festivalu lze vypozorovat, že po první přílivové návštěvnické vlně následuje menší odliv, jenž probíhá souběžně s druhou, rovněž menší přílivovou vlnou. Ve slovácké metropoli se tak po celou dobu filmové školy průběžně pohybují dva až tři tisíce kinofilů, kteří výrazně oživují město, přičemž představují i nezanedbatelný ekonomický přínos pro místní obchodníky.
Městská rada si ostatně nechala vypracovat ekonomickou analýzu, která tuto skutečnost jednoznačně potvrdila. Nic na tom nemění ani vlivem pokračující recese v naší republice menší pokles akreditovaných účastníků oproti roku 2011 (tehdy téměř 5 800), který lze vidět prostým okem. Centrum Hradiště s projekcemi na Masarykově náměstí a zvláště epicentrem dění v okolí kina Hvězda a v přilehlých Smetanových sadech svou dynamikou a pověstným rejem po několik večerů v roce připomíná středně velké středomořské středisko. K této iluzi chybí pouze šplouchání moře, závan mořského větru, eventuálně křik kormoránů…
Vrcholy letošní nabídky
Symbiózy propracované dramaturgie (pro běžné návštěvníky až přespříliš) s několika tematickými okruhy, velmi početného vnímavého publika a atmosféry pohostinného jihomoravského města si rok co rok všímají pozvaní evropští i světoví režiséři, scenáristi, producenti, herci a další muži a ženy světa stříbrného plátna.
Letos takto pořádající Asociaci českých filmových klubů (AČFK) i návštěvnickou obec ocenil například Goran Paskaljevič, zřejmě největší osobnost, která letos na filmovku přicestovala. Světově uznávaný srbský režisér, jenž je absolventem pražské FAMU, osobně představil některé své snímky, zejména Sud prachu (1998) nebo nejnovější Když se rozednívá (2012). Zhlédl jsem jeho film Líbánky (2009, pozor, neplést se stejnojmenným titulem Jana Hřebejka), který hodnotím jako vynikající, a to zejména pojetím zvoleného tématu.
Paskaljevič se mistrně vyrovnává s traumaty a běsy dějin vlastního národa a celého Balkánského poloostrova, přičemž ostře vystupuje proti domácímu nacionalismu. Ne náhodou proto musel počátkem devadesátých let rodné Srbsko načas opustit. Bohužel o den dříve opustil i Uherské Hradiště, když nabral kurs jihoamerická Lima. S odstupem několika dní tak lze říci, že umělecké vrcholy letošní filmovky gradovaly už v jejích prvních dnech, později přicestovavší už Paskaljeviče nezastihli.
Spíše pro znalce nebo milovníky slunného Portugalska byla koncipována přehlídka této národní kinematografie, jíž dominovaly až extrémně sociálně zaměřené snímky přítomného mezinárodně renomovaného režiséra Pedra Costy. Možná se mýlím, ovšem nabyl jsem dojmu, že jeho filmy mají dost možná větší dokumentární než uměleckou hodnotu, a to i pro velké zastoupení reálných obyvatel nejchudší lisabonské čtvrti Fontainhas, kteří v Costových filmech hrají své skutečné životy (viz například snímek Kosti, 1997).
Polská sláva válečná, pro nedostatečně pojatou výuku dějepisu na našich středních školách a učilištích pro českou veřejnost téměř neznámé téma, představovala výrazný cyklus tradiční a pro středoevropské povědomí velmi důležité sekce Visegrádský horizont. Jerzy Hoffman, s téměř čtyřicetiletou praxí přímo specialista natáčení polských válečných velkofilmů, tu představil svou adaptaci románů Henryka Sienkiewicze i nejnovější opus Bitva u Varšavy 1920 (2012).
Pro ultramoderní technologii 3D, umožňující trojrozměrné vnímání a stovky technických efektů, velmi drahý a současně působivý film vyznívá hlavně jako velký "biják" pro masy v multiplexech, mezinárodní televizní produkce i užitečná školní představení. Kdo například u nás ví, že na Visle se v srpnu uvedeného roku bojovalo i o naši ani ne dva roky starou republiku, přičemž čeští železničáři sympatizující s bolševiky blokovali transporty zbraní mířící do Polska?
