Jména

Potulní psi. Foto www.vgae.ru

Stála u tabule s odjezdy příměstských spojů, drobná dívka s velkýma očima a bledou tváří, v tenké hedvábné sukni, černém tričku a šedé pletené vestě. Ať by si oblékla cokoliv, zůstával na ní otisk města. Všechny ty podchody, knihovny, přečtené knihy, kavárny, duchaplné hovory v kouři cigaret, hudba, možná i cosi tak jemného, že to nikdo cizí nechápe, postavy všelijakých Freudů, Beckettů a Barthesů ji těsně obklopovaly a oddělovaly od reálného davu s balíky, kufry a vozíky, ranci plnými krámů na chatu a prkny svázanými do úhledných balíků. Pro všechny ty lidi byla jen chvilkovým přeludem, který snadno zmizel z mysli - na tomto nádraží není čas na dlouhé přemýšlení, pokrčený papír ani rozbitá sklenice se nikdy nestane metaforou, protože vládne spěch: vlak přijíždí k nástupišti, musíme ho stihnout.

Míša si ji nedokázal představit na vesnici, zapadlé v lesích a močálech.


"Mám ráda dobrodružství," řekla Vika, "ale tohle dobrodružství není nic moc. Proč jsi mě zval?"

V duchu odpověděl: "Neměl jsem s kým jet a samotnému je smutno, tak co už?"

Šli k dálkovým pokladnám, napřed v davu směřujícím k příměstským vlakům, pak jím prošli napříč a vydali se proti dalšímu davu hrnoucímu se od vagónů, nádražním hlukem, kterému vévodil božský hlas oznamující příjezdy a odjezdy, Míša zatím vysvětloval, že to není žádné dobrodružství, ale obyčejná cesta na svatbu kamaráda z vojny, a Viku vzal s sebou, protože si s ní rozumí jako s nikým jiným na škole. Vlastní slova mu připadala jako praskající mýdlové bubliny, ale čím víc mluvil, tím víc tomu věřil, že by nejel s nikým kromě ní a nejspíš ani sám.


"Do Vologdy-gdy, přijedeme kdy-kdy," prozpěvoval si na motivy písně, kterou slyšel v raném dětství, tehdy ji často hrávali v rádiu, ale teď mu zůstalo v paměti jen pár úryvků: "K milé přijedu do Vologdy, do domu s vyřezávanou ohradou". A pod Vologdu na jih, do vesnice ztracené v bažinách, to je kdo? Josif Brodskij? Proč pořád mluvím v citátech, dokonce přemýšlím v citátech, kde jsou moje vlastní, skutečná slova? Nejlepší by bylo nic nečíst, pak by nebylo co citovat. Nebo najít pár neměnných vět, podobných hroudám bláta (citát, ale čí?), a brumlat je za dřevěnými stoly, kde je vodka a chlapi s panáky a půllitry, kde se rok za rokem všechno opakuje jak ty fráze, přibývají jen vrásky a šediny, kde čas teče pomalu, tmavý jak rašelinné řeky - rudohnědí hadi v zeleni jedlových lesů a zatopených luk.

Lístky do Vologdy byly vyprodány.

"Takže pojedem tramvají," řekl Míša, "do Volchostroje a tam se uvidí. Mělo by být spojení až do Tichvina. A můžeme jet stopem. Celkem to tam jde, jezdil jsem tudy. Pro všechny případy jsem vzal mapu a spacák."

"Taky jsem si vzala spacák."


