Svařeno pro Sibiřany
Je kus toho, co nás láká na moři, obsaženo v Sibiři? Aneb obrázky ze svatební cesty za svobodou Sibiře a zpět.
Když je něčeho opravdu hodně, jsou toho hory nebo moře. Podle toho, jestli se dotyčné množství lépe vrší a skládá nebo neohraničeně rozlévá. Evokace krajinou! Zajímavé ale je, že pokud se množství zmenší, neodcházíme jazykem do krajiny méně hornaté, abychom zvolali, byly toho celé kopce!, ani od moře k jezerům a rybníkům. Zkrátka buď je to nebetyčné či nedozírné, anebo není. V obou případech se jedná o extrém, o téměř absolutní naplnění našeho pozorovatelského maxima, o styk s horizontem, o okraj světa a začátek nebe. Vlny na moři jsou rozpohybované hory a hory jsou staré moře let. V kontrastu s nimi se naše existence (a její problémy) jeví titěrné, zanedbatelné. Takové množství může přinést pocit tísně, ale také nesmírné volnosti, svobody. Protože naše české země nemají ani vysoké hory ani přístup k moři, mohou být tyto extrémní hodnoty snadno spojovány s exotikou.
Já jsem jel letos s ženou k moři na Sibiř. Moře kilometrů zelených rovin a vlnících se bříz transsibiřské magistrály. A jak mi tak svobodně ubíhá čas, asi někam na západ, zatímco já se sunu k východu, napadá mě, jakou nálož svobody ta Sibiř nese, že jí má i na rozdávání. Že se stala tím populárním mořem pro hory cestovatelů; protože za čím jiným by sem kdo jezdil, než za emocí z nekonečné rozlehlosti, za pocitem, že tady se dá ještě ztratit. A kolik lidí se na Sibiři skutečně ztratilo! Bylo jich tolik, až se málem ztratila sama Sibiř, že ji pak museli Rusům křísit, vzpomíná učitelka Galina na propagační heslo: Sibiř je taky Rusko! Divočina a vyhnanství. Tolik výjimečných lidí, intelektuálů a aristokratů sem ustupovalo z cesty carovi i Stalinovi. Koncentrace jistě násobná oproti jiným místům Ruska.
"V Sibiřanech tady zůstal ten étos svobody," slyším znovu Aljošu, mladého novináře z Čity, když otvírám lahvový Sibirský bočonok, na jehož etiketě stojí: svareno dla sibirjakov. Skutečně? Upiju a uvědomím si, že je právě jednadvacátého srpna. To je náhoda. Sibiřské cesty svobody na rozdávání vedly před čtyřiceti pěti lety taky do Prahy. Seděli na tancích a nevěděli, jakému tanci přidupávají, znali jen povídání otců, kteří proběhli ze Sibiře přes Stalingrad až do Berlína, a je celkem jedno, jestli mohl být v Praze Patton dřív, zkrátka ji tehdy osvobodili. Komu se to vaří v sibiřském moři pivo? "Ty atkuda?" "Iz Čechii." "A jak se ti líbí Rusko?" "Líbí. Moc." "Tomu nerozumím," vrtí hlavou Jevgenij, sběratel motýlů a burzovní hráč, "Rusko je strašný, chtěl bych žít v Evropě, v Evropě mají lidé spoustu zvláštních zájmů, to tady ne, třeba jako já sbírám a prodávám motýly, ale v celém Rusku tohle zajímá jen mě, mého bratra a pak možná další tři lidi. Jinak jen chlast a holky. No, řekni, jak vidí Češi Rusy? A víš, jak vidíme my Česko? Jako moře piva! Já nepiju a můj bratr přestal pít pivo po té, co při návštěvě Prahy ochutnal to české, prý už teď ruská piva pít nemůže."
