Bez ryzí transcendentály...

Stanislav Zedníček. Foto Petr Jedinák Vladimír Holan. Foto www.zebry.cz

Jestliže je název námi recenzované publikace vzat z dopisu méně známého ("jenž za svého života vydal čtyři útlé sbírky a jehož podstatná část tvorby stále zůstává v rukopisech") z obou básníků- partnerů v komunikaci, dovoluji si pro svoji recenzi použíti citát z poezie onoho známějšího: domnívám se totiž, že je v něm obsažena podmínka nezbytná jak pro každou uměleckou tvorbu, tak také pro opravdové přátelství (tedy: přítomnost ryzosti i transcendence, proměňující vztah dvou suverénních bytostí v caritas - lásku bratrskou, nezištnou a /sebe/obětavou). Jako tomu bylo v případě našich dvou protagonistů: Vladimíra Holana (1905 - 1980) a Stanislava Zedníčka (1914 - 2002); jejichž vztah zrcadlí peripetie svého vývoje v souboru vzájemné korespondence Směju se a sténám (Korespondence básníků Vladimíra Holana a Stanislava Zedníčka), jejž za redakce Radima Kopáče připravili a komentovali Miloš Doležal a Petr Střešňák: název nám může případně připomenouti, že pozadí vztahu tvořily obě totality (hnědá a rudá), jež se výrazně podepsaly na tvářnosti naší kultury. A samozřejmě také v osudech obou tvůrců. K čemuž lze navíc dodat, že vzájemná korespondence se počíná Zedníčkovým obdivným dopisem z 4. 2. 1940 - a že nejintenzivněji probíhá v první půli let padesátých (do Zedníčkova zatčení na jaře 1954).

Dopisní dialog paradoxně uvadá ve svobodnějších letech šedesátých, kdy se Zedníček dočkal nakladatelského místa a Holan masivního vydávání i recepce své tvorby - a kdy se některým jeho novým přátelům může zdát vztah s neznámým Stanislavem Zedníčkem pro Holana nedostatečně reprezentativním, poněkud dehonestujícím. Také léta sedmdesátá vzájemným kontaktům příliš nepřála svým normalizačním ovzduším, tísnícím často vnitřně svobodné umělce do zčásti dobrovolně zvolené, zčásti vnějšími okolnostmi jim vnucené samoty. Více oné dobrovolnosti a volby bylo tehdy, jak si záhy ukážeme, na straně Holanově; Zedníčkovi se novým "šéfem" stává normalizátor (prodávající od druhé půle čtyřicátých let nemalý básnický talent za jidášský groš politické objednávky) Jan Pilař - chutě cenzurující sporadicky vydávané sbírky a vlastně jej přinutí dožíti důchod v rodném Hlinsku, kde se mu samota kulturní provincie stává věcí nedobrovolně, trpně přijatou. "Nakonec jsme vždycky/zůstali jen dva/dva ve dvou samotách;" je si toho ostatně velmi dobře vědom.

Zde se však sluší spravedlivě doříci, že se několik Zedníčkových přátel pokouší kruh mlčení kolem našeho autora prolomit - vzpomeňme při této příležitosti oficiálně neposvěcených aktivit chotěbořského Petra Musílka za pozdně normalizačních časů: jednou z nich byl také autorský večer ze Zedníčkovy ineditní tvorby nazvaný Vrásky smíchu - stejně jako z něj rezultující samizdatový sborník. Vskutku trapně dopadá v tomto punktu poloslepá kulturní politika, podivná ediční praxe časů polistopadových, jež zatím na zpřítomnění vysočinského rodáka nenalezla sil ani prostředků. Je na čase, aby svůj dluh začalo splácet Zedníčkovo rodiště i jeho kraj.

Už jenom proto, že nám konvolut korespondence s Vladimírem Holanem nanejvýš zřetelně ukazuje růst jeho myšlenkové suverenity, to, jak postupně z žáka stává se rovnoprávným a rovnocenným partnerem Holanovým, skutečným a věrným přítelem (dodávám: jenž, myšleno v rovině čistě materielní, možná více dává než dostává). A v knize obsažené ukázky z tvorby umělecké poukazují nejen na vzájemné odlesky, vzájemnou inspiraci, ale také na to, že ve svých nejlepších číslech Zedníček v Holanově sousedství rozhodně obstojí.

Sama korespondence se končí Holanovou smrtí - Holan jako téma je ovšem u Zedníčka nadále přítomen; pro mne jsou z ní nejzajímavější pasáže, jež jsou dostatečně rozlehlé na to, aby poskytly prostor projádření osobních stanovisek a názorů, v nichž se přes obecné zdvořilostní, kontaktové fráze dospívá k osobnímu, ryze soukromému. Tak třeba hned na začátku; líčí-li Zedníček trapně tragický zážitek ze setkání s Janem z Wojkowicz - umírajícím ve špíně a chudobě. Anebo jinde - když se vyjadřuje k poúnorové kulturní a politické situaci (ve zkratce zahušťující do nanejvýše výmluvného, symbolnou platností nadaného sdělení slova jindy poněkud klišéovitá): "Opat Opasek je zavřený, Halas je smrtelně nemocen, vzduch blázince, samé výstřely a rakve..." Anebo když se v něm - kontaktem s rodnou hroudou - probouzí básník: "V tyto dny je u nás krásně. Ani vítr, ani déšť. Snad k večeru přijde bouře. Ale ta pročistí, ochladí vzduch. A pahorky budou potom krásně zlaté..."

A u Holana? - "Jsem tak stísněný, že se málokdy podívám i do Prahy - a to sotva bez doprovodu ženy." Základní životní pocit i postoj několikráte se u něj variuje od počátku do samého konce korespondenčního přátelství (které však bylo provázeno též kontakty osobními). "Jinak vlak mého nepřetržitého vědomí ujíždí ustavičnou nocí." S potřebou co nejpřesnějšího vyjádření (tedy také Holan je ve svých dopisech básníkem): "Ale zůstávám tu s prázdnou, ani ne tak pustý, jako zpustlý, pavučiny, rezavé hřebíky a (na) nich cáry - kolem ani ne tak mlčení, jako němota."

Píše-li po přítelově smrti Stanislav Zedníček paní Holanové: "tolika věcem vůbec nerozumím," snad smíme doufat, že oba přátelé došli nakonec milosti ne jen porozumění, ale plného a neprostředkovaného poznání, že bolest (Zedníček: "BOLEST je naše radost!") a samota (Zedníček: "Jsem nelidsky sám a nevyléčitelně unaven;" Holan: "Staníku, musím být sám!") ústí v mír a radost ve společenství.

Nám pak, kteří jsme slzavé údolí dosud neopustili (koneckonců umí Tvůrce stvořený svět projasniti záblesky budoucí krásy) může pak četba korespondence býti užitečnou prolegomenou k recepci díla básnického. S tím ovšem důrazným připodotknutím, že, aby se tak vskutku mohlo stát, potřebujeme a musíme mít vedle Holana vydaného a dostupného tolikéž i Stanislava Zedníčka! Neboť duchovní prostory budoucnosti rozšiřují se mimo jiné úctou k hodnotám minulosti (ne však minulým): jich poznáním a přijetím.

Směju se a sténám (Korespondence básníků Vladimíra Holana a Stanislava Zedníčka), redakce Radim Kopáč, uspořádali Miloš Doležal a Petr Střešňák, Pulchra, Praha 2012, 1. vydání, náklad a cena neuvedeny, 432 strany.