Ranní tramvaj, žádní revizoři, okolo zahrádkáři s knížkami. Vika usnula s hlavou na jeho kolenou. Co měl společného plachý a tichý Míša, vyhozený ze školy a odvedený do armády jenom proto, že si včas neprodloužil odklad, a Petr zvaný Cvok? Cvok si udělal kurs a stal se seržantem, velitelem družstva. "Přežiju to, ožením se, všichni mi přijedete na svatbu." Rok poté, co se Míša vrátil do Pitěru, ani si pořádně nezaválčil, protože hned první měsíc byl raněný a po propuštění z nemocnice ho demobilizovali, zavolal mu Kovalev z jejich pluku. Vypočítával, kdo všechno padl nebo zmizel beze stopy: Zrzek, Bělák, Ryboun, Bobr, Cvok… Cvok byl mezi nezvěstnými. "A to mě ještě zval na svatbu!" pomyslel si Míša a podivil se vlastní bezcitnosti. Žádný smutek. Soustrastný tón, s jakým Kovalevovi odpověděl, byl úplně falešný. Ale naráz, ani ne za půl roku, se Petr Cvok sám přihlásil, telefonicky. Nic nevysvětloval, jen do sluchátka plného skřípotu, rachotu a pištění úsečně oznámil: "Slíbil jsem pozvání na svatbu - tak přijeď. Budou tam všichni naši. Piš si adresu…" Ale nikoho z "našich" Míša ve městě nevyhledal, zato vzal s sebou Viku, spolužačku z nové školy. Po rozhovoru s Cvokem zaběhl do krámu pro cigarety a náhodou ji tam potkal. A pozval. A ona nečekaně souhlasila.


O čem přemýšlel Míša, zahleděný do krajiny za oknem? V mnoha výpravných dílech čteme: "pomyslel si to a to", přičemž ve skutečnosti v jeho mysli proběhly tisíce dalších událostí, ale ty nám nejsou k ničemu. Tady je něco málo z toho, na co myslel Míša, než usnul:

"Takoví pohlední muži jako Petr se často žení s nepohlednými, ale živými a veselými baculkami… U zdravého muže se erekce dostavuje zhruba padesátkrát za noc. Bylo to v nějakém časopise, tuším v Om. Dostavuje se a dostavuje. Ráno stojí tak jako tak, a jak to zjistit v noci?" Představil si člověka, který spí, a druhého, který studuje jeho úd a zapisuje údaje. Kromě toho uvažoval o krajině za oknem, kde nad žlutozeleným bahnem visely bílé pásy mlhy, o kaňonu řeky Žicharevky, kde rostou jakési vzácné rostliny… "Jak jim to říkají, něco společného s epidemií, aha jo, endemity, na mýtinách roste plno konvalinek a les je celý světlý. Bílé kmeny bříz, bílé mraky, bílé kvítí pod nohama". Míša se pomalu propadal do spánku: spolu s kamarády stojí na plošině vlaku, dveře jsou otevřené, za okny je bílé moře, tak husté a rovné, že ani nejde poznat, jak rychle vlak jede.

Když vysuneš ruku, prostě zmizí v mlze, neucítí vlhkost, chlad ani vítr, prostě už nebude, protože v tom světě jeho ruka neexistuje. A kdyby obyvatel mlhy, který je na tamté straně, natáhl ruku sem, tady se z ní stane něco úplně jiného, třeba jen stín nebo zvuk. Jestli tam vůbec někdo je. Dalo by se vyjít z vagónu a rozplynout se v tom světě, úplně zmizet. "Tady zůstaneš ve vzpomínkách, zůstanou tu tvoje věci, ale ty sám vůbec nebudeš," zněl hlas z ampliónu, jako by oznamoval název příští zastávky, "nebudou ani molekuly, tvořící tvoje tělo". A ke svojí hrůze tam Míša vkročil. Pak se vzbudil. Vzbudila se i Vika. Souprava vjížděla do Volchova. Ve vzduchu bylo cítit cosi kyselého.


"Začíná den, večer jsme tam."

Začíná září, ale je nezvyklé vedro. V kabině řidiče kriminálnické písničky. Začíná cesta, jsme na předměstí Volchova. Trasa Volchov-Tichvin-Čerepovec se vždycky zdála Míšovi jaksi symbolická. Volchov - kouzelník, žijící v ústraní, Tichvin - od slov "ticho", "utichat", Čerepovec - střep, černý, zakouřený, nacházející se už na té druhé straně světa. Vždyť Onen Svět leží na východě a kachny, které letí ze západu na východ, unášejí duše zemřelých.

"Dožila jsem se dvaceti roků a ještě nikdy jsem nejela stopem. Ani jsem nebyla nikdy na vesnické svatbě."

"Dvacet roků není žádný věk."

"Ale stejně."

"Vždyť to říkám, všechno je ještě před námi."

Začíná všechno.