Bílí, Rudí a Burjati
Masaryk prý miloval otevřenou přehlednou krajinu. Sibiř se zdá otevřená, ale nikoli přehledná. Je zarostlá, jasně, ale v lebce mám navíc zřejmě uloženo, že vidím vždy jen malý zlomek z celku. Sibiř neobhlédneš, neprojdeš coby ornice Hané, zůstanou jí místa, kam tě nepustí, kam se neodvážíš, nebo se ti jednoduše za zády ztratí, jak vlna; který kus moře se ti líbil nejvíc? Jistě se moc neliší od té, kterou pomocí magistrály obsadili českoslovenští legionáři, o něž se Masaryk v otevřené, ale nepřehledné divočině opřel. To je další ze sibiřských cest svobody na rozdávání, pomalá, s hlídkami, jestli Rudí nevyrvali koleje, v obrněných vlacích do Vladivostoku a lodí domů.
Aspoň tak nějak na to vzpomínal můj praděda Jaroslav, legionář, který se dostal do ruského zajetí a odtud do legií. Někde na té dlouhé cestě po Sibiři na sebe stříleli s mým druhým pradědou, Františkem, který byl pro změnu u Rudých. Dopadlo to dobře, přežili oba, a tak se Jaroslav mohl vrátit lodí domů a František si u zabajkalského města Čity našel pohlednou Burjatku. Jezdila mezi ovčími stády na koni bez sedla, černé vlasy jí vlály a do dvou let se jí narodil syn, můj dědeček Vladimír.
S novinářem Aljošou a jeho burjatskou přítelkyní Elvírou, taky novinářkou, táboříme ve stepi, na pohřebišti starém tři tisíce let. Některá místa věčného odpočinku lidí tehdejší nomádské kultury se ještě zubí ohrádkami vyviklaných plochých balvanů. Kde lze tušit nebožtíkovu hlavu, tyčí se ostře i do výšky vzrůstu člověka. Nahoře nad jezerem stojí malá burjatská svatyně, tři stroze ořezané a nabarvené kůly, k nimž pastevci uvazovali své koně, a k nimž je mohli uvázat i přijíždějící duchové, a za modrým plůtkem, pod přístřeškem, socha ženy-matky a třech malých dětí. Místo je doslova zaplavené dětskými hračkami, pentlemi a bonbóny, které měly spolu s modlitbou mladým párům zajistit zdravé potomstvo.
Představuji si plynutí těch generací posledních třech tisíc let tady ve stepi. Představuji si svoji burjatskou prababičku a Elvíra tomu pomáhá líčením vlastního života, který se pro burjatské pastevce zřejmě nijak razantně neměnil. Pochází z devíti dětí. Rodiče měli stáda a žili s nimi v kopcích v salaši, děti zůstaly samy ve vesnici dole, nejstarší se staraly o mladší. S Aljošou se seznámila v redakci novin v Čitě. Jsou spolu osm let, mají přehled a chování mladých evropských intelektuálů, ale kdyby se Ela vdávala, chtěla by mít burjatský národní kroj, jak se patří, a ten není zdaleka levnou záležitostí. Se zápalem popisuje všechny jeho části a ozdoby. Burjaté jsou mongolské etnikum, vyznávají lámaistický buddhismus, který sem přišel z Tibetu. Zároveň se ale udržuje spíše mix buddhistických a starších animistických šamanských praktik.
"Viděla jsem na tvém facebooku divnou fotku, takový betlém, ale nevím z čeho," opatrně vyzvídá Ela a já vysvětluji autorský betlém, jako dárek švagrovi, v němž je každé zvířátko, kůň, srnec, jelen, prase, představováno uzeninou z daného zvířete. "Jen Ježíšek v jesličkách tento koncept přirozeně narušuje - ten je ze sýra." Elvíra s Aljošou se smějí a nešetří pochvalnými slovy. "Ale u nás, kdybys tohle udělal, můžeš jít i do vězení, víš? Za urážku náboženského cítění. Je to hrozný, pravoslavná církev čím dál víc prorůstá do politiky. Tady není svoboda. Slyšel jsi o Pussy Riot? A to nejsou jediní!"
