Kdo žije pod ochranou Nejvyššího...
Letos uplynulo čtyřicet let od smrti Václava Renče, básníka, jehož dílo vždy "rostlo stranou". Posledním textem, na němž před svou smrtí pracoval, byl překlad Knih žalmů.
Těžko sledovat všechna výročí, ale jsou tu profesionálové, kteří je sledují. Například v Českém rozhlase. A tak byla na vlnách stanice Vltava v pátek 11. října odvysílána premiéra pořadu, který měl připomenout, že před čtyřmi desítkami let zemřel básník Václav Renč. Tak to bylo v programu doslova uvedeno: "Setkání s Mínotaurem. Večer ke 40. výročí úmrtí básníka, dramatika a překladatele Václava Renče (1911-1973). Poslouchejte na Vltavě 11. října v 20:00 hodin." Ano, nicméně Václav Renč zemřel 30. dubna 1973.
Hodinové pásmo Setkání s Mínotaurem sestavila z dosud nepublikovaných dopisů básníkovi a dopisů básníka Alena Blažejovská. V další hodině pak zazněla montáž z Renčových básní, dramat a překladů nazvaná Antigona je on, natočená v roce 1991.
Svět poezie Václava Renče mi nikdy nebyl úplně blízký. Vlastně by se mi ta poezie měla líbit, ale prostě jsem si přímo do jejího srdce cestu nenašel. Jistě by mě mělo oslovit zvládnutí básnického řemesla, které v poezii tohoto autora přítomno je. A ta lehce plynoucí forma není nic samoúčelného, té nepochybně dodává obsah jednak básníkova víra v Boha, jednak jeho osud. Ve svých čtyřiceti letech, v roce 1951, byl Václav Renč komunistickým režimem uvězněn a ve vězení poté strávil jedenáct let. Ale čtenářské okouzlení básní se v mém případě prostě nedostavilo. Snad, a je to velmi pravděpodobné, je k tomu třeba být mnohem spirituálněji založený, než jsem. Žít jiným životem. Nezabývat se tolik světskými věcmi. Třeba surrealistickými básníky či básníky opájejícími se alkoholem a drogami či básníky vzývajícími volnou lásku. Trávit více času modlitbou. Více pomáhat druhým, a nikoliv sobě.
Poezie Václava Renče je pokorná. A k jejímu porozumění by nejspíše bylo třeba být také pokorným, či alespoň pokornějším. To je u sebestředného umělce, jímž jsem, těžká věc. Ale pro Václava Renče to těžké nebylo. I zkouškou jedenácti let ve vězení prošel. Spoluvězni si ho vážili a v hojném počtu přišli na jeho pohřeb. Byli to lidé, kteří ho znali z těch nejtěžších podmínek jako dobrého člověka. Což je svým způsobem cosi mimo oblast poezie, ale ve dvacátém století, v němž byla tak často hlásána vyvázanost umělců z jakýchkoliv morálních norem, až se stala obecným pravidlem, je to cosi výjimečného. A hodného obdivu. A pokud jde o verše, Václav Renč je nepochybně typem básníka, jehož dílo se může opřít o lidskou autoritu jeho autora. Autoritu naplňující křesťanské ideály, ovšemže nikoliv ideály společenských a uměleckých avantgard.
Cesta k poezii Václava Renče, přes několikerý pokus, který jsem učinil, se mi ale po dlouhé roky zdála být uzavřená. Přes všechno racionální vědomí o kvalitách básníka. Poezie ovšem čistě racionální nebývá… Před rokem jsem ale dostal od rodičů k Vánocům žalmy právě v překladu Václava Renče. A k té knížce jsem si cestu hledat nemusel. Ta si ji ke mně našla sama. A hned. Karmelitánské nakladatelství vydalo knihu s názvem Hlas Páně tříští cedry v roce 2010, tedy poměrně nedávno. Jde ale o druhé vydání, to první vyšlo v brněnském nakladatelství Blok v roce 2001 - tedy dvacet osm let po básníkově smrti.
Žalmy, to je určitě jedno z nejsilnějších míst Starého zákona. Žalmy jsou překládány nejen biblisty. O jejich překlad se pokusila i celá řada básníků mnohých světových jazyků. Většinou šlo spíše o překlady jednotlivých textů, Václav Renč je přeložil všechny. Pracoval na nich několik let a ve spolupráci s biblistou ThDr. Jaromírem Tobolou. V ediční poznámce v knize se píše: "V autorově pozůstalosti se zachovalo přes osmdesát strojopisných stran odborných poznámek k Renčově překladu, které básník akceptoval." Nejde tedy o nějakou "básnickou fantazii", ale o překlad, který odpovídá originálu.
