Výstava čínské kaligrafie a malby
Výstava obrazů a kaligrafií paní Taj-ťün Hejzlarové v brněnské Místogalerii je ojedinělým nahlédnutím do světa tradiční čínské malby a kaligrafie.
V Místogalerii na brněnské Skleněné louce do 2. listopadu probíhá v našich podmínkách málo vídaná výstava tradičních technik čínské výtvarné tvorby. Malířka, kaligrafka, spisovatelka a překladatelka Taj-ťün Hejzlarová se narodila v roce 1932 v čínském městě Wu chan na Dlouhé řece. Během japonské okupace Číny v roce 1937 ho však se svou rodinou musela dramaticky opustit a do jejího konce žila v tehdejším hlavním městě svobodné Číny Čchung-čchingu. Tuto část svého života paní Hejzlarová barvitě vylíčila v knize Na řece, kterou napsala se svým manželem Josefem Hejzlarem (1928-2012), známým sinologem a autorem mnoha krásných publikací věnovaných čínskému umění a kultuře. Kniha se v roce 2011 po právu stala vítězným románem Literární ceny Knižního klubu.
Všestranná překladatelka
S manželem se paní Hejzlarová poznala na Filologické fakultě Pekingské univerzity v první půli 50. let, kde oba studovali, jelikož v té době byl náš stát jedním z nejlepších přátel Číny. Po ukončení studií se v Číně i přes všechny tehdejší těžkosti za něj provdala a po svatbě následovala svého manžela do Československa. Zde ještě vystudovala bohemistiku na Univerzitě Karlově, učila čínštinu a pracovala v Orientálním ústavu Akademie věd. V Československu se však oba manželé stali politicky podezřelými pro obě strany, protože mezitím došlo k roztržení pevného svazku Sovětského svazu (a tím i Československa) a Číny, které dokonce vyústilo v příhraniční válku na řece Ussuri v roce 1969.
Josef Hejzlar stihl v dozvucích pražského jara koncem 60. let vydat monografii o snad nejslavnějším čínském malíři Čchi Paj-šovi, která získala v roce 1970 Cenu nakladatelství Odeon. Ona sama překládala do čínštiny české spisovatele a je jednou z hlavních autorek devítidílného Česko-čínského slovníku, který obdržel v roce 1991 Cenu akademie věd. Napsala Originální čínskou vegetariánskou kuchařku a spolu s manželem dále publikovali Minimum čínského moudra a obsáhlý Lexikon čínské moudrosti. Své knihy také ilustrovala a výtvarným doprovodem doplnila například i Tao te ťing v překladu Jana Kotíka. Její práce též často vycházely v bonsajistických časopisech nebo provázely výstavy bonsají. Spolupracovala i se špičkovým keramickým ateliérem Kuřátková-Klika, kde zdobila dekorem nejen misky pro bonsaje, ale i vázy, dózy a jinou keramiku.
Kaligrafie jako obřad a otisk duše
Tvorba paní Hejzlarové představuje všechny typické čínské náměty, k nimž patří hlavně kaligrafie, bambusy, krajiny a květy. Kaligrafii se učila od dětství a byla k ní vedena nejen ve škole, ale i tatínkem, který sám jako vzdělanec z vážené tradiční čínské rodiny byl mimo jiné i znamenitým kaligrafem. K malířské tvorbě se dostala při studiu na univerzitě prostřednictvím svých přátel, z nichž někteří jsou dnes proslulými přestaviteli takzvané šanghajské školy. Východní malířství nehledá originalitu v novosti námětů, ale v novém znázornění toho, co již bylo znázorněno. Japonský malíř Hokusaj nejenže zobrazil sto pohledů na horu Fudži, ale ještě k nim časem přidal dalších třicet šest. Takže pokaždé totéž a pokaždé jinak.