Každopádně tvůrci filmu si mohli dát více práce se scénářem, i přes 3D brýle bylo možné rozpoznat ploché zobrazení politických a vojenských vůdců obou stran i poněkud schematické pojetí hlavních aktérů filmového příběhu. Jestliže si Hoffman společně s producentem lehce postěžovali na fakt, že polská kritika ubrala snímku milion diváků (návštěvnost v domácím Polsku byla 1,7 milionu), ani se recenzentům nedivím. Mohlo to dopadnout ještě hůře.
Starou dobrou filmařskou práci s minimem technických triků naopak dramaturgové z AČFK představili v sekci Filmová klasika: zlatá éra Hollywoodu. Klasický western Přepadení (1939, mimochodem zajímalo by mě, jak scény s útočícími indiány točili), nadčasový Občan Kane (1941, ani jsme se nenadáli a mediální magnáty máme i u nás), romance Jih proti Severu či horor Frankenstein, každému podle libosti…
Rámec neformální letní školy s častými úvodními výklady a uvolněnými debatami po ukončení projekcí letos naplňovaly zejména promítané nacistické dokumenty a hrané snímky v rámci bloku Rok 1933: Nástup nacismu. Němečtí nacisté byli filmem (hlavně jeho propagandistickými možnostmi) fascinováni, v době jejich třináctileté vlády vzniklo snad tisíc filmů… Velkou kariéru ve službách této ideologie udělala známá umělkyně Leni Riefenstahlová. Triumf vůle (1935) je vizuálně velmi přitažlivý film, ovšem ve výsledku naprosto obludný.
K tahákům letošního programu patřila i další tradiční sekce Spektrum s lehce zmateným vymezením "Nenápadný půvab krize". Návštěvníkům byly naservírovány tituly vztahující se k různým obdobím politických a ekonomických krizí a "krizí" 20. století, jež byly mnohdy hlavně akty brutálního velmocenského tlaku na menší státy (nacistické Německo versus Československo), respektive podmaněné národy (alžírská "krize").
Přítomní cinefilové ocenili zejména americký dokument s účastí českého režiséra Hakenschmieda vztahující se k létu a podzimu roku 1938 u nás (s například cennými civilními záběry pánů Voskovce a Wericha) nebo silně aktuální film francouzského tvůrce Costy Gavrase Kapitál (2012). Ne, nebojte se, režisér není marxista, ovšem praktiky velkých bank ovlivňujících životy běžných lidí ukazuje s až nečekanou přímočarostí.
(Česko)slovenská filmografie
Před dvaceti lety jsme společně se Slováky rozdělili Československo, a tak filmaři na východ od řeky Moravy přijíždějí do blízkého Uherského Hradiště jako zahraniční hosté. To jsou paradoxy. Letos přicestoval Dušan Hanák, v širším českém povědomí známý citlivě pojatými filmy o společenských outsiderech (zejména Ja milujem, ty miluješ, 1980), za nimiž se skrývá jeho hluboký humanismus. Lekce filmu s ním byla podnětná, pan režisér se dobře poslouchá, ovšem, bez nijaké ironie, po určité době přechází do formy nekonečného monologu, který není občas schopen ukončit ani on sám.
Pořadatelé uctili i domácí legendy světa stříbrného plátna. Pan Vojtěch Jasný nakonec ze zdravotních důvodů přijet nemohl, a tak pozdravil "klubaře" z AČFK a akreditované diváky alespoň přes videoprojekci. Publikum se těšilo i na Jana Kačera, Josefa Abraháma a Pavla Landovského, kteří přijeli spolu s Josefem Abrahámem mladším představit jeho dokument s názvem Hoteliér. Jedná se o milý film o úctyhodném pokusu pánů Kačera i světáckého a charismatického Vladimíra Pucholta znovu vrátit chuť do života jejich kamarádovi Pavlu Landovskému.