Svoboda Sibiře a svoboda na Sibiři jsou dva různé pojmy. Je to i ten důvod, proč můj praděda se svou burjatskou ženou přeci jen odešel zpátky do Čech? V době, kdy se v Čitě usadili, se porevoluční Rusko snažilo vnitřně stabilizovat. Část současného Burjatska se stává autonomní součástí Dálněvýchodní republiky, samostatného státu, který Rusko zřídilo jako nárazník poválečných nejistot. Mnohé oblasti Dálněvýchodní republiky jsou okupovány cizími armádami, v Burjatsku hlavně Američany. Podle Aljoši tady byla mnohem větší volnost, společenská a informační, a také zboží, které se do Ruska nedostávalo. Tři roky po splynutí Dálněvýchodní republiky s Ruskem přijíždí praděda František do Čech, aby se o několik let později mohl jeho syn Vladimír seznámit se Slávkou, dcerou pradědy Jaroslava. Protože jim nevadí, že jejich otcové po sobě kdysi na Sibiři stříleli, může se narodit i můj táta.
Moderní myšlení na Sibiři
Zní to osobně, ale opravdu zůstávám soustředěný na Sibiř a její svobodu na rozdávání. Ostatně, nemyslím, že by byla pro mou sibiřskou prababičku aklimatizace v tehdejší Československé republice větším problémem než pro ženy děkabristů aklimatizace na Sibiři po životě v moskevské a petrohradské společnosti. Sibiř počátku devatenáctého století! Jakkoliv nám tento nedobrovolný odchod zhýčkaných intelektuálů do divočiny může rezonovat s dobovým romantismem, který právě ve splynutí s přírodou a odklonem od zkažené civilizace spatřoval cestu k čistému a mravnímu člověku, musel to být spíš očistec než očista. Děkabristé, kteří, inspirováni západní Evropou, usilovali o proměnu ruské společnosti, svržení cara, zrušení nevolnictví, přátelé a souputníci Alexandra S. Puškina, většinou carští důstojníci a intelektuálové, byli posláni do dolů Petrovského Zavodu, právě nedaleko Čity. Během prvních dvou let jich v těžkých podmínkách řada pomřela. Zbylí byli vyvázáni z důlní činnosti, ale vrátit se nesměli. Tehdy za nimi přijely i manželky. Jejich manželé byli práv svobodného občana zbaveni, ale ženy se pro tuhle cestu musely rozhodnout samy. Když o tom mluvíme s Aljošou, říká, že některé z nich tu proměnu života psychicky neunesly, ale pro jejich muže byl příjezd žen motivací k dalšímu životu. Založili na Sibiři řadu škol, v nichž Sibiřany vzdělávali, ale také sbírali a zapisovali místní znalosti a zvyky. Podle německého filosofa a současníka děkabristů, Arthura Schopenhauera, není lidská svoboda určena tím, že si jedinec dělá, co se mu právě zlíbí, jí, na co má chuť, a vyvlečen z direktiv zákonů volí pro sebe pohodlnější cestu. Naopak, lidská svoboda je pro něj vyvlečením jedince z těchto přízemních pudových reakcí, reprezentována schopností vědomě přijmout rozhodnutí, které se zdá pro jeho aktuální situaci nevýhodné a nepohodlné, schopnost podřídit se zákonu v rámci vyššího principu.
"Tak vy jste tady na svatební cestě!" nevěřícně kroutí hlavou Jevgenij, sběratel motýlů, "tolik krásnějších a smysluplnějších míst a vy jedete sem. Tady nic není. Špatný život. Asi taky proto se nikdo o nic dalšího nezajímá. Všichni mají každodenní starost o život, o jídlo, o bydlení. Pak nezbývá čas něco vymýšlet, cestovat, sbírat motýly. Ještě tak se uvolnit u vodky. Rusové jsou neschopní." "Myslím, že Rusům křivdíš. Máte skvělé šachisty, vědce, a hlavně spisovatele…" "Jo, možná to je zase ta výhoda, že je to tu tak divné, tak hrozné a celkem nic se nedá dělat, že člověk může pozorovat a dumat, a z toho ho pak napadají věci, na které by v nějakým blahobytu nepřišel."
