KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Cesta za světem, který už není, co býval, a nikdy nebude. Ozvěny paměti rezonují krajinou u rakouských hranic, ale je otázka, co z toho je skutečně důležité pro budoucí život. 

Když člověk zrekapituluje, s čím se v pohraničí setkává, jako první se mu v obecné rovině vyjeví zcela přirozená zákonitost: Když určitá skupina obyvatel chtěla něco, co bylo proti obecné lidskosti či přirozenému řádu věcí, vždy na to doplatila. Jako jsme si rovni všichni před Bohem jako lidé, tak není ani lepšího či horšího národa. Každý jen v určitou chvíli hraje určitou roli. Národ je jako organismus, který se vyvíjí a v němž převládají různé tendence - v závislosti na stupni sebeuvědomění a dobovém kontextu. Cítí-li se ohrožen, méněcenný, či naopak žije v bludu nadřazenosti, projeví se to na jeho mravech a politice.

Dvě strany německé mince

Německý národ (a naši, tedy sudetští Němci ve specifické kombinaci s ním), tento neobyčejně nadaný a duchovně i hospodářsky výkonný živel Evropy podlehl dějinnému bludu a jeho ztělesnění v podobě určitého typu vůdčích osobností. Nebudeme teď rozebírat příčiny ani kontext. Je však nutno říci, že nepodlehl celý německý národ, nýbrž ta velká část, která ovlivnila volby, v nichž pak zvítězil Hitler. Jeho nástup v roce 1933 nebyl spojen s drtivým volebním vítězstvím, opozice v podobě liberálů, sociálních demokratů, odborářů a komunistů byla ještě značná. Jenomže ideologickým tlakem a fyzickým terorem ovládla Hitlerova strana stát a odstranila nebo zastrašila ty, kteří se jí stavěli na odpor. Když jsem viděl před dvěma lety v Berlíně výstavu Hitler und die Deutschen, jež znovu kladla otázku "jak se to mohlo stát?" (1) a jež podrobně mapovala ono programové násilí a deformaci hodnot, neubránil jsem se pocitu hlubokého obdivu k té části německého národa, která stála proti nacismu. Když se pan Staněk v Cizkrajově zmínil o tom jednom německém "antifašistovi", tak jsem pocítil hluboké rozechvění. Spojilo se mi to s oněmi násilnostmi a veřejným ostouzením takových lidí v Německu. S koncentráky, v nichž už ve 30. letech končili tito Němci dříve než příslušníci jiných národů. Britská novinářka Shiela Grant Duff napsala v roce 1938, že "žít jako nenacista v sudetských okresech bylo čiré hrdinství". (2)

Dějinná energetika

Každý děláme v životě symbolická gesta, některá se dotýkají našeho osobního života, jiná mají vliv na děje vyššího řádu, které bohužel už nerozlišují mezi jednotlivými osudy. Naši Němci ve své nechuti vůči Československé republice přitakali ve zhruba devadesáti procentech ve volbách v roce 1938 straně, která se pak sloučila s Hitlerovou NSDAP, a tím i s jejími politickými cíli. Nemá cenu dále opakovat známá fakta a především rekapitulovat známé děje. Podstatné je toto: Udělám-li ze strachu či z jiných pohnutek, které směřují především k osobnímu či skupinovému prospěchu a postrádají úctu k druhému člověku, gesto nebo čin, jež mají kolektivní charakter, riskuji, že se mi to nějak vrátí. A to "i když jsem to tak nemyslel". To je nemilosrdná zákonitost kolektivních dějů. A tuto zákonitost nesmažeme tím, že ji vytěsníme a řekneme, že "kolektivní vina" neexistuje. Existuje a vymyká se moci jednotlivce.

