Žijící klasik v plné síle poezie
Většinu básní sbírky Přivítat pondělí Petra Krále jsem znal z časopiseckého publikování či ze čtení autora na některém literárním večeru. Ve sbírce ovšem teprve jako součást jejího celku působí jako skladebné prvky obrazu, který čtenáři básník předkládá. A často jako kdybych četl jakoby jiné básně, tak je kontext sbírky proměňuje. A to k lepšímu.
I dvě předchozí sbírky Petra Krále vycházejí z téže reality a z týchž zážitků a pozorování autora. Jsou přitom dost jiné. Ta nejpodstatnější proměna ve sbírce Přivítat pondělí spočívá v zachycení genia loci současné Prahy. Petr Král v Praze opět bydlí od roku 2005. Je to město, kde se narodil a kde žil do roku 1968, tedy téměř tři desítky let. Tedy jistě město nikoliv neznámé, ale jen pozapomenuté. Zmíněné dvě předchozí sbírky, Svědek stmívání a Den, které vznikly už v Praze, zněly stále ještě na strunách napjatých mezi Prahou a Paříží. Obě také byly sbírkami jednotlivých básní, které jsou v nich důležitější než celek. Ve sbírce Přivítat pondělí je to naopak. Ne, že by jednotlivé básně z ní samostatně neobstály, ne, že by byly z celku nevyňatelné, jak se to někdy stává. Příkladem takovéto sbírky, z níž nelze báseň vyjmout, aniž by ztratila kus svého kouzla, budiž Zimohrádek Ivana Wernische: Básníka a přítele Petra Krále, který se na sbírce Přivítat pondělí spoluúčastnil jako výtvarník (je v ní použita jeho koláž). A sazbu sbírky vytvořil další básník, Stanislav Dvorský. Sponzorem knížky pak byl majitel antikvariátu Ztichlá klika Jan Placák, v jehož antikvariátu či v kavárně v Řetězové se všichni na knížce se podílející pravidelně setkávají. Může tu být souvislost. Spojení lidí, kteří se na vydání sbírky podíleli, a spojení básní ve sbírce v celek.
A kavárna, která spojuje a která je tématem pro Petra Krále setrvalým. I ve sbírce Přivítat pondělí čtenář téma kavárny, nachází. A může se podívat spolu s autorem od stolku v kavárně na svět za jejím oknem. Na svět za oknem básníkovy pracovny či za oknem hotelového pokoje. To je konstanta, která v poezii Petra Krále zůstává neměnná. Za tím oknem se nyní ocitá Praha začátku druhého desetiletí dvacátého prvního století.
To, co bylo ve Svědku stmívání či Dni přesně zaznamenaným, ale přece jen pozorováním, ve sbírce Přivítat pondělí autorovi už přešlo do krve. V ní autor nepopisuje Prahu dobře zaostřenýma a nabroušenýma očima, tady mu Praha koluje v žilách. Její kontury tentokrát zřetelně prosvítají i v básních věnovaných cestování, které je pro básníka nezbytnou a milovanou součástí jeho života. I na své cesty si Prahu básník – chtě nechtě – bere s sebou. Nejsilněji ale jistě ve sbírce působí téma Prahy tam, kde je pojmenováno přímo.
Chlapi jen v tričku a nalití pivem
ale když ti vynášejí nábytek přitisknou tě loktem
pěkně ke zdi
aby mohly projít dějiny
Ten s mobilem přizrzlý leč s botama z pravé kůže
se usmívá objednává ale možná kulku do něčího týla
To je příklad toho všudypřítomného, potměšile se šklebícího, něčeho mezi Kafkovým Odradkem (jen roztahané mosty z větrných nití) a úsměvem Švejka. Všeho toho všudypřítomného, co se znova a znova vynořuje před okny i té nejelegantnější kavárny (otlemený a narvaný v rudé bundě: "Pocem, ať ti dám přes držku!“).
Ne nadarmo Petr Král ve sbírce dvakrát zopakuje, v nepatrně obměněné podobě, verše, v nichž vyvstává Čínská zeď.
Aréna
V dalekém slunci masiv Čínské zdi
na kraji města jen ztěžklé papírové pytle
vyhřezlé z oken prázdného paláce nákupů
Aréna II
V dalekém slunci masiv Čínské zdi
na kraji města jen ztěžklé papírové pytle (snad plné
hranatých cihel) za nezasklenými okny v hrobovém chladu
prázdného paláce nákupů
Je to opět Franz Kafka a jeho povídka Při stavbě čínské zdi. Ale jsou to i přičinliví Číňané, kteří staví ryze současné čínské zdi z hromad zboží a jejichž krámky celou současnou Prahu prorůstají až po její periferie. Spojí se jednou v souvislou zeď? Franz Kafka píše: Byly vytvářeny skupiny asi o dvaceti dělnících, které měly postavit dílčí zeď asi pět set metrů dlouhou, sousední skupina pak stavěla proti nim zeď stejné délky. Když došlo ke spojení, nepokračovalo se snad ve stavbě od konce tohoto tisíce metrů, nýbrž skupiny dělníků byly poslány stavět zeď do docela jiných končin.
Ve sbírce Přivítat pondělí lze ale také nalézt pasáže či i některé celé básně, které jsou vzhledem k poetice autora nezvykle lyrické a romanticky okouzlené. Co způsobilo tu nezvyklou proměnu? Zřejmě Praha.
Vprostřed Loretánského náměstí proklátý
jedinou zvučnou
ranou zvonu (je půl) málem bez stínu
jsem místodržící s celým městem v těle
To je druhá strana mince, druhý pól sbírky, u Petra Krále překvapivý. Ale právě ten dodává celku sbírky plnost. A její básně se tak rozprostírají mezi niterným vyjádřením se k základním pojmům lásky a smrti, což v autorově poezii není zrovna časté, a obvyklou, častou a Královým čtenářům už dobře známou ironií a skepsí. A také tu samozřejmě najdeme v básníkově tvorbě stejně dobře známá gesta až cynická, voyeurství a frajerství a snahu o to, aby si „nezadal“ či se „neshodil“ před partou, se kterou se schází v kavárně (v zákulisí hospody na nás jako topič v podpalubí / dře do ruda nařvaný kuchtík) (Na druhém konci prázdnin / kamarád večer v podkroví zas úspěšně rozřičí kamarádku) (uprostřed horké tmy se nám otevírá královnina ložnice (postel jak bazén, rudý damašek) / i služčin pokojík za ní (vznětlivé prádélko s fialkovou smrští) / Léto nemá konec jdeme z Edenu do ráje tatata / zatímco kamarádi dál slaví ve vedlejším sále…).
V celku díla Petra Krále je sbírka Přivítat pondělí nezvykle pozitivní a harmonická, je v ní jisté smíření se světem a mnohem méně jízlivých poznámek na adresu světa. Autor si jistě současnou Prahu nijak neidealizuje, přesto se mu do básní (alespoň do některých) dostalo „kouzlo domova“ a částečně proměnilo básníkovu poetiku.
Nikoliv jednotlivé básně ze sbírky Přivítat pondělí, ale sbírka celá přináší, nebo alespoň mně přinesla, a věřím, že řadě pozorných čtenářů přinese rovněž, určitý pocit katarze. Básník tu svoji poezii obnovil a obrodil. A: „Poodhrnul závěs.“
Ve stráni za našimi okny pak v noci
zastavil vlak; dlouho tam do poslední součástky,
klinkavé kovadlinky a třmínku,
nechal klokotat své plechy a železa, jako by jen
bezedně míjel kolem,
až jsem poodhrnul závěs a viděl, že vězí pod
stromy, snad kvůli vánici, a funí naprázdno.
Ve tmě projasněné napadaným sněhem
(nepřestával se snášet) měla souprava zřetelnost
zjevení,
když se znova rozjela, dlouhé cisternové vozy
podobné dílům velké
temné housenky klouzaly zprava doleva, z bezčasí
a pustiny východních plání
k západu, zející budoucnosti, jen jako holé
kusy – brikety – naběhlého prázdna. Až
na konci soupravy za okny temnězeleného
vagonu
vyhřezlo světlo, lilo se tam po bílém prkenném
ostění
kabiny nespatřeného zřízence,
zavřeného v ní za pouti zimní plání jak v zářící
samotce svého osudu –
Petr Král: Přivítat pondělí. Nakladatelství Ztichlá klika, Praha 2013.