Čínská kaligrafie svým stářím přes 3 000 let patří k nejstarším uměním, prošla dlouhým vývojem a mnoha styly, z nichž mnohé se užívají dodnes pro svou jedinečnost. Tu umocňuje i krása používaných ručních čínských papírů. Od nejstaršího písma z kostí, želvích krunýřů a bronzů přes přísné pečetní styly a dále pokračováním ve svém vývoji přes styl úřednický a vzorový došla kaligrafie ke kurzivnímu stylu a od něj po nejvolnější styl konceptní čili zjednodušeně řečeno trávový, který má v kaligrafii podobný význam jako má ve vývoji hudby jazz.
Paní Hejzlarová užívá nejčastěji tento posledně jmenovaný a krásně o něm ve své autobiografické knize píše: "Ta krása v pohybech kaligrafa. Jak je podobná přednesu herce nebo kouzelníka. Je to hotový koncert, hudba pravidel a prastarých zákonů, obřad vznešenosti a volnosti ducha…"A na dalším místě pokračuje:"jde o úžasný pohyb, shon a kolotání těch mělkých proměn, ten rytmus lehounkých zvratů, krocených nadlidskou silou, dobře ukrytou a neústupnou." Kaligrafie sice vypadá jednoduše, ale jak to už bývá, právě ta jednoduchost je nejsložitější. A už vůbec se nejedná jen o prosté mávnutí štětcem, každý, kdo to zkusil, o tom ví své.
Pro Číňany znamená kaligrafie způsob psaní, pro Japonce cestu písma a pro přátele zenu či Taa je otiskem duše. Všechna přirovnání jsou výstižná, ale nejvíce jde o otisk duše autora. Ten zdánlivý klikyhák je nejen pro znalce čitelný, ale vyjadřuje energii a poselství svého tvůrce i pro nás z jiného konce světa, a jak paní Hejzlarová píše ve své knize Na řece, "dokonce se podle ní pozná povaha, schopnosti a i charakter člověka".
Malba jako cesta
Dalším častým výrazově nekonečným námětem čínských tušových maleb jsou bambusy, a to pro svou rozmanitost, pro pohyb listů a stébel, pro svůj růst i život. Jsou zdánlivě slabé, a přece silné, jsou klidné i rozšumělé, dovedou utišovat i být agresivní, jsou skoro věčné, ale dovedou po dlouhých letech růstu rázem vymizet z velkých území, aby se jako Fénix znovu objevily v nových generacích vyrůstajících ze semen. Jsou pokaždé jiné, a proto velmi ladí zvláště lidem, které oslovuje Tao čili cesta.
Čínská krajinomalba je specifická nejenom svými motivy, ale i svou dlouhou tradicí - v Číně vznikla již na rozhraní starověku a středověku jako první krajinomalba na světě. Nedávno zemřelý Josef Hejzlar to velmi výstižně napsal ve své eseji o krajině: "Krajina na konci starověku byla klidná a nenarušená kořistnictvím a vandalismem, lidská díla byla její ozdobou, paláce i chýže byly usazeny do zemského reliéfu s filosofickou moudrostí a s neomylným citem tvůrce, či lépe řečeno spolutvůrce. V době této vysoké kultury ducha i hmoty se láska ke krajině a k přírodě stala kultem a světskou vášní."
Nezbývá než povzdechnout, kéž by se to v současné době vysoké kultury hmoty a snad i ducha stalo i v naší společnosti. Pravda, malby krajin nebyly zcela realistické, nechávaly plno místa náznakům, odmlkám a nápovědím. Je v nich plno prostoru pro cesty i únik, zkrátka pro imaginaci. A ačkoliv malíři nikdy nemalovali oblohu a vodu, v jejich malbách nikdy neschází, protože tam jsou. Do každého takového díla může jeho pozorovatel nejen vhlédnout, ale také do něj vstoupit. Tak jak se to stalo mistrovi Wu z let kolem roku 700 našeho letopočtu, když do jedné své krásné krajiny vstoupil a zmizel v ní provždy.
Život je nepřetržitý proud. Vzpomínky Taj-ťün Hejzlarové v obrazech a kaligrafiích. Místogalerie, Dům Skleněná louka, Brno, 19. září - 2. listopadu 2013.