Existence kolektivních dějů a jejich následků je hrůznou, ale současně paradoxně jedinečnou šancí, jak si s pokorou uvědomit dosah našich jednotlivých sebemenších gest a činů. Jinými slovy: Ztratí-li se z jakýchkoli důvodů z našich činů láska, vrátí se nám to v nenávisti. Přesně tutéž zkušenost posléze pod tlakem poválečných dějů, s euforickou vizí "osvobozeného národa a sociálně spravedlivější společnosti", udělali voliči českoslovenští. A analogicky také noví osídlenci v pohraničí, kteří přijali vládní výzvu. Vždyť: Jak můžu doufat ve světlé zítřky, když hospodařím na něčem a s něčím, co mi ve skutečnosti nepatří, k čemu nemám dlouhodobý vztah a k čemu jsem přišel nepřirozenou cestou? Už brzy pocítili tito lidé paradoxně tuto svévoli na vlastní kůži. Na Novobystřicku vyústily poválečné mocenské tahy komunistické vlády v likvidaci řady obcí (3) a v oblasti soukromého vlastnictví všude ve více méně násilnou kolektivizaci. Boží mlýny melou nepřetržitě a melou každému.

Společenské děje nemají přímočarou lidskou logiku, spíše jde o jakési vlny psychických energií v energetickém systému vyššího řádu, které mají reaktivní nebo kompenzační charakter. Zlo zpravidla vyvolává jiné (proti)zlo. Nespravedlnost, páchaná na jedné skupině lidí, vyvolává po překročení určité hranice nejen spravedlivou, ale i nespravedlivou reakci. Člověk ve svém průměru není bytost dokonalá, která je automaticky schopna odpuštění a nadhledu. Jednotlivec je těmto hrubým energiím v dobách bouřlivých vystaven takříkajíc napospas. Je doslova v jejich víru. Jenom silné osobnosti si udrží integritu a jednají symbolicky s pohledem upřeným kupředu. Po těchto lidech bychom měli pátrat a jejich poselství oživovat.

Zmizelé, nebo znovu nalezené? Ale co?

Pohraničí na Slavonicku a Novobystřicku působí zvláštním dojmem. Čarokrásná krajina s mnoha památkami a rozsáhlými neobydlenými lesními celky evokuje lidskou minulost, a nejen tu předválečnou. Na druhé straně zas člověk nemůže při bližším kontaktu nevnímat do jisté míry onu "lidskou prázdnotu", jíž si na jiném místě pohraničí povšiml Tomáš Feřtek ve svém doprovodném textu k výstavě fotografií Zmizelé Sudety (4) a jež je dle něj neštěstím, které tuto oblast postihlo. Feřtek ve shodě s mnoha dalšími konstatuje, že nám ani nedochází, o co jsme odsunem byli ochuzeni a jak přesuny obyvatelstva v průběhu dosidlování negativně ovlivnily i vnitrozemí. Protože noví osídlenci nebyli budovatelé, ale vykořenění lidé, kteří především přežívali a nevytvářeli novou strukturu a tradice. A že je těžké v takovém zdevastovaném prostředí cokoli nového budovat, protože jsme si na ně už také zvykli a přizpůsobili se mu.

Při pohledu na vystavené fotografie, srovnávající vybrané lokality "před a po" Feřtek říká: "Často jsem v poslední době slyšel, že se máme dívat dopředu, že nemá smysl se pořád dokola trýznit starými vinami. Vlastními i cizími. A je tenhle soubor fotografií něco jiného než trýznivé připomenutí historických omylů? Jeden z organizátorů výstavy, Petr Mikšíček, říká, že když člověk jednou vidí původní podobu nějakého místa, už nikdy není schopen brát jeho dnešní, často degenerovanou podobu jako samozřejmost. Máme to zapotřebí? Asi očekáváte, že řeknu, že máme. Co jiného bych mohl na tomhle místě napsat. Ale mám i jeden podstatný důvod. Ta zjitřená, věčně přítomná a bolestivá paměť místa je jeden z mála účinných způsobů, jak se bránit proti tomu, abychom se všichni přizpůsobili oné prázdnotě. A už bylo řečeno, že neštěstím bývalých Sudet není prázdnota domů, ale prázdnota lidská." - Nemůžu si pomoci, ale připadá mi to jako svého druhu nutkavá, neurotická potřeba sebetrýznění. Je pochopitelná, má svůj kořen v nevědomé pocitové identifikaci se stranou, která byla nějak postižena. Proč nás tytéž trýznivé pocity neovládají při pohledu na antické vykopávky, zničená města starověku nebo středověku?