Řidič je vysadil uprostřed pole. Na obzoru, za žlutým mořem ovsa, se rýsovala tmavá vlna lesa. A mířil k ní proud aut.

"Musím si odskočit. Na chviličku."

"Není problém. Běž do pole a nedělej si násilí."

Míšu to trošku vyvedlo z míry. Protože si nevybrala pravý čas. Brzo se setmí a nikdo jim nezastaví: kvůli minutovému zdržení by mohli ztratit celý den.

"Nemůžu do pole, je tam odevšad vidět. Podívej, tam je záchod."

Na zeleném ostrůvku ležícím přes cestu byla jakási omšelá dřevěná stavba, ke které byla vyšlapaná stezka, a opodál stála typická kadibudka z nenatřených zašedlých prken a s šikmou střechou.

"Vidíš, když člověk opravdu chce, každé přání se mu vyplní," povšiml si Míša.

Vika přešla asfalt a vydala se k záchodku.

Vchod do domu byl zavřený na visací zámek. Vedle stála lípa s tak silným kmenem, že musela být daleko starší než samotný dům. Vika zatím vešla do budky.

"Nejsou tu dveře."

"Nevadí, já se otočím," odpověděl Míša a dál se rozhlížel.

Pod lipou by měla být lavička. Vtom rozčeřil trávu poryv větru, rozechvěl telegrafní dráty a zatřásl větvemi stromu. A zpoza lípy vykouknul chlap.

"Proč se schovává?"

"Viko," křikl Míša směrem k budce, a naráz pochopil, že muž visí na větvi, na provaze z druhé strany stromu, "a… a tady ten maník ti nevadí?"

"Jejda!" Ozvalo se z budky.

"On je, zdá se… to…"

Míša už nepochyboval. Pomalu začal obcházet strom. Mrtvola visela zády k němu: dlouhý šedý plášť, montérky, na nohách gumáky. Jedna noha byla nepřirozeně vykroucená stranou, jako by viselec zkameněl a nedokončil další pas smrtelného tance. Hlava mrtvého byla skloněná na prsa, Míša viděl jenom tlustý provaz a krk, omotaný jakýmisi hadry. "Policajti budou vyslýchat, to bude nepříjemné, kontrolovat všechny papíry… A co mandragora?" vzpomněl si na scénu z jakéhosi filmu, kde dva zamilovaní jedli kořen mandragory, podobný malému človíčkovi, kořen rostliny vyrostlé ze spermatu oběšence. Podíval se dolů, ke kořenům - žádná mandragora, obyčejná tráva timofejevka, dosti vysoká, dlouho nekosená, ale pod nohama pověšeného nebyla žádná lavička ani převrácená židle, takže změnil tok myšlenek. "Takže se nepověsil, ale pověsili ho. Ještě lepší… Divné, že ještě není cítit."

Míša zvedl suchou větev a opatrně se dotkl mrtvoly, jako by mu mohla něco nečekaného provést.

Taky že provedla. Bota spadla z nohy oběšeného a byla pod ní vidět drátěná kostra.

Míša napřed uskočil a pak se rozesmál.

"Co je mu?" uslyšel za zády Vičin hlas.

"Nic. Je to strašák…"

Byla to mimořádně zručně udělaná figura z drátu, oblečená do kalhot a pláště, hlavu tvořilo klubko drátu omotané hadry, za límcem se zachytilo listí - panák už visel víc než jeden den.

"Tak co, sundáme ho? Pořád se na něho nemůžu podívat."

"Proč, třeba tu plaší ptáky… Ale co by tady mohl hlídat."

"Tak koho vlastně straší?"

"Lidi."

"Ale proč?"

"Aby nelezli do baráku. Nebo aby se zamysleli nad pomíjivostí života."


Příští řidič je vysadil na rozcestí a teď šli po šotolině, která byla na deset let staré mapě kdovíproč označena jako "cesta s asfaltovým povrchem".

"Víš, nedávno jsem mluvil s jedním kamarádem, říkají mu Andy."

"Ty tvoje jména mi nic neříkají. Jsi divný člověk, proč jmenuješ lidi, o kterých jsem nikdy nic neslyšela. Já říkám například jeden muž nebo jedna žena, a ty vždycky řekneš ten a ten nebo ta a ta. Tak třeba toho tvého Andyho vůbec neznám."

