Hemžení spasitelů
Předčasné volby mají nakonec i svoje výhody. Kampaň je kratší a levnější než v jiných letech a soubory vyloženě patafyzické se k volbám nestačily přihlásit. Přesto je výsledek voleb nejistý. Autorita zavedených stran je nejnižší od roku 1989.
K povolání politologa u nás už tradičně patří, že žádná z jeho předpovědí nevyjde. Ještě před pár lety se bralo jako nezpochybnitelná pravda, že nová strana se nemůže na politické scéně prosadit. Zapomnělo se, že k úspěchu není nutný program ani osobnosti, stačí mít peníze a to ostatní už přijde samo. Navíc tradiční strany už ani nemají sílu předstírat, že jsou něco jiného než agentury na přidělování státních zakázek spřízněným firmám. Množství stran ovšem nijak neznamená rozmanitější zastoupení různých myšlenkových směrů: naopak je nápadné, jak se všechny nové subjekty cpou do středu a vyhýbají se jakýmkoli vyhraněným názorům.
Nalevo
Sociální demokraté volby podle všech průzkumů vyhrají. Otázka je, co bude následovat. ČSSD si až příliš zvykla na pohodlí široké ekologické niky mezi asociální kleptokratickou pravicí a komunisty, což je, řečeno s klasikem, "plémě amalekitské, lidem nemilé a bohu protivné". Jenže doba se mění, odpor ke KSČM s léty slábne a na pravici se objevily nové, nezdiskreditované politické subjekty (což ovšem neznamená, že jsou lepší než ty dosavadní, ale o tom potom). Navíc se v celoevropském kontextu ukazuje, že přestává fungovat tradiční styl sociálnědemokratického vládnutí založený na tom, aby se oligarchové nažrali a sociální stát zůstal celý. ČSSD bohužel léta strávená v opozici dokonale promarnila a zoufale jí chybějí původní myšlenky, navíc je to strana, která pokládá za zrádce každého, kdo má nedejbože úspěch u mladších a vzdělanějších voličů (příkladem může být Jiří Dienstbier). Soudní handrkování o poslanecká křesla, která strana ještě nezískala (ve stylu onoho tatíka z anekdoty, který při plánování zabíjačky, aniž by byl čuník vůbec v chlívku, preventivně fackoval potomky se slovy: "Ne že to zas budete žrát bez chleba!"), voličům také stěží zaimponuje. Přesto se zdá, že image nejmenšího zla tentokrát ještě dokáže zafungovat.
Další stranou, která ve volbách patrně uspěje, aniž by se musela příliš snažit, jsou komunisté. Strana, která je dosud založena na nostalgii po státním kapitalismu a jeho relativních existenčních jistotách. Pozitivní program, obrácený do budoucnosti, nemá a nechce mít. Rozhodování, zda volit KSČM, je tedy v principu velmi jednoduché: stačí si položit otázku, zda pokládáte předlistopadové poměry za lepší než současné. Že skoro pětina Čechů je schopna odpovědět kladně, je především vysvědčením pro poměry, které nastolilo poslední čtvrtstoletí. Nebýt okázalého pohrdání dolními deseti miliony, nebýt například nechutného byznysu s exekutory a s dotovaným sociálním bydlením, byli by čeští komunisté stejně okrajovou sektou jako třeba ti rakouští.
Napravo
TOP 09 zřejmě zůstane na svém. Sice už nemá moc co slíbit, ale elitního voliče stačí postrašit Zemanem, Ruskem a Armagedonem (což je pro konzumenta mainstreamových médií totéž). Navíc se Topka dokáže zarputile nehlásit ke katastrofálnímu konání minulé vlády, k němuž sama přispěla ministry kvalit Drábka či Hanákové. Navíc má pořád k dispozici populární duo, které dokáže prodat neoliberální výklad světa i širšímu publiku: snaživí a zodpovědní půjdou na pivo s bodrým strejdou Schwarzenbergem, na zlobivé máme Kalouska, který jim zpoplatní i vzduch k dýchání. Věc je psychologicky podložená, Mikuláš s čertem fungují také jenom v tandemu.