Takto postavený problém - tedy otázka po tom, co jsme ztratili − je navýsost manipulativní a hraje na nejrůznější struny v našem nitru. Feřtekovi, stejně jako Sdružení Antikomplex, které se věnuje rehabilitaci sudetské minulosti, a všem podobně smýšlejícím lidem je možno namítnout se stejnou vážností: Ano, na jedné straně naše pohraničí (i my sami) o něco přišlo, na druhé straně, přežili jsme, my Češi. Přežili! − A co je víc? Pro lidi, již se identifikují s německou (přesněji sudetoněmeckou) stranou to pochopitelně nemá potřebnou emoční váhu, a pro lidi, kteří v dnešním otevřeném světě už nejsou schopni či ochotni se vcítit do doby existenciálního zápasu v národnostní rovině, to také nic neznamená. Dojímají je "lidské ztráty", tedy ztráty v horizontu jednotlivce. Lidem, kteří riskovali a pokládali život za vyšší ideály, za přežití národa a jeho kultury, nerozumějí. V horším případě je mají za pomýlené nacionalisty.

Jestli se v něčem s Tomášem Feřtekem zcela shodnu, tak v tom, že je zapotřebí tyto periferní oblasti znovu oživit. Vrátit jim lidi a paměť. Paměť, která ví, nezapomíná, ale současně není manipulativní. Je otázka, jak k tomu dospět, přičemž je jisté, že se to neobejde bez určitých kroků, mezi něž patří i vzdání se nároků na minulost, která už není v naší moci a je zatížena obsahy, které byly plně v kompetenci předchozích generací. I když víme, že traumata se přenášejí i přes generace, což situaci ztěžuje.

Sudety?

V této souvislosti chci zmínit onen termín Sudety, o jehož rehabilitaci se mluví od počátku 90. let a jehož například Sdružení Antikomplex hojně v souvislosti s revokací minulosti používá. Na jedné straně se znovu pojem Sudety ujal jako označení horského masivu, který se táhne česko-polským pohraničím od Krkonoší až po Jeseníky, a v tomto významu se používá i na polské straně. Na druhé straně je opět často používán jako označení pro veškeré pohraničí obývané v minulosti německou většinou. Je to nešťastné. Sudety nebo lépe název Sudetenland se poprvé objevil jako označení pro jednu ze čtyř provincií, pro něž chtěli Němci po roce 1918 autonomii. Byla to ona horská oblast severovýchodních Čech a severozápadní Moravy s centrem v Opavě. Slavonicko patřilo k Deutschsüdmähren s centrem ve Znojmě. Tedy k "německé jižní Moravě". Tyto věci jsou obecně známé a dohledatelné jak v českých, tak v německých pramenech.

Sudety jako označení pro veškerou německy osídlenou pohraniční oblast začali razit sami Němci až v průběhu 20. a 30. let a tento pojem se stal politickým symbolem pro jejich snahy, to jest etablovat "sudetoněmecký národ" a dle práva na sebeurčení se odtrhnout. Jako nositel těchto politicky jednostranných a jednoznačných významů byl termín Sudety a sudetský dokonce po válce vyhláškou zakázán. Jaké je tedy jeho dnešní poselství? Revokovat něco, co bylo krajně problematické a ve své podstatě ahistorické, je nesmysl, pokud za tím nejsou další úmysly.

