Ztráta originálu
Ke svému rozhodnutí jsem se připravoval zvolna a dlouho. Moc se mi nechtělo. Stále jsem si namlouval, že ještě nedozrál čas. Najednou se ve mně něco zlomilo. "Dost! Do klasické fotokomory provoněné aromatickou vývojkou a ustalovačem již nevstoupím. Je načase dát sbohem stařičkému zvětšovacímu přístroji."
První kinofilm jsem si dokázal sám vyvolat v druhém ročníku vysoké školy. V profesionálních fotoslužbách mi zkazili docela důležitý film. Poslední kapka vývojky, která rozhodla, že si je budu zpracovávat sám. Následně jsem si pořídil vyvolávací tank, potřebné chemikálie a teploměr. Zanedlouho jsem zjistil, že vyvolávat svedu popaměti a hlavně potmě. Horší to bylo se zhotovováním fotografií. Zpočátku jsem s nimi kouzlil v podkrovní místnůstce, bez přítoku vody. Navíc v ní v zimě vládlo vlezlé chladno a vývojka nepříjemně měnila svou teplotu i další vlastnosti.
Když jsem se později přestěhoval do paneláku, bylo vyhráno. Ve vyhřáté koupelně jsem přes vanu rozložil několik upravených desek a na ně igelit. Zatemnil jsem, smontoval zvětšovák a zapnul časový spínač. K nim jsem přidal vaničky s pinzetami a bubnovou pračku. Už asi nikdy nespočítám, kolik hodin, dnů a v součtu týdnů a měsíců jsem za těch několik desetiletí strávil v panelákové fotokomoře. Kolik tisíc fotek jsem v ní přivedl na svět. Vyvolal. Ustálil. Vypral. Vysušil a do krásy vyleštil. Byl to vždy sváteční, většinou sobotní obřad. Porodnice černobílého umění. S každou novou fotkou jsem objevoval dosud nepoznaný a nezaznamenaný svět. Jinakost. Vzácnost. Jedinečnost. Napětí. Lásku. Drama. Touhy. Smutek. Lítost. Sluníčko. Led. Mokro. Porážku. Zázrak. Probuzení. Čas.
Ještě před několika lety jsem občas vytáhl ze skříně a oprášil svůj věrný zvětšovací přístroj. Pořídil jsem si ho, když jsem studoval na Univerzitě Martina Luthera v NDR. Jazyková katedra mi vyhotovila pro nesmlouvavé celníky shovívavé písemné prohlášení, že jsem si pro studijní účely zakoupil malý zvětšovák. Oba jsme se tak v pořádku dostali přes hranice. Od té doby jsme vytvořili nerozlučnou dvojici v poznávání krás černobílé fotografie.
S nástupem digitální technologie, skvělých jedniček a hejna zbylých nul, jsem ale musel uznat, že se k mokrému chemickému zpracování fotek sotvakdy vrátím. Proto jsem doma tiše a nerad zavelel: "Zvětšovák odvezu do sběrného dvora a důstojně se s ním rozloučím...!" - Když jsem se trochu později vracel z panychidy domů, přepadla mě lítost a neodolatelná nostalgie. Tvořivý proces v uzamčené fotokomoře jednou provždy a nejenom pro mě skončil. Stejně jako nekonečné hledání správného složení vlastnoručně namíchané vývojky. Čekání pronásledované napětím, až se z bílého fotopapíru vyloupne vzrušující, nádherný a obtížně popsatelný obrázek.
Dnes fotím digitální zrcadlovkou. Máme spolu ten nejkrásnější vztah. Vzájemně se ctíme a tolerujeme. Kdykoli se vrátím z pravidelné fototoulky, připojím drobnou paměťovou kartu ke čtečce a v počítači si jako na dlani prohlížím stovky čerstvých záběrů. Jak jednoduché a pohodlné! Poté otevřu photoshop a volně zpracovávám obrázky. Bez omamné vůně vývojek a ustalovače nebo technického lihu. Bez všudypřítomného přítmí. Bez věčného potu na čele. Bez napětí, že nenávratně zkazím originál. V domácím archivu uschovávám na sto tisíc evidovaných negativních políček. Vše, co mi zůstalo po analogové fotografii. "Co s nimi?" Zatím vůbec nic. Odpočívají. Věrně zachycují desetiletí společně prožitého času. Když se k nějakému obrázku potřebuji vrátit, snadno jej převedu do digitální podoby. Proto jsem se pokorně rozloučil s vybavením své stařičké fotokomory. Zůstalo mi jen několik misek, pinzeta a jeden bakelitový tank. A bezpočet půvabných vzpomínek.
Digitální svět nejen fotografie nás bez povšimnutí předběhl. Je jedinečný a téměř dokonalý. Přesto ho tíží jedna obrovská, sotva překlenutelná nevýhoda, kterou si málokdo z nás naléhavěji uvědomuje. Nikdo nikdy neví, zda snímek, který si právě prohlížíme v novinách, počítači nebo mobilu, je opravdu originální, nebo x-tá a několikrát dovedně pozměněná kopie. Dnešní fotografie spolehlivě nezobrazuje jedinečnou a nepozměnitelnou skutečnost kolem nás. Není tím, čím byla její analogová předchůdkyně. Svědkem a důkazem, že svět je právě a jen takový, jak jej zaznamenává a vykládá. Tím jsme pohřbili mnohem více než jeden zvětšovák a jednu fotokomoru. S neuvěřitelnou lehkostí jsme se ochudili o přítomnost nezpochybnitelného originálu. Kdo jej dneska spolehlivě rozezná od kopie? Nekonečné zástupy nul a vybraných jedniček nám to už nedovolují. Stejně jako v životě.