Václav Renč je tu nezvykle "ukázněný", vzdává se svého někdy snad až příliš květnatého jazyka - byť jistě ne celé jeho dílo je napsáno jazykem košatým a bohatým - a nachází přitom jazyk bohatý jinak, ve kterém není přítomná zdobnost slov, ale bohatství, které je uvnitř slov. Či možná ještě spíše za nimi, v nesdělitelně sdělovaném, v něčem, co je větší než jazyk a jazykem je částečně zprostředkováno, přičemž jazyk dokáže zachytit i odkaz na to jazykem nezprostředkovatelné.
Za vrcholy poezie Václava Renče jsou považovány jiné texty než jeho překlad žalmů. Asi nejvíce jsou oceňovány jeho básně, které vznikly ve vězení, cykly Popelka nazaretská a Loretánské světlo, a pak kratší básně z vězení zařazené ve sbírce Skřivaní věž do oddílu Bez ozvěny. Nevím, třeba si prostřednictvím básníkova překladu žalmů k dílu Václava Renče přece jen cestu najdu. Nikdy není pozdě. V letošním roce jsem se k nim každopádně neustále vracel. A myslím, že se k nim určitě ještě vracet budu.
Z hlediska ohlasu v české literární historii či reflexi kritiky je Renčův překlad žalmů spíše dílem pozapomenutým, nemluvilo se o něm ani v rozhlasovém pořadu zmíněném na začátku tohoto textu. Ale třeba jsem se také mohl přeslechnout a také mi, přiznávám, během něj pár minut uteklo.
V knížce se uvádí, že překlad žalmů básník dokončil několik měsíců před svou smrtí. Není jistě možné říci, že to poslední, co ve svém životě autor napíše, je jakýmsi jeho odkazem. To by bylo v obecné rovině nesmyslné tvrzení. Nicméně v tomto konkrétním případu u Václava Renče to tak jistým způsobem mohlo být. Překlady vznikaly v nelehké době. Naděje v proměnu společnosti k lepšímu zmizela spolu s příjezdem sovětských tanků. Václavu Renčovi vyšly, po dvacetileté vynucené pauze, v roce 1969 dvě knížky básní, Setkání s Mínotaurem a Popelka nazaretská. V roce 1970 vychází Skřivaní věž. Ale na vydání dalších textů za začínající normalizace najednou nebyla naprosto žádná naděje. A v této hořké době se Václav Renč uchyluje ke starozákonním žalmům. Tedy k naději, byť skrze smutek a skrze utrpení, ale s vírou v to, že Bůh ví, co činí. Ač je to pro nás, pozemšťany, často nepochopitelné. A trpké a tvrdé.
Žalmy jistě nelze považovat "jen" za poezii. Ale k tomu, čemu se říká poezie, mají jistě blízko, stejně jako další části Starého zákona: Píseň písní, Kniha Jób či Jeremiášův pláč. Jako básník při překladu Václav Renč určitě uspěl. Jazyk překladu zní naprosto přirozeně, "jako kdyby to bylo napsáno česky", ovšem jistě ne v tom smyslu, že by šlo o jakési počeštění, to v žádném případě. V textu nejsou žádné kostrbatosti, nesrozumitelnosti, zádrhele. Žádné porušování rytmu či plynulosti textů, žádné češtině nepřirozené obraty. Všechno je, jak má být. Žalmy mají veškeré hodnoty poezie, ač je "jen" za poezii nelze považovat. Ale přesto to pro mne byl zcela jistě ten největší zážitek… ne, tady by asi bylo lépe použít slova prožitek… ale zase to nesedí… v oblasti poezie, s jakým jsem se v roce 2013 setkal.
Aleluja!
Velebte pána v jeho svatyni,
chvalte na jeho mocné klenbě nebes!
Chvalte ho za divy, jež učinil,
chvalte ho pro velikost svrchovanou!
Chvalte ho hlučným hlaholením trub,
chvalte ho v doprovodu harf a citer!
Chvalte ho bubínky a vířením,
chvalte ho strunnou hrou a píšťalami!
Chvalte ho zvonivými cimbály,
chvalte ho cimbály, jež zvučně chřestí!
Vše, co má dech, ať Pána velebí!
Aleluja!
Hlas Páně tříští cedry. Žalmy v překladu Václava Renče. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2010.