Biograf našeho dospívání
Biograf v naší vesnici obvykle hrál jen v sobotu a neděli. Milovali jsme jeho sváteční vůni a nezaměnitelnou atmosféru. Upravený vestibul nás lákal velkými fotografiemi známých herců a hereček. U malé pokladny se pravidelně tísnila předlouhá řada zájemců. Mohli jsme si vybrat. Buď do předních řad za korunu, nebo do dalších za dvě.
Rodiče nám filmová představení dopřávali, ale ne zcela samozřejmě. Přes týden jsme museli plnit drobné úkoly a povinnosti. A hlavně - nezlobit, netropit průšvihy a žádné stížnosti ze školy. Zpočátku jsme navštěvovali barevné pohádky. Pravidelně Byl jednou jeden král. S vyšším věkem jsme vyhledávali napínavé a dobrodružné filmy. Třeba Tři mušketýry nebo Scaramouche. Až jsme v šedesátých letech nadšeně chodili na spřízněného Vinnetoua. To byla zlatá filmová doba! Všechna představení několik dnů beznadějně vyprodaná. Vedoucí kina obětavě sháněl volné židličky, neboť přístavky znamenaly poslední záchranu, jak nepropást Poklad na Stříbrném jezeře.
Přes týden jsme šetřili korunku ke korunce. Raději jsme se vzdali kopečku nedělní jahodové zmrzliny. Potom jsme chodili hned na dvě stejná představení za sebou. Stále se bylo nač koukat! Když jsme se večer docela neradi vraceli domů, spoutávala nás příjemná tma. Na rozsvícené obloze tančily opravdové hvězdy a my jim záviděli jejich světovost. Než jsme se konečně zachumlali pod huňatou peřinu, ještě dlouho jsme brázdili prérii a pronásledovali zákeřného zloducha Santera. Jak něžně medově se nám usínalo! Už v pondělí jsme se těšili na konec týdne, až zase vyrazíme do našeho biografu.
V dospívání jsme našli cestu do větších, městských kin. V jejich bufetu jsme si s oblibou kupovali eskymo nebo kofolu za korunu. Vzpomínám, jak jsme se sotva patnáctiletí prodrali na nepřístupný film. Dokonce až od osmnácti let. To byla, panečku, událost! Jemně eroticky nadýchaný film se jmenoval Dokonalé manželství. Nic pořádného jsme o něm nevěděli, ale filmové plátno příjemně dráždilo a lechtivě jitřilo naši erotickou představivost. Pak jsme ovládli filmové sály spolu s nezkrotnou a báječnou Angelikou, markýzou andělů, s králem a sultánem. Byla to slabší náhražka za vyhasínajícího Vinnetoua, ale kinosály ještě pořád praskaly ve švech.
Do biografu jsme chodili rádi. Za zábavou. Osobním dobrodružstvím. S touhou prožít něco neznámého. Na vysoké škole jsme jednou dokonce utekli z povinného semináře, jen abychom stihli na okraji města, v zapomenutém kině, nově uváděnou reprízu Vinnetoua. Vstupenka už nestála jednu korunu, ale korun hned pět. Taky jsme chodili do filmového klubu. Obdivovali jsme Bergmanovo Mlčení, Felliniho Amarcord, Viscontiho Smrt v Benátkách, Antonioniho Zvětšeninu, Buñuelova Anděla zkázy, ale stejně tak Formanovy Lásky jedné plavovlásky, Menzelovy Ostře sledované vlaky, Vávrovo Kladivo na čarodějnice... Kino tvořilo neodmyslitelnou součást našeho života, zábavy a později i vzdělání. Když ve stejných kinosálech začali před dvaceti lety závratně zvedat vstupné až na dnešních neuvěřitelných sto padesát a více korun, vzdal jsem to. Žádný Harry Potter. Žádní Piráti z Karibiku. Žádný Pán prstenů. Natož Líbánky.
"Tati, zajdeme si spolu do kina, co říkáš?" zkoušela mě nedávno starší dcera.
"Šel bych, ale tři stovky nedám ani náhodou," suše a trochu nerad jí odpovídám. Dcera si občas dovolí onen luxus a zamíří do jediného kina v našem městě, v němž jsme tolikrát obdivovali Fanfána Tulipána s Gérardem Philipem nebo Kleopatru s Elizabeth Taylorovou. Dnes se v něm obvykle sejde sotva dvacítka nadšenců a unaveně sledují třeba britské Osvícení, pokud na plátno právě nedorazí úchvatní Šmoulové jen za 175 korun či stejně drahá animovaná Letadla.
Mnozí lidé se dnes dobrovolně uzavřeli do svých domácích kin. Přicházejí o jedinečnou atmosféru potemnělých kinosálů, v nichž stříbrné plátno zeširoka rozevíralo naši bujnou představivost. V nichž jsme tenkrát na Západě společně prožívali ztracené a třeba nalezené lásky a stříbrné poklady, dobrodružství nejen sedmi statečných. V nichž jsme uměli deset minut vestoje nadšeně tleskat Formanovu Amadeovi. V nichž jsme se drželi s dívkou za ruce a chvěli se právě probuzenou touhou. Biograf, jinak záznam života, uměl obohacovat naše city. Zvědavost. Lásku. Napětí. Kino nás choulilo do svého vlídného náručí. Dokázalo nás vymanit z obyčejného každodenního života. Svůdně a svátečně nás přenášelo na svých křídlech do světa královské fantazie, nespoutaných dálek a záhadných příběhů.
Škoda, že polozapomenuté kinosály našeho dospívání, které nám pod sílícím tlakem nenasytných popkornových multikin zůstaly, zvolna vyhasínají. S nimi mizí i celuloidové pásy obrázkových vzpomínek. Návštěva kina v našem městě je téměř dražší než vstupenka do divadla. Dávno nepředstavuje lidovou zábavu, ani most k umění. Jeho čas pomalu dohořívá. Předražené vstupné z něj vytěsňuje posledních pár diváků, kteří chodí do kina méně než do kostela.