Současný stav ODS by mohl svádět ke škodolibosti: strana, která dvacet let zpupně válcovala všechno v dosahu, naráz zoufale postrádá program, osobnosti i elementární sebeúctu a mílovými kroky míří k stejně impozantnímu volebnímu výsledku, jakého dosáhl její kandidát v prezidentských volbách. Jenže při současném myšlenkovém rozpoložení české pravice je nanejvýš pravděpodobné, že za pár let budeme na ODS vzpomínat s nostalgií. Přece jen to byla strana, od které se celkem dalo očekávat, jak se v které situaci zachová. Co jí dnes ovšem chybí nejvíce, je Václav Klaus - i po pofidérní amnestii, která jeho popularitu srazila na minimum. Klaus byl prostě značka, něco jako Coca-Cola: nikomu to nechutná, ale ze zvyku to všichni pořád kupují. Vedle Klause ovšem nemohl vyrůst nikdo, kdo by jej dokázal nahradit. Po tragikomické epizodě s Mirkem Topolánkem a jeho pokusem vybudovat lidovou pravici berlusconiovského střihu nastoupil Petr Nečas: typ člověka, který se dostává do čela jen v dobách absolutního rozkladu. Bezcharakterní slaboch, který když už nemohl posluhovat Klausovi, začal posluhovat alespoň vlastní sekretářce.
Jeho následovníci působí stejně panoptikálním dojmem. Martin Kuba je ztělesněním toho, co na ODS voliče nejvíce odpuzuje, tedy spojení politiky se špinavými penězi. Miroslava Němcová svoje politické schopnosti až příliš odhalila při platonickém pokusu stát se premiérkou. Je to pouze dekorativní figura, upřímně přesvědčená, že pravice má svůj název od toho, že je vždycky v právu; a touto uhlířskou vírou neotřesou ani zjevná fakta. Jiří Pospíšil je zjevně nečasovský typ: žádné aféry nemá nikoli proto, že je tak poctivý, ale že má příliš nahnáno. Až jej někdo přesvědčí o jeho beztrestnosti, vybarví se stejně jako Nečas. Snad jediným, kdo by mohl ODS skutečně vést, je populární senátor Jaroslav Kubera. Jenže pod jeho vedením by strana zakormidlovala do vod, které už se suverenitou ovládá Jana Bobošíková, a ta to navíc s důležitými hráči lépe umí. Její velmi skurilní spolek zvaný Hlavu vzhůru na sebe v předvolební kampani upozornil především inteligentní hymnou, kterou zlínský exprimátor Úlehla složil dle vlastních slov při jízdě po D1. Věnovat se řízení by bylo v tomto případě jistě rozumnější. Je docela symbolické, že jim nevadí ani vykrádat výrok "metelesku blesku" z neoblíbeného filmu jejich velekněze. Sledovat typy krys, které opouštějí potápějící se bárku ODS, je docela poučné: působení těchto zjevů v politice prostě nemohlo nezpůsobit spoušť.
Soudě podle internetových diskusí, měla by se při úpadku dosavadních vládních stran stát štikou na pravici Strana svobodných občanů. V reálném světě ovšem nejspíš zase skončí hluboko v poli poražených. Kámen úrazu bude patrně v tom, že extrémní individualisté sice umějí být velmi hlasití, nebývají ale schopni smysluplné společné akce. Svobodní jsou spolkem podivných existencí, jejichž jediným pojítkem je anarchokapitalistická ideologie. Řídit se právem silnějšího je velmi svůdné, dokud ovšem nenarazíte na někoho ještě silnějšího. Kdyby se Svobodní dostali k moci a zavedli všechny své nápady (vystoupit z Evropské unie, zrušit všechny daně a úřady), zavládnou u nás pravděpodobně podobné poměry jako v Kambodži za Pol Pota. Na jejich pojetí svobody je totiž zajímavé, že je vždy spojeno s omezováním někoho jiného: pro pravověrné Svobodné je nepřítelem celý okolní svět.
Čert ví kde
Při všem tom současném lamentování na politiky je třeba uznat, že existují ještě nectnější profese. Například finanční magnáti, kteří se vehementně derou k moci, ačkoli každým svým činem a výrokem dokazují, že si ji absolutně nezaslouží. Snad nejdrastičtější obžalobou českého kapitalismu je, že v něm dokázal takový majetek nadělat Andrej Babiš, člověk zjevně postrádající jakýkoli talent, vedle něhož i takový Zdeněk Škromach působí jako velikán ducha. Průzkumy bohužel ukazují, že směs mlhavých slibů a laciného pseudolidového negativismu, podpořená mediálním impériem, na nerozhodné voliče zabírá. Babiš dává tisícům lidí práci a to se cení, zejména na venkově, pro který neudělala nic žádná z dosavadních stran: ani ty, které se neustále zaklínají zájmy pracujících. Nakonec se může stát totéž, co v případě Věcí veřejných: pokračování, ba zostřování systému, v němž má člověk hodnotu pouze jako zaměnitelné a všemu přizpůsobivé kolečko ve stroji, umožní právě protestní hlasy.
