Musíte mít svou palici
Přinášíme rozhovor s Pavlou Kováčovou, který vznikl v dubnu roku 2008, nedlouho před jejími devadesátými pátými narozeninami. Jeho mírně zkrácená verze vyšla tehdy v Literárních novinách (19/2008).
S Pavlou Kováčovou jsme si povídali v jejím bytečku v pražské ubytovně pro seniory v Holešovicích, kterou spravuje židovská obec. Zde malovala své obrazy, vyráběla ručně psané lístky se žalmy a každý týden i několikrát vyrážela hrávat na klavír - dětem k baletnímu cvičení nebo návštěvníkům jedné holešovické kavárny. Když jsem k ní s doprovodem její dcery Evy Benešové a pana Žáka z židovské obce poprvé přišel, tak mne šarmantní drobná dáma s jiskrnýma očima uvítala slovy: "Jéé, ten je mladej! To zas nebudu vědět, co mluvím. Ale ono je to jedno, v mým věku už můžu říkat, co chci, a ostatní mi můžou vlézt na záda."
Vy jste se narodila v předvečer první světové války…
Já jsem se narodila v Krakově v rodině obchodníka Izáka Joachima Estreichera. Maminka Antonie byla rozená Gottreichová. Oba byli z Horního Slezska, z Oberschlesien. Od Katovic. Tatínek pocházel z chudé židovské rodiny, velmi pobožné. Patřili ke kohenům, tedy kněžskému stavu, tím se pyšnil. Byl z devatenácti dětí. Byli chudí, že ani židle neměli. Když byly Velikonoce, udělali si stůl z prkýnek a místo židlí si nosili velké hrnce. Říkal: Pak jsme se dívali, kdo má jaký znamení na zadku, podle těch děr na hrncích.
Tatínek něco studoval?
Studoval život hlavně. Naučil se všecko sám. A byl ohromný počtář! Už jako desetiletý kluk sbíral drátky, čistil je a dělal z toho kolečka, chodil je prodávat na trh. Pak už měl obchod se šicími stroji, šil panenky a nakonec měl továrnu na panenky. Už ve dvaceti letech byl bohatý. Našetřil si hodně a vzal si dívku z bohaté měšťanské rodiny. Tak se dostal do střední vrstvy. Pak už byl z něj obchodník, a když vypukla válka, objednal si ze Švýcarska zboží, ale ono mu nepřišlo. Tak mu jel naproti a dojel až do Prahy. A tady zkejsnul.
A co rodina?
Nás táhl s sebou. Maminku, vychovatelku, sestru Anču, celou rodinu. Chůva mě hrozně milovala a utekla se mnou, protože její vesnice byla na cestě. Vlak tam zrovna stál, tak vylezla a myslela, že mě ukradne. Byla to stará panna, taková praštěná, a já ji tak milovala, víc než maminku! Tatínek musel zatáhnout za brzdu, zastavit vlak, vylézt a hledal mě po vesnici.
Takže toto bylo v roce 1914, to už byla válka…
Jo, tatínek chtěl pryč, i do Ameriky. Ale zůstal v Praze, protože tady našel svoje zboží. Tady se odvšivovalo, to byla ostuda. On byl elegantní a styděl se za to. Jenže odvšivovali každého, kdo přijel z ciziny, to bylo nařízení.
V Praze začal obchodovat?
Ano, hned. Koupil si krám v Rámové ulici číslo čtyři, byl ohromně čilý. Když chodili potom po válce lidi rabovat, to si pamatuju. Bylo mi pět let, čuměla jsem na to a přišla taková tlupa. Všecko ukrást, zabavit a sebrat, to bylo takové lidové hnutí na keťasy. Jmenovalo se to Černá ruka. A přišli jiní zase a říkali: Toho nechte! Ten byl hodnej, ten nám dával cukr za deset korun kilo! Tak mu nechali všecko. V Rámové jsme měli první krám a pak u Rozvařilů obchod. To bylo celé naše, tam jsme měli hračky a já jsem si tam hrála za výkladní skříní s panenkami.
Jak se u vás doma mluvilo?
Když jsem byla malinká, tak mluvili jidiš, německy, česky, polsky - polsky nejvíc. Proto já umím všechny nadávky polsky, haha.Mezi sebou mluvili jidiš, abychom my děti nic nevěděly. A ještě umím francouzsky a španělsky.
Jakou školu jste studovala?