Míša se zamyslel.

"Nejspíš proto, že se snažím nějak zachránit skutečnost. Pro sebe. Když řekneš jméno, vyvoláš tím konkrétní obraz, a ten umožní vyřčenému, aby se nerozplynulo a mohlo vydržet v nějaké realitě. Ať se jí říká třeba minulost."

Vika zívla.

"Ale co je to vlastně realita?" pokračoval Míša. "Jeden muž nebo jedna žena ve tvojí realitě, když nemají jméno, jsou průsvitní a rozmazaní jak nějaké přízraky. A u mě mají cosi jako tělo."


Podivná žena ve žluté vlněné haleně s velkou kyticí v rukou. Kopretiny, vratiče. Vrbovka. Žlutá skvrna haleny a bílý límec. Žena měla snědou tvář, protáhlou a úzkou, jako by jí hlavu zmáčkl neviditelný lis. Vlasy nebyly vidět: měla na hlavě barevný šátek, černý, červený a zelený.

Stála na krajnici a dívala se na ně. "Takto určitě hledí koně a krávy," napadlo Míšu, "a její myšlenky jsou zrovna tak vegetativní a bezmyšlenkovité, jako mají koně a krávy. Jak jsem na to přišel, že koně a krávy mají bezmyšlenkovité myšlenky? Jak se dá myslet bez přemýšlení? To je jak nízkotučný tuk."

"Dobrý den," pozdravil Míša první a dokonce se v chůzi lehce uklonil.

"Dobrý den," opakovala Vika jako ozvěna.

Žena mlčela. Míša teď viděl vrásky tvořící složitou kresbu jako stromová kůra, v níž jsou vyřezána ústa. Strom roste u cesty. Nos je jako suk a oči jako dvě dutiny ronící pryskyřici.

"Nepovíte nám, jestli jdeme správně do Zarečí?"

"Správně, miláčkové, správně," promluvila naráz žena, "Zarečí je hned tady za řekou, ale dívám se na vás a nerozumím, ke komu jdete, tady nikdo není, jenom já a moje kozičky, jinak nikdo."

"Nejdem do Zarečí, ale do Osina… Podle mapy je to přímá cesta, Zarečí, Osino…"

"Osino," vydechla prudce žena, "do Osina se možná dostanete, ale řeknu vám," naklonila se k Míšovu uchu, "dál už nemá smysl chodit, tam žijí jenom samí blázni."

"Cože?"

"No to víte," přešla do šepotu, "my jsme inteligentní lidi. Tam jsou blázni. Je to poslední dědina."

Míša měl dojem, že se od ženy nic o cestě nedozví, když naráz od něho uskočila tak prudce, až se Vika otřásla.

"Když tady jelo auto, tak se všichni zbláznili," řekla žena už nahlas. "To s konvemi mlíka. Víte, jezdí okolo každý den. To sami uvidíte. Vozí jim mlíko. Prý jim to pomáhá."

"Dobře. Děkujeme…"

"Nechoďte tam…"

"Děkujem, podíváme se na to…"

Míša už pochopil, že to žena nemá v hlavě v pořádku, a snažil se jí rychle zbavit.

"Jste inteligentní lidi, co tam budete dělat…"

"Jenom se porozhlídnem a vrátíme se… Na shledanou." Chytil Viku za ruku.

"Nechoďte tam. Je to poslední dědina."

Šli rychle, skoro utíkali, a když se asi po sto metrech Míša ohlédl, žena pořád stála u cesty a dívala se za nimi.


"Měli jsme jet autobusem," řekla Vika. "Napřed oběšenec. Teď tetka. Tahle cesta mě děsí."

"A celou noc bysme proseděli na autobusáku. Copak je nám zle? Užívej si přírody. A tetku a oběšence ber jak nějaké znaky, jejichž smysl možná nikdy nepoznáme. Jsi přece filoložka. Hádanky, které nám dává sfinga, než nás propustí."

"Kam jdeš?"

"Poslouchej, tam vzadu." Míša se zastavil a vzal Viku za ruku.

"To bude auto."

Za nimi jel nákladní zil s otevřenou korbou: modrá hlava hnědého prašného draka, plazícího se po žlutém poli.