Slavonicko, staří Jihomoravané a nové perspektivy

V této souvislosti chci uvést, co napsal v děkovném dopise Kurt Strommer, předseda (Kreisbetreuer) slavonických odsunutých Němců, po setkání rodáků ve Slavonicích v roce 2004: "V sobotu 14. 8. 2004 navštívilo cca 50 německých a rakouských Jihomoravanů staré rodné město Slavonice. Přivítali jste nás v prostoru muzea a pozdravil nás také starosta města.(…) Milí přátelé, píši toto všechno, abych vyslovil obdiv úsilí Vašich spolupracovníků a pomocníků. My 'staří Jihomoravané' jsme byli mile překvapeni Vaší pohostinností. Byl to pro nás všechny krásný zážitek. Přesvědčili jste nás, že mladá generace 'nových Jihomoravanů' chce dobře pečovat o náš a váš domov. Tímto setkáním jste navrátili paměť krajině. Chceme společně tvořit důstojnou budoucnost v této nové Evropě s pravdomluvností a odvahou. Ještě jednou srdečný dík a mnoho pozdravů! (5). − Všimněme si, prosím! "Staří Jihomoravané" na Slavonicku!

To je echo historické reality, která má opět perspektivu, neboť zastřešuje všechny jednotlivé strany. A to přesto, že jsme nyní v situaci, kdy po komunistických reformách státní správy tato historicky tradiční jihomoravská oblast spadla pod okres Jindřichův Hradec a Jihočeský kraj a mnozí řadí Slavonicko nesprávně do jižních Čech.

Nevím, jak jinde, ale na Slavonicku se probouzejí nejrůznější aktivity, které se snaží mapovat historii a současně směrovat další rozvoj oblasti (rozvoj turismu, udržitelnost životního prostředí). Jsou to aktivity, které vycházejí z různých stran. Kromě místních obyvatel (například Slavonická renesanční společnost, Občanské sdružení Pohraničí) a správy města se v nich angažují i noví osadníci po roce 1989, například z okruhů pražských umělců a intelektuálů (k nim se váže i proslulá restaurace Besídka, renesanční budova, kterou těsně před rokem 1989 koupili členové divadla Sklep).

Pamětnické výpovědi, dokumenty i historické studie se snaží shromažďovat portál www.slavonice-zlabings.eu, jehož filosofie je podobná Antikomplexu. Na úvodní stránce se píše: "Slavonicko a přilehlá oblast Rakouska jsou stále poznamenány stigmatem odsunu původních obyvatel a zpřetrhání kořenů. Realizací projektu žijící paměti aneb Hlasy pamětníků I. a II. se snažíme tato bílá místa zaplňovat…"

V seznamu různorodých dokumentů nalezneme opravdu pozoruhodná svědectví a studie. Mezi jinými také vzpomínku paní Helen Schneider z Bítova na Znojemsku, která v úvodních řádcích píše (6): "Narodila jsem se v roce 1926 v Bítově. Když postavili přehradu, museli jsme se z Bítova vystěhovat, protože byl zatopen. Většina lidí se přestěhovala do Nového Bítova, který postavili jako náhradu v lese nad řekou. Ze starého Bítova zbyl jen hřbitov. My jsme se přestěhovali do Lančova. Maminka byla Němka a tatínek český četník. Doma i ve škole jsme mluvili německy, ale česky jsme taky všichni uměli. Do školy jsem chodila ve Vranově. V roce 1938 připadl Vranov (Frain) k Říši. Hned po připojení přijel do Vranova na návštěvu Adolf Hitler. Byla to velká sláva, celý Vranov byl vyzdobený a všichni byli svátečně oblečení. Stejně jako ostatní holky jsem byla v německém svazu dívek − BDM…" − A tak to všechno začalo… V celé té prosté vzpomínce na jednu stránku se zrcadlí počátek všeho, o čem jsem nedokonale psal na předchozích stranách.

 

1) http://www.dhm.de/ausstellungen/hitler-und-die-deutschen/

(2) GRANT DUFF, Shiela. Europe and the Czechs. 3. vyd. Harmondsworth : Penguin Books, 1938, 250 s., s. 157-158.

(3) http://www.slavonice-zlabings.eu/documents/40ab0cdb72f1e3ac9a08cd6a569705ed.pdf

(4) http://www.antikomplex.cz/clanek/49-tomas-fertek-fotografie-jsou-bolestnou-pameti-mist/

(5) http://old.slavonice.cz/main.php?CID=199&CUser=3&TID=72&TUser=3&Apli=1

(6) http://www.slavonice-zlabings.eu/documents/f46971b771bc51e5f58d94b21b5d3564.pdf