Obchodní akademii v Resslovce, a UMPRUM, obor kresba a karikatura. Tam jsem vlezla sama, moje maminka nechtěla, abych byla umělkyně. Já jsem byla pořád ve Francii, jak to šlo, tam byly nádherný věci v galeriích. Tatínek mně jednou dal tisíc korun, tak to jsem tam byla měsíc!
Kde jste v Paříži přebývala?
Byl tam jeden pán, šlechtic, a říkal si pán z Hovna. Postavil krásnou budovu, zámek, a dole byla noclehárna pro chudé studenty z celé Evropy. Za dva franky jsme měli i snídani, kafe a chleba. To nám stačilo. V Praze jsme také ještě měli Klub pokrokových nemajetných studentů. Jednou jsme potřebovali na něco peníze a šli jsme k různým lidem. Taky ke Karlu Čapkovi. On řekl: Já to neznám, to já nemůžu takhle dávat. Jinak dával vždycky dvacet korun. A tak jeden z nás začal hrabat po kapsách, že mu ukáže svou legitimaci, a vypadlo mu při tom předplatné na filharmonii. Čapek to uviděl a řekl: Už mi nemusíte nic ukazovat, tady máte dvacku.
Živila jste se někdy uměním?
Kdepak. Dělala jsem úřednici, za první republiky i za komunistů. Tu nejobyčejnější! Já jsem vždycky moc kecala, tak jsem byla ta nejhůř placená osoba. Taky jsem zametala, mně to bylo jedno. Já jsem taková, že je mi to fuk, hlavně, když můžu říct, co si myslím.
Věříte v Boha?
Odjakživa! Potkala jsem ho už ve třech letech. Nechtěla jsem jíst polívku s houbama. Maminka mě zavřela s tou polívkou a řekla: Budeš tady sedět tak dlouho, až to sníš! Pánbůh se zlobí, když neposloucháš maminku. A já: Pánbůh mě nevidí, tady je strop. Maminka řekla: Pánbůh tě vidí skrz strop, co si myslíš, ty hloupá! - Ále nevidí! Tak maminka odešla, zavřela mě a já zůstala s tou polívkou a říkám: Ale nevidíš mě, protože kdybys mě viděl, tak mi sem dáš kapesník! Tekla mi nudle z nosu. A smála jsem se. A hele, já tam měla najednou kapesník! Od tý doby věřím v Boha. Jak je to možné, že jsem tam měla kapesník? Složený krásný kapesníček. Copak já měla nějaký složený kapesníček? Pak jsem říkala: Byl tam Pánbůh, dal mi kapesník. A oni mysleli, že jsem cvok.
A jak to pokračovalo dál?
No, a pak jsem už sháněla všecko, co mělo něco s Pánembohem společného. Šla jsem do katolické církve, dala jsem se pokřtít, všecko jsem vyváděla, jako blbec. Byla jsem katolička, už jsem pořád jenom obracela oči vzhůru, všichni měli vztek, jak já byla pobožná. Katolička v židovský rodině! I všecky děti jsem dala pokřtít. No, ale pak jsem se předělala, když jsem viděla, co ti katolíci taky dovedou. Že jdou s Hitlerem a takhle. Děti mi nadávají, že dělám teď takovou Židovku, a přitom jsem je nechávala pokřtít. Říkají: Ty jsi tak bezcharakterní! To je hrozný, každou chvíli jsi něco jinýho! No, jsem! Já za to nemůžu, když k něčemu dojdu, tak to udělám.
A věřila jste tomu?
Věřila! To jsem věřila. Jednou mě chtěla udat jedna baba, u které jsem se schovávala za Hitlera, když jsem byla partyzánkou. V noci ke mně ta bába přišla a řekla: Nejste vy vlastně nějaká partyzánka nebo něco? Já: Kdepak. A ona: Tak mi musíte přísahat, že nejste. Jestli nejste Židovka nebo tak. Já: Kdepak, jsem katolička. Tak jsem před ní klekla a spolu jsme se modlili Otčenáš. Taková potvora to byla. Ale já jsem to myslela vážně. Já už byla taková.
Helejte, já jsem se naučila dělat všechno. I kotrmelce, když si potřebujete zachránit život. I v Bibli je, že Pánbůh to dovoluje. I sebevraždu dovoluje, když je to nutný. Ale to jen v krajním případě, když už to nemůžete opravdu vydržet. Jinak nesmíte na sebe sahat.