"Auto s mlíkem," řekl Míša.

"Nech si ty vtipy." Vice naskočila husí kůže.

Míša zvedl ruku, drak složil křídla a zastavil se.

"Do Zarečí." Poďobaný řidič přikývl a nasedli. Kabina plná prachu, na palubní desce ležela tužka, jakési papíry a pár mrtvých much. Na podlaze vedle sedadla spolujezdce stál rezavý kanystr.

"Vezete mlíko?" zeptal se Míša.

"Proč mlíko? Na to jsou mlíkaři."

"Vlastně nejedeme do Zarečí, ale do Osina."

"Tak do Osina jste měli jít na druhou stranu. Přes Zarečí je to zacházka."

"Ale na mapě je taková cesta."

"No… na mapě. Ale nejlepší to budete mít přes brod a potom po polňačce… nějakých deset kilometrů. Vysadím vás u brodu. Je tam jediná cesta, nemůžete zabloudit."


"Ta voda je studená… Brrr…"

Míša už byl ve vodě po pás a Vika pořád ještě stála na břehu jak mramorová třesoucí se socha s batohem nad hlavou. Vrátil se a kriticky si ji prohlížel. Její postava se zdála být dokonalá. "A možná že taková ve skutečnosti je. Je to prostě ten případ, kdy oblečení neskrývá vady, ale přednosti. Studená voda smývá veškerou fyziologii a nechává prostor pro objektivní posouzení."

"Pojď, neboj se."

"Kdyby aspoň nebyla tak kalná. Nesnáším, když je dno slizké."

Míša se vrátil a podal jí ruku.

"Neboj se a pojď. Nebo zmrzneš."

"Neumíš se oblíkat…" řekl Vice už uprostřed řeky, "máš senzační postavu a přede všemi ji schováváš, chodíš navlečená jak pumpa." Ukázal na batoh naditý oblečením.

Za chvilku stáli pod stromy na druhém břehu.

"Do vody jsme šli za světla, a vylezli už za šera." Míša podal Vice svoje tričko. "Na, utři se, ať se zahřeješ."


Jívové keře zprava i zleva, namodralé kotouče mlhy visící asi metr nad bažinou. Vazká blátivá cesta, mlaskající při každém kroku.

"To jsme teda našli cestu. Dlouho nepršelo, a tady je tak mokro."

"Co je mi divné," řekl Míša, "ty stopy. Tady jsou koleje od traktoru, tyhle jámy nejspíš udělal medvěd, ale žádné lidské stopy."

"Proč mě pořád strašíš?"

"Nestraším, jenom uvažuju. Potřebuju si s někým vykládat."

Vika přešla na úvrať mezi kolejemi a naráz byla stejně vysoká jako Míša, chytla se ho za ruku.

"Stejně se mně to tady nechce líbit."

"Neboj se, když je tu kolej a ještě tak hluboká, musí po ní jezdit lidi. Traktorem."

Z bažiny táhl syrový vzduch. Jívový porost vystřídaly polomrtvé břízy. Bílé kmeny trčely z vody, která kdesi níž tvořila potok. Podle Míši tam byl okraj močálu, kde se sbírala voda. "Prostě mrtvý les. Na druhé straně, není těžké si to představit, musí být borovice, jasně zelený mech, ten druh morušky, kterému se lidově říká lesní jahody, a taky bolehlav, který je tak příjemný nosu a tak nepříjemný hlavě, a uprostřed, kde jsou stromy tenčí a les je průhledný, roste klikva, rákosí, suchá tráva s bílým chmýřím a okolo jsou třasoviska a jezera bláta."

Cesta šla do kopce a přivedla je mezi pole a remízky. V dolících byla pořád stejná mlha, teď bílá v měsíčním světle.

"Mlha a zima, ráno bude jasno. Podívej."

Tmavou zubatou siluetu stromů na kopci přerušily trojúhelníkové střechy domů.

"Je nějaká bez života," řekla Vika, "nikde se nesvítí."

"Není potřeba. Vesničani chodí spát brzo. Tady navíc žijí samí staří lidi. Nebo je vesnice opuštěná. Nějaká taková byla na mapě vyznačená, jmenovala se tuším Zakarasení."

