Požehnání
Přemýšlím, čím může k publikaci, která je složena ze slov lidí, pro které je František Hamada soused, učitel, přítel, klasik, či fenomén, který po dlouhá léta studují, přispět člověk jako já, který je z opačného konce republiky, lidovou hudbu má spojenu jen s několika povinnými písničkami ze základní školy a Františka Hamadu (o jehož existenci se dozvěděl jen několik hodin před vzájemným setkáním) viděl poprvé a (zatím) naposled při příležitosti oficiální oslavy jeho devadesátých devátých narozenin…
Napadá mě, že snad jen - právě tím.
Když nás náš společný přítel Jiří Plocek s Františkem Hamadou seznamoval, představil mě slovy: "To je můj kamarád Tomáš. On je z Čech." František Hamada na to zareagoval lapidárně. Otcovsky mě objal a politoval: "Synku, ty to nemáš jednoduché!"
Než jsem na tuto oslavu přišel, nevěděl jsem, co od ní mám čekat. Totiž nevěděl BYCH, kdybych neznal Jiřího Plocka a jeden z jeho způsobů, jímž městské intelektuály, lidi zploštělé už jen tím, že se narodili v některé z odcizených zemí Divokého západu (jako jsou Čechy nebo Spojené státy), navrací zpátky k sobě. Nejdřív je posadí do auta a odveze je na Slovácko nebo na Vysočinu. Potom léčený (v tomto případě já) prožívá takové pocity:
Zpočátku všechno vypadá stejně jako u nás. Starosta města má projev, v němž se slovy plnými úcty obrací k starci, jehož životaběh trvá už téměř celý věk. Dosud sedící stařec přijme diplomy a květiny, přičemž (i když o poznání vášnivěji, než je u nás doma zvykem u stoletých) obligátně políbí gratulující dámy. Pak se zvedne, popadne housle a začne být primášem.
A mě (člověka, který vypíná rádio, jakmile se z něj začnou linout tytéž lidové písně, jaké teď hrají Hamadovi Pondělníci…) jakoby rázem něco objalo a vyléčilo, nakrmilo a napojilo, začínám být sám tím zamilovaným chlapcem, který se musí vyvinout z horkého náručí, navléknout si boty a jít do údolí, kde koníčka už pro něj sedlají. A je tomu tak slovo za slovem, písničku za písničkou. Abych se aspoň trochu ubránil onomu neznámému a nespoutatelnému, co mě obklopuje, a zároveň si z toho aspoň trochu navěky ponechal, začínám fotografovat, i když vím, že to podstatné stejně nezachytím.
Kolem pana Hamady se nakonec vytvoří kroužek hudebníků, ve kterém vedle jeho žáka, mezinárodní hudební hvězdy, sedí rozhlasový redaktor, místní podnikatel i instalatér, jehož celoživotní radostí byly každotýdenní zkoušky Hamadových Pondělníků. Primáš Hamada jim všem nahlas laje (mezinárodní hvězdě nejvíc), přičemž se dívá do svého papírku, v němž má počáteční slova svých písní nadepsaná notičkami. A hraje, a hraje, a hraje. A zpívá. A já sedím "o patro níž" u jeho nohou a do očí mi jdou slzy.
Když pan Hamada skončí tuto řadu a odloží housle, aby se napil z poháru vína, který před ním stojí, uvidí pod sebou mou vlhkou hlavu. Vezme ji tedy do svých stoletých dlaní a říká:
"Nebude to tak zlé synku, neboj se. Protože ty jsi srdéčko."
Na takové požehnání se nezapomíná.
I kdyby člověk žil do sta let.