Dokdy jste byla katoličkou?
Jednou jsem šla ke zpovědi k farářovi. Řekla jsem mu hřích a on mi to odpustil, ale musela jsem mu dát sto korun. Konec! Tak to zas ne. On mi nemůže odpustit za sto korun. To je blbost! Tak si říkám, Panebože, odpusť mi to, těch sto korun - dala jsem mu je - ale já už nebudu v katolický církvi. Pochopila jsem, že katolíci nemají pravdu. Že chtějí penízky.
Ale Kristus nechtěl žádné peníze.
Jo, Kristus byl hodný a nechtěl žádné peníze. A byl to Žid a ať mi nikdo nepovídá, že ne. Byl z rodu Davidova. A David byl Žid. Já se modlím 146. žalm - poslyšte, to jsem vám neříkala, že když se ho modlíte třikrát denně, všecko se vám splní? To je úžasné. Přečtěte si ho, třikrát denně, a všecko se vám splní. Já to dělám a mám se dobře, pořád žiju a pořád je mi dobře.
Jak jste se seznámila se svým mužem?
To byl kamarád mého bráchy. Chodili spolu na všelijaký voloviny, karty hráli. A brácha mu řekl: Ne aby sis namlouval moji sestru! Tak jsme se namluvili, haha. Vzali jsme se v roce třicet devět. Ve čtyřicátém už přišla Eva, potom ve dvaačtyřicátém Petr. Pak Nataša, ta byla po válce.
Byl slovenský Žid, mluvil i maďarsky, učitel matematiky, dělal v těch vysokoškolských komisích recenze učebnic a takové věci. S mým bráchou se poznali na technice. Jeden čas byl nezaměstnaný a neměl do čeho píchnout, poněvadž ho vyhodili ze škol. Už Židy taky nechtěli a my jsme ještě měli obchod, tak mu můj brácha řekl: Vždyť můžeš ještě k nám dělat účetnictví.
Byl takový ohromně chytrý, mazaný a neměl rád církve. Říkal, že to je vymyšlenina farářů, kteří dojí z lidí peníze. Ale uměl se přetvařovat, tak třeba získal falešné doklady. Na Slovensku to šlo. Šel na rybářský spolek, řekl: Podívejte, ztratil jsem rybářskou legitimaci, nevystavili byste mi novou? Ale jo, beze všeho. Tak jim dal datum, oni vůbec nechtěli žádný rodný list, nic, napsali mu rybářský lístek na jméno Pavel Kováč, poněvadž Kováčů je hodně - původně se jmenoval Pál Weisz. S rybářským lístkem s rodným jménem Kováč Pavel z Velčic běžel potom na obecní úřad a řekl: Podívejte, ztratil jsem legitimaci a mám jenom rybářský lístek. A na Slovensku mu beze všeho udělali občanský průkaz. Takto změnil identitu. A já potom taky.
Jak to bylo, když přišli Němci? Vy jste zůstali v Praze.
Měli jsme báječnou paní domovníkovou. Ona nás zachránila. Židi, jeden po druhým, šli pryč a židovská obec je vždycky šla sbírat, když nenastoupili do transportu. I k nám přišli, ale naše domovnice, paní Růžena Pižlová, byla báječná, moje děti si hrály s jejími. Schovávala nás na půdě a ve sklepě. Skoro celou válku.
A co váš muž?
Odjel, ale vždycky se objevil. Byl výzvědná služba. Mazaný.
Pracoval proti Němcům?
Jo. Samozřejmě. A já taky. Roznášela jsem opisy, vzkazy z Londýna. Dávala mi je Božka Hálová-Smrkovská, to byla moje spolužačka, kamarádka. Byla v Ústředním výboru KSČ, ale já to tehdy nevěděla. Chodila jsem pro papírky a roznášela je po bytech a po domech. Mně to ale bylo jedno, od koho jsou, hlavně, že to bylo z Londýna a proti Němcům!
Byly to takové zpravodaje, jak vítězí Rusové na frontě. Vozila jsem kočárek a holce je dala hezky pod prdelku. A strkala jsem je těm nejhorším potvorám. Ať vědí, že jsou poražený.
A to jste se nebála?
Ne, já se nebojím. Jé, já je dávala schválně těm největším sviním. Ti byli první.
Jenže pak jste dostala povolání do transportu.