"Kdyby aspoň lampy svítily."

"To je ekonomie. Neboj, příjdem a hupnem na ruskou pec. Spalas někdy na ruské peci?"

"Nespala." Vika se usmála, ale ve tmě to nebylo vidět. "Mám nohy jak konve. Hlína se nalepila a nechce dolů. Jdeme do kopce, ale cesta je pořád měkká."

"To je jíl. Voda se nevsakuje. Tady je nejspíš marast i v největším suchu."

"Aspoň že tu nejsou komáři."

"Ale je to docela velká vesnice. Někdo by měl být vzhůru."

Jako na potvrzení jeho slov od blížících se domů hlasitě zaštěkal nějaký nejspíš malý psík a hned se rozeřvala celá vesnice.

"Vidíš, psi nás už ucítili. Takže tu někdo musí bydlet."

"Uf," vydechla Vika, "chvála bohu."

"Už jsou tady. Ani nemám klacek. Drž se za mnou."


Shlukli se okolo nich. Většina byla drobná a světlá, ale bylo mezi nimi pár velkých černých.

"Nezastavujme se. Dělejme, že jsme si jich nevšimli."

Fungovalo to: psi se rozestoupili a teď s ohlušujícím štěkotem běželi kousek za nimi.

"Svinstvo. Proč je nemají za plotem?" Míša pořád mluvil, aby přehlušil svůj strach. "Nic si z toho nedělej, venkovští psi jenom štěkají."

Na ulici byly samé opuštěné domy.

"Vidíš," komentoval to, "baráky prázdné, ale sloupy a dráty zůstaly. Takže tu někdo musí žít."

Vyšli na plácek, který nejspíš sloužíval jako náves, uprostřed byla malá roubenka - studna - a okolo pořád stejné neobydlené domy. Psi dál štěkali, ale už jaksi míň agresivně, nejspíš pochopili, že hosté se nenechají vyhnat.

"Ale mně se zdá, že tu nikdo není," řekla Vika.

"To není možné. Když už jsou tu psi, musí tu být taky někdo, kdo je krmí."

"Četla jsem takovou povídku, tuším od Kenzabura Óeho nebo Akutagawy, jak nějaký cyklista vezl maso a přepadli ho divocí psi."

"A…"

"Už si nevzpomínám. Myslím, že ho sežrali. Otřesná povídka."

"Vidíš, sama sebe strašíš."

"Nestraším. S tebou jsem klidná."

"Víš co, přespíme v prvním prázdném domě a zítra ráno půjdem dál. Dobře že máme spacáky. Vyberte si, madam."

"Tak tenhle," táhla ho Vika přes náves, "vypadá nejmíň rozbitý." Psi dál štěkali, vlastně spíš už jen vrčeli, a vydali se za nimi.


"Co to má znamenat, to za náma vlezou až do baráku?"

"Ale kde, tady se dá taktak prolézt." Protáhl se na zápraží a pomohl Vice. Psi zůstali na cestě, za plotem. Dveře se snadno poddaly a Míša škrtl zapalovačem.

"Aha. Pozor. Z jedné strany chybí prkna."

Zato v pokoji byla podlaha celá. Prohnula se pod tíhou ruské pece, na které se rýsovaly měsíční světlo a stíny: stříbrné rovnoběžníky, tmavé pásy. "Pitomý zvyk stavět pece na

podlaze a ne na zvláštních základech. Ale pod pecí jsou trámy," vzpomněl si Míša, jak mu babička vyprávěla o jedněch stavitelích, kteří pec postavili a začali ji umývat, když jim naráz zmizela. Ukázalo se, že ji zapomněli podepřít a celá pec se propadla do sklepa.

"Na takové peci spát nebudu," řekla Vika.

"Ani nemusíš. Je studená. Lehnem si na podlahu."


"Dveře jsou zavřené, psi se sem nedostanou."

"Zbylo něco ve flašce?"

"Zbylo… Dej si, já nebudu."

"Hřeje."

"Představ si, v lese je větší zima. A komáři tam vydrží. A tady žádní nejsou."

"Asi je vyfoukal vítr, jsme na kopci." Komáři mísí naši krev, