Klavíristka života (na paměť Pavly Kováčové)
Začátkem září zesnula žena, jejíž život byl jako celé 20. století - dramatický, hrůzný, ale také paradoxní, plný zvratů a šťastných chvil. Necelé dva měsíce po svých stých narozeninách nás opustila Pavla Kováčová, nezdolná životní optimistka.
Pavla Kováčová (15. července 1913 - 4. září 2013) byla neobyčejnou osobností. Drobná žena se narodila v Krakově rok před první světovou válkou. S rodiči přišla do Prahy, kde studovala, pracovala, vdala se, za druhé světové války se ukrývala před nástupem do transportu, pak se zapojila do odboje, s malými dětmi a manželem uprchli na Slovensko, kde unikla dalšímu transportu, a konec války ji zastihl jako partyzánskou spojku. Dlouholetá členka Sokola, vášnivá klavíristka a malířka donedávna doprovázela týden co týden na klavír dětské baletní cvičení, hrávala v Kafí Kavárně Podkůvka v Holešovicích a pořádala výstavy svých obrazů. V oné holešovické kavárně na ulici Schnirchova je právě nyní výstava jejích obrazů.
Pavla Kováčová spoluzaložila Sdružení židovských odbojářů a vojáků a byla dlouhá léta jeho předsedkyní. Přispěla svými vzpomínkami do sborníku Židé v boji a odboji (Historický ústav, Praha 2007). Když jí brněnská židovská obec uspořádala v květnu roku 2008 výstavu obrazů, sama si ji zahájila hrou na klavír a úvodním slovem. Napsal jsem o tom tehdy fejeton, který připojuju a který snad nejen pro mne trochu přibližuje charisma této energické ženy.
Klavíristka života
Sotva ji v tom křesle schoulenou bylo zezadu vidět. Jen malá hlava s bílými vlásky skloněná nad klaviaturou a drobné vrásčité ruce, jež bušily do kláves, jako by je chvílemi chtěly rozklepnout na plíšky, prozrazovaly, že tam sedí osoba neobyčejné životní energie. Pětadevadesátiletá klavíristka Pavla Kováčová hrála v prostorách brněnské židovské obce na vernisáži svých obrazů. I když sem tam nějaký tón ulétl mimo, jak vrabčákovi peříčko z křídel, hudba se nezadržitelně řinula a mluvila toutéž svéráznou a nespoutanou řečí jako její původkyně.
"Co netancujete?" zvolala.
Všichni ale seděli dál a užívali si něčeho, co by se v tanci ztratilo. Populáry z první republiky se proměňovaly ve výpovědi s mnohem hlubším poselstvím, než by si člověk dokázal předtím představit. Prodlužovaly neobyčejně silnou atmosféru předchozích chvil, kdy se na závěr vernisážového programu sešly v kruhu besedníků tři ženy, jejichž život byl poznamenán hrůzami druhé světové války. Pavla Kováčová, židovská odbojářka, byla jednou z nich.
"Věříte v Boha?" zeptala se jí jedna z poslouchajících.
"Odjakživa! Já jsem byla katolička, evangelička, všechno, a nakonec jsem zjistila, že ten židovský Bůh je nejstarší a nejlepší. Tak čtu Tóru a tam je všechno."
"V Osvětimi jsem přestala věřit v Boha. Jak mohl toto dopustit? Ještě dnes vidím, jak jsme postupovali k Mengelemu a ten ukazoval napravo, nalevo. Pojď za mnou, chytni se mě za ruku, volala maminka. Oběhla jsem pětici lidí a sotva jsem se jí chytla, octli jsme se před ním. V tu chvíli nás nemilosrdně roztrhli. Zůstala jsem sama, bylo mi šestnáct let. Jak mohli házet do plynu ty malé děti? Ztratila jsem tam víru. A tys ji neztratila?" obrátila se Marta Kottová na Eriku Bezdíčkovou, které v té době bylo čtrnáct a z Osvětimi se také vrátila sama.
"Neztratila. Naopak, mám pocit, že od té doby ji vnímám silněji. A cítím, jak moje maminka je pořád se mnou a radí mi. Ostatní si myslí, že jsem blázen, ale jsou to neuvěřitelné věci. Jednou jsme jeli s manželem po dálnici a já mu říkám, odboč, sjeď z dálnice. A proč? zeptal se. Nevím, ale maminka mi to říká. Tak sjel k benzínce, že aspoň dotankuje, a jak zastavil, tak nám upadlo kus auta."
"No jasně, jak můžeš žít bez Boha? Copak svět stvořila nějaká teta Klotilda?" obrátila se na paní Kottovou Pavla Kováčová.
"No jo, ale jak mohl dopustit takové hrůzy?"
"To si dělají lidi sami, to svinstvo! Já jim to vždycky říkám, vy si to děláte sami! To Bůh nedělá. Lidi jsou na sebe zlí, ale můžou být dobří. Každý může být dobrý. Každý je dobrý. I vy!" upřela svoje pronikavé oči na jednu z přísedících. "A Bohu já vždycky říkám pravdu, to jenom některým lidem ne. Copak bys říkala, Martičko, pravdu nějakýmu esesákovi? Tomu zapřu nos mezi očima, abych přežila. Jak můžeš žít bez Boha, vždyť to je pak tak těžký!"
"Mně nezbývá, než vám závidět, máte to lehčí, já to prostě neumím," přiznala Marta Kottová. "Ale maminku taky pořád cítím u sebe."
"Já nemusím chodit pravidelně do synagogy nebo do kostela, já s tím Bohem mluvím pořád a modlím se. A on mi pomáhá. Vždyť i vám taky může pomoct, stačí se akorát modlit. Modlíte se?" obrátila se Pavla Kováčová na jednu z návštěvnic.
"Ne."
"Vždyť je to tak jednoduché! Umíte hebrejský Otčenáš? Ne? Tak opakujte po mně."
A začala recitovat. Besedníci po ní.
"Vidíte, nic na tom není. Každý se může modlit a každý může být dobrý!"
Jsou to obdivuhodné ženy. Naplno zasvětily svůj život neúnavné osvětové práci a vydávání svědectví o válečných hrůzách, aby se taková doba už nikdy nemohla vrátit. "Někdy si říkám, kdo to má vlastně těžší, jestli ti, co tam zůstali, nebo ti, co přežili," povzdechla si kdysi na jedné z besed Marta Kottová. Těžko říct, ale smysluplnost počínání těchto přeživších je nade všechny pochyby. A ta jejich energie!
"To je neuvěřitelné, s jakou vervou hrajete," říkám Pavle Kováčové.
"To já ne! To on! Až se sama někdy divím, odkud se to bere."
Odkud... Kdo ví. Ale bere se. To je ta energie, která uzdravuje, prosvětluje, obdarovává. Která směruje ručičku kompasu ven z temných houštin neprobuzeného lidství.
Každý je dobrý, jenom jej probudit.