Odletěly (loučení před dalekou cestou)
Noc se po parném dnu vybouřila, pořádně sprchlo a k ránu, které se probudilo do 20. srpna, se příjemně ochladilo.
K sedmé hodině se zatmělo. Zničehonic se objevily na obloze před domem vlaštovky. Snad z celé vesnice. Nevím, kdo je svolal. Nevím, jakého mají mezi sebou vedoucího. Prostě stalo se, že se na pěti drátech vedených ze sloupu v předzahrádce objevilo několik stovek těchto poslů jara. Na každém drátu zdéli dvaceti metrů si posedaly téměř po odměřených dvaceti centimetrech. A zase ne tak ledabyle. Nejvíc byl obsazen druhý drát zleva, doslova byl vyprodán.
Bylo mezi těmi opeřenými tvorečky patrné napětí. Seděli netrpělivě, někteří si protahovali mladá křidélka, jiní jako by si zobáčky sdělovali na poslední chvíli, co je v ptačím světě nového.
Vtom frrr… Vlaštovky opustily najednou svůj drát a zatměly oblohu. Prolétávaly jakoby bez smyslu dokola, ale i nahoru, kde je nebylo ani vidět. A pak vrázu dolů do směsice kruhu a na drát. A zase nejvíc na ten druhý. Proč právě na ten?
Při pohledu na tu nečekanou návštěvu a na její chování napadnou ještě jiné otázky: Kdo jim dal pokyn slétnout se právě dnes a v určenou dobu? A proč každoročně vyhledávají naše dráty, když jinak po celý rok nevíme, jak vypadá v domě vlaštovka? Jak se dorozumívají, že se procvičují k hromadnému odletu několika dílčími společnými prolety? A tak se opakuje, řeklo by se, "předlet" v pravidelných intervalech s ojedinělými opozdilci, narušiteli této ukázněné společnosti.
A zase jako na povel všichni opeřenci ztichli, ustali v probírání křídel i vzájemné komunikaci. Kdosi zavelel: "Připravit ke startu!" a bez výstřelu do předepsaných několika vteřin to doslova zahučelo.
Bylo na hodinkách deset minut po osmé, když nebeský dispečer dal našim vlaštovkám zelenou. Poslové jara zakroužili naposled na pozdrav a už jich nebylo. Škoda. Ještě přece není konec léta. Jsou ještě prázdniny. Neporučíš ději všehomíra. Je v něm však i naděje, naděje návratu. Šťasten ten, kdo se ho dožije.
Nazdar!
Poznámka o autorovi:
Jan Kouřil (1920) působil v nelehké profesi - řadu let jako ředitel Mateřské a základní školy pro neslyšící v Ivančicích; žije v Moravských Bránicích. Byl vynikajícím surdopedagogem, tedy speciálním pedagogem se zaměřením na neslyšící. Je to člověk bohatých kulturních zájmů, který své vzpomínky a úvahy publikuje na vlastním blogu http://kouril.bigbloger.lidovky.cz/. Píše o sobě: "Stařeček, který je rád, že mu to chodí a myslí. V osmdesáti letech propadl počítači, který mu slouží k prospěchu osobnímu a snad i obecnému."