Jeho slova o těžkém životě místních si připomenu zase později, kdy nás při putování k deltě Seleny pozve Olga na noc do svého domu v děrevni. Ve starém domě po prarodičích žije se svým mužem, rybářem, a dvěma dětmi. Dřevostavbu se snaží rozšířit a podle vlastních slov si nežijí špatně. Práce sice není, ale na zahradě jsou brambory a od krav mléko, krav má někdy i patnáct, pasou se volně v okolí. A muž naloví ryby a ve městě je prodá. Už jste měli omula ze Selengy? Ne? Tady je mnohem lepší než omul z Bajkalu. Chodba, kuchyňka a velký pokoj, stěny oblepené velmi pestrými tapetami s nezaměnitelnou "východní" estetikou. V pokoji kraluje obrovská plochá televizní obrazovka. Celá rodina sleduje jakousi reality show.
Na magistrále
A zase se vracíme k magistrále a do vlaku, abychom se s ním prokousali poslední tisíce kilometrů, krajinou, kam se rozlil Amur, krajinou bělokorých hájů, které jsou tak časté, že až doma zjišťujeme, že jsme si je ani nenafotili. A časový posun už je tak velký, že jsme svědky omylů samotných Rusů, kteří se snaží nastoupit do vlaku s lístkem platným až na příští den. Vlaky totiž jezdí podle moskevského času, a tak, přestože je dvaadvacátého srpna, průvodčí má ještě jednadvacátého, lidé ve vlaku jsou mladší. Mládneme s nimi k Vladivostoku. Někdy po hodině, jindy po dvou, vlak zastavuje ve stanicích. Zastavený vlak je pro místní příležitostí si přivydělat, čekají na perónu a prodávají pirožky a ryby, pivo, nanuky nebo i maliny a borůvky, co sesbírali v lese. Ale prodejců ubývá. Volné podnikání není řídícím orgánům po chuti. Vyměníte kouzelný, svobodně romantický prodej za bezpečnější kontrolované potraviny v "kamenných" stáncích?
Prostor vagónu je masarykovsky otevřený a přehledný, všichni jsou tu celé dny a noci se všemi. O dvouletého blonďatého bohatýra Séňu se tu taky stará každou chvíli někdo jiný, je to tu samý strýc a teta, s nimiž se už neuvidí. Ve frontě k samovaru a na záchod a u stolku, kde jedí i naši nejbližší spolucestující, si povídáme. "Na svatební cestě? No, tak buďte šťastní! A kolik vám je? Vážně? Co se vám doma stalo, že jste museli tak dlouho čekat?" Věk se ještě nějak vysvětlit dá, ale otázku náboženské příslušnosti Čechů vysvětlujeme dost obtížně. Po tíživé pauze už se bavíme raději o tom, jestli je u nás práce, kolik si kdo vydělá, a kolik co stojí. "A jsou u vás taky Číňani?" Jistá zášť vůči početným sousedům z lidové republiky je nepřehlédnutelná. Když jsem tu byl před šesti lety, byli Číňané v Rusku takovými Ukrajinci devadesátých let u nás. Na všech stavbách. Dnes prý v zemi vlastní spoustu firem, skupují rozsáhlé pozemky. "Viděl jsem, jak mají v mapě vyznačenou oblast od Bajkalu na východ jako čínskou, vážně, tohle říkají i svým dětem: to je naše země. Jenže co s tím naděláš? Nás je sto padesát miliónů, Číňanů je miliarda a půl. Chtějí nám sebrat Sibiř, protože u nich už není místo. Tady jo," vykládá zlatozubý podnikatel, který cestuje vlakem do Vladivostoku, aby si tam koupil levněji auto. V něm se pak vrátí přes Sibiř zpátky domů, do Čity. Do města, kde mám své kořeny i já, kořeny trochu české, trochu ruské, trochu mongolské… Když je něčeho opravdu hodně, jsou toho hory nebo moře. Na Sibiři se to ztratí, ve mně doufám ne. Když procitám deset tisíc kilometrů východně od Moskvy, vítají mě stále tytéž břízy a stejné chalupy. Zdrávy stůjte.