Ano, ale odložili to, protože jsem byla v jiném stavu, a mezitím jsme utekli. Pavel říkal: Utečeš na Silvestra, poněvadž oni nedávají pozor, ti ožralí gestapáci. Někde už dělal v ilegalitě a přišel si pro mě. Nesl dítě, jako že je vdovec, měl tyrolácký klobouček, štětičku na něm, dělal Němce, a přitom neuměl ani slovo německy! Ale uměl ze sebe udělat gestapáka. Ten byl tak mazaný! Kde sehnal ty tyrolácké šaty, nevím.
Sehnal mi taky papíry. Tady byly totiž holky z velkostatku, co sem povinně chodily dělat ze Slovenska, ale na Vánoce je pustili domů. A on si sednul na nádraží a koukal, kdo co kupuje, a jedna holka tam kupovala lístek na Slovensko, do Bystrice. Mladá - patnáct, čtrnáct. Šel za ní a říká: Chceš si vydělat? - Jo, kolik? - No, hodně ti dám! Hodně tisíc! Když mi půjčíš legitimaci. Já ti ji za týden dám. A ona řekla: Ale co budu dělat, oni mě zavřou. - Ne, budeš v našem bytě, budeš tam čekat, tam je hodná domovnice, ta tě nechá. Tak ona tam opravdu vydržela schovaná. A byli tam prý i gestapáci! Ta paní Pižlová byla báječná. Obyčejná paní od Domažlic! Taková skvělá ženská. Zachránila tolik lidí!
Z Prahy jste jeli do Maďarska. Kde jste žili, než začalo povstání?
Pořád na maďarsko-slovenských hranicích u Lučence. Byli tam hodní lidi a schovávali nás. V chlívkách a tak. Akorát jeden nás udal, přišli pro mě Němci. Musela jsem do lučeneckého ghetta. I s dětmi. Tam jednou v noci přišel Pavel, v gestapáckým, esesáckým oblečení, stráže ho pustily, pušku měl, on byl drzý. Přišel a řekl: Honem se obleč, popadni děti a jdeme. Ani se neotoč. Ne, aby ses bála, hezky pojď se mnou. Oni jsou blbí. A skutečně, když viděli, že jde v uniformě, vůbec si nás nevšimli, nechali nás projít a vypadli jsme z toho ghetta. Tak nás zachránil, protože potom odsud Židy poslali do Osvětimi. A třicet dva kluků zastřelili. V Lučenci to bylo hrozné.
Víte, kde se váš muž pohyboval celou tu dobu?
Nevím, byl v lesích. Taky dělal s plukovníkem Jegorovem, který byl shozený z letadla od Rusů (začátek srpna 1944 - pozn. J. P.), aby tam dělal improvizované partyzánské skupiny. Můj muž byl jeho pravá ruka. A tak já už jsem potom pro ně taky jezdila, hlídala. Víc jsem nevěděla, ale mně to bylo fuk. Co mi řekli, to jsem dělala. Byl tam jeden, pan Matoušek, co měl vůz. Z Banské Štiavnice, bohatý měšťan, a dal se k partyzánům. Měl vůz, koně, já to hlídala a on rozvážel po vesnicích pušky. To byl ohromný chlap. Po válce jsem ho nenašla. A taky tam byl jeden četník a ten mě přišel večer říct, že mě přijde ráno zatknout, abych utekla. Taky jsem ho pak hledala a nenašla. To byli hrdinové někteří. Vůbec se nebáli. - A potom jsme byli v Mládzovém. Tam jsme se dostali, když se evakuovalo.
Před čím?
Před vším, před válkou, prostě všichni utíkali. Jedna služtička tam ze statku mě znala a říkala: Pojďte k nám, u nás můžete přespat. Tam nás dali dohromady, Evě dali červené šatičky, sametové, prostě vybavili nás. Na konci války jsem vážila asi třicet pět kilo. Vychrtlá, šaty jedny a pod tím nic, boty dodrbané, no, my jsme vypadali. Ale holčička byla hezká, sametové šatičky, jak jí tam tenkrát udělali sbírku.
V Mládzovém jsme pak byli u pana Mjadoka, schovával nás. Brambory máte na poli. Přijďte do kuchyně, dáme vám sádlo. Všechno mi dali. Jo, tam byl taky jeden farář - říkali, že je hodný. Šla jsem za ním a on mi dal tisíc korun. Tak jsem si všecko koupila a panu Mjadokovi jsem taky něco dala. Bydleli jsme v takové kolibě, plesnivé, tam přespávali ovčáci, a pak zase šli dál. Stará chalupa, opuštěná, sežraná plísní. I s dětmi.
Jak jste prožila osvobození, když přišli Rusové?
Jé, já je líbala! A oni: Hu, gdě Germáni? Skočili k nám do chlíva, já byla zrovna v chlívě: Gdě Germáni, gdě Germáni? Byli to chlapi jak hora, líbali jsme jim ruce, ale oni si nás nevšimli. Jójó, dobře, dobře, nemáme čas. Byli ohromní, ti Rusové, opravdu. Jeden přišel k nám a tam byl cukr, on tam hrábl, ham! A ostatní do kapsy a zase skočil a nic ho nezajímalo. Hodinky a cukr a zas utíkal: Gdě Germán!
Jak dlouho jste zůstala v té oblasti?
Dlouho. Až v červenci jsme mohli do Prahy. Cesty nebyly. Dostali jsme se do Bratislavy, tam jsme se váleli na nádraží, několik dní jsme spali pod lavičkami. A ten můj vždycky někde zmizel a zase se objevil. Byl ohromný. V Praze jsme zjistili, že všichni jsou mrtví. Tatínka prý zabili v Krakově, maminku v Rize. To mi přišli říct ti, co byli s ní. Tatínka viděl jeho synovec, který ho zakopával. Říkal: V Krakově v ghettu mi ho zastřelili, strejčka, a já jsem musel zakopat ty mrtvoly. Tak jsem se zachránil, že jsem zakopával mrtvoly. - Byla to hrozná tragedie. A my jsme zůstali takovýhle vandráci. Ještě že jsme to přežili.
Vrátili jste se do rodného domu?
No, v Podskalské jsme měli dům, ale samozřejmě zabraný od nějakého… To už jsme nedostali nic zpátky.
A vaše sestra?
Anča? Ta skončila asi v Osvětimi v plynu. Šla brzy do transportu. Byla hodná, vždycky všecko dělala tak poctivě, neskrývala se. Já jsem byla mrcha, já jsem se všude schovávala. Ona vždycky poslouchala maminku, tatínka. Já ne. Nikdy nikoho. Nejlepší je neposlouchat. Musíte mít svou palici. To se nedá nic dělat. Tuhle na dvojce v noci jsem poslouchala nějakého amerického filosofa a říkal to báječně. Lidi, nic nemáte než mozek. A tam máte všecko, i sebeochranu, sebezáchranu. Všecko. Ale musíte přemýšlet.
Vy to máte potvrzené sama svým životem.
Vy taky, ne? Já myslím, že každý! Ale ne každý to chce vědět nebo není vyspělý duševně.
Nebo nese třeba takovou zátěž z minulosti, že neumí překonat různé strachy.
No, to je od rodičů většinou. Tytyty, to nesmíš! A to je nejhorší. Dítě nesmí mít strach, vůbec. No, tak já jsem byla mrcha dítě. Já jsem ani Pánaboha…
Ale nakonec jste ho našla. On k vám přišel.
Přišel! Je ohromný! Já se pořád modlím. Rozbřesk může být, jedině jestli Pánbůh chce, aby byl. To já vím z židovské Tóry. Tam stojí, že Pánbůh je, ale ty nepátrej dál, to není tvoje věc. To je učení staré tři tisíce let. Tak to mi řekl asi Pánbůh, že se to nedozvím. Fakt nevím, co to je Pánbůh. Jak vypadá, jestli je jako člověk, možná že ne, možná že vypadá jinak, třeba je to něco jiného, třeba je jako meloun. Já nevím. Haha. No, snad mi za to nenatluče. On vypadá, jak chce, co je nám do toho. Říká, že se nemáme pídit, tak se nepídím. On nemusí vypadat, když nechce. Ale musí nás slyšet, že ho uznáváme, že se modlíme.
Židi jsou mazaní, vyzráli na to, už tři tisíce let se modlíme. Pořád. Syn Petr je v Americe, tam to dělají poctivě, každou chvíli mně volá: Řekni Evě, že jsem zaplatil Minjan (společenství modlitebníků - pozn. J. P.) a že se za nás modlí třikrát denně. Ať je klidná. Nic se jí nestane. Tak já se za vás taky budu modlit a vám se taky nic nestane.
Děkuji, a také za rozhovor.
Autor srdečně děkuje dceři paní Kováčové Evě Benešové a Petru Žákovi za spolupráci.