Pro všechny zúčastněné by to byl pěkný večer v kině, nebýt extemporického vystupování pana Landovského. Nic proti němu, hlavně jeho rádoby chlapáckým výkřikům, které evidentně působily na některé ani ne dvacetileté dívenky, ale vyžádat si od publika cigaretu a pak si na pódiu teatrálně zapálit, to bylo pro soudnější část obecenstva silné kafe. Při vší úctě, pro pana herce bezpečnostní předpisy, které se mimochodem zpřísnily, neplatí? Ještě před pár lety se přitom v Hvězdě mohlo při plné kapacitě běžně sedět na zemi, což mimoděk přispívalo k uvolněnosti festivalu.
Klubařské hnutí, dynamika filmovky
Ředitelka festivalu a současně předsedkyně AČFK Radana Korená oznámila, že pořadatelé se letos při vytváření rozpočtu museli vyrovnat s úbytkem tří milionů korun, a to zejména ze státních zdrojů. Příprava celé akce trvá každoročně údajně devět měsíců, hlavně její finanční zajištění musí organizátory vyčerpávat. Dokážu si představit, že výše "dobytých" financí ovlivňuje výslednou dramaturgii včetně pozvaných hostů. O tom, jak nízké postavení v české společnosti mají kultura a umění, nemá smysl debatovat, lidé s širším rozhledem dobře vědí, že v sousedním Rakousku, Německu nebo možná i Polsku se odehrává úplně jiný příběh.
Do mašinérie nákupu, půjčování a distribuce filmů sice osobně nevidím, ale zejména z finančních důvodů se patrně pořádalo málo repríz atraktivních snímků, a také proto nebyla využita i prostorná sportovní hala. Sud prachu Gorana Paskaljeviče tak například časově kolidoval s velkofilmem Bitva u Varšavy 1920, jediná repríza byla už druhý den ráno o půl deváté. Podobně nevhodně byl uveden Godardův snímek Vojáček (1963), jenž mohl při více reprízách patřit k magnetům filmovky. Promítal se pouze jednou, a to v čase 23:59… Pocitově k tomu mohu říci, že vydržím hodně, ale na půl devátou ráno a o půlnoci mě do kina nikdo nedostane.
Vícerozměrný ráz festivalu každoročně rozšiřují pořádané koncerty, divadla, výstavy i početné stánky s uměleckými předměty a místní chutnou gastronomií. V posledních letech je možné pozorovat i určité posuny v celkové atmosféře filmovky. Poměrně náročná přehlídka s nedostatkem repríz zajímavějších filmů generuje stále silnější noční život, který se zvláště ve dvou tanečních stanech odehrává snad až do božího rána. "Jsem tady s lidma, kteří do kina moc nechodí, tak jsem zatím moc filmů neviděla," sdělovala například někomu blízkému do telefonu mladá dáma kolem třiadvaceti let.
V tomto směru si neodpustím poznámku, že na taneční stany se peníze najdou... Z časů Jiřího Králíka si tyto atrakce nevybavuji. V nočních hodinách každopádně nejlépe poznáte, že se nacházíte ve vinařském a muzikálním kraji. Jazzový koncert Dream Street Boys (Zasněných kluků z ulice) ve Smetanových sadech budiž toho důkazem.
Povzbuzením směrem do budoucna je také stále silné klubové hnutí. AČFK, která je členem Mezinárodní federace filmových klubů (FICC), aktuálně sdružuje přes 120 filmových klubů se 20 tisíci členy. To je na úrovni velkých českých politických stran. Podle zkušených klubistů se jejich vedení ujímá střední a zejména mladší generace, digitalizace s komerční nabídkou často paradoxně přispívá ke vzniku nových klubů se zajímavým programem. "Filmy sbližují," jak výstižně napsal některý návštěvník do festivalových Filmových listů.
Příští rok se bude konat jubilejní čtyřicátý ročník filmovky. Kulaté výročí může být příležitostí k bilancování i dalšímu rozletu. Doufejme tedy všichni, že pořadatelé seženou ranec peněz a připraví pořádné pecky!
39. letní filmová škola Uherské Hradiště, 26. července - 3. srpna 2013.