Kandidáti ANO přitom působí na pohled přijatelněji než zdivočelá zlatá mládež tvořící Věci veřejné. Lidé jako Jiří Zlatuška nebo Věra Jourová představovali to příčetnější a lidštější z české pravice. Co si dnes slibují od spojení s Babišem, těžko říct. Před třemi lety se stal spasitelem pravicové politiky Kalousek, který s komunisty jenom kolaboroval. Teď má sehrát stejnou roli nomenklaturní kádr z Podniku zahraničního obchodu. Těžko si představit tragičtější úpadek tohoto politického směru.
Tomio Okamura ukazuje, že porotcování v pořadu Den D bylo zřejmě jeho životním vrcholem. Jedna věc je být oblíbeným glosátorem a šoumenem a druhá věc je skutečně mít možnost o něčem rozhodovat. A Okamura ukazuje, že v současné české politice není většího diletanta (a že je konkurence velká). Do všech debat chodí katastrofálně nepřipraven a neví ani, kdo všechno za něj kandiduje. Nemá smysl se divit, že pod svojí prezidentskou kandidaturou měl podepsané mrtvé duše, nemá smysl si cokoliv slibovat od jeho Zlatého úsvitu (ono se to sice jmenuje trochu jinak, ale už volba názvu připomínajícího řecké neonacisty svědčí o Okamurově orientaci v politice) a nemá smysl se ani zajímat o to, jaké vylepšení demokracie vymyslel Pavel Kohout, neoliberální lobbista vydávající se za nezávislého ekonomického experta. Zřejmě definitivně se Okamura odepsal spojením s Vítem Bártou, které i ty nechápavější názorně přesvědčilo, jak by si asi Tomio počínal v parlamentu.
Další stranou, která se snaží voliče nalákat na přímou demokracii, je Strana Práv Občanů ZEMANOVCI: opravdu se to tak jmenuje, i s těmi verzálkami. Zajímavé je na ní snad jen to, kolik je v této republice dosud nechutných otrapů, kteří se cítí ve své politické kariéře neuspokojeně.
Lidovcům dávají průzkumy slušnou šanci stát se první stranou našich polistopadových dějin, která se dokáže do sněmovny vrátit. Těžko říci, co stálo za porážkou v roce 2010, jestli angažmá v tristní Topolánkově "panské koalici", četné excesy tehdejšího předsedy Jiřího Čunka nebo demografický a sociologický vývoj, v jehož důsledku zkrátka ubývá lidí ochotných hlasovat tak, jak jim v neděli před volbami doporučil pan farář. Zdá se každopádně, že omlazení v předsednictvu a odchod nejzjevnějších kariéristů straně prospěly a že se pomalu vracejí od TOP 09 nízkopříjmoví křesťanští voliči, kteří už nemají vysněnou rozpočtovou zodpovědnost z čeho financovat. Některé aktivity lidovců jsou sympatické, jako snaha revidovat experimenty s důchodovým a zdravotnickým systémem, ale neoblíbené církevní restituce budou překážkou pro mnohého středového voliče, aby bral KDU-ČSL jako něco víc než vyhraněný zájmový spolek.
Naproti tomu Strana zelených se jen sotva vzpamatuje ze svého vládního angažmá: veřejnost si ji, byť ne zcela právem, spojuje s kontroverzními projekty jako je podpora fotovoltaiky nebo program Zelená úsporám, čímž zelení získali především pověst strany, která káže vodu a pije víno. Zatímco od takové ODS nikdo názorovou konzistenci neočekává, zelení cílí právě na romanticky zaměřené voliče, kteří mají v tomto ohledu vyšší požadavky. Těžko je uspokojí seskupení, jež se v minulosti prezentovalo takovými osobnostmi jako poslankyně Zubová, vyznačující se setrvalou neschopností vysvětlit, jak a proč právě hlasovala. Neochota dohodnout se s programově blízkým hnutím Změna na společné kandidátce svědčí o tom, že zelení sice rádi rozdávají apely na toleranci, ale málokdy je vztáhnou sami na sebe.
Poslední stranou, o které má ještě smysl uvažovat, jsou Piráti. Cílí na podobný typ voliče jako zelení, a nejspíš i dopadnou stejně. Vysokoškolsky vzdělaný velkoměstský volič typu "buržoazní bohém" totiž u nás, na rozdíl od sousedního Německa, jednak není tak početný, jednak má poněkud odlišnou mentalitu: nejvíc ze všeho nenávidí "lůzry", a proto nebude volit strany, které nemají překročení pětiprocentní klauzule jisté. Piráty tak zřejmě čeká dalších pár let mimo parlament, během nichž by mohli trochu zapracovat na programových prioritách. Stahování filmů z internetu zdarma totiž momentálně není téma, které by většinu voličů trápilo nejvíce.
Nabídka tedy nijak lákavá, avšak ještě méně lákavé je k volbám nejít a nechat výše zmíněnou sešlost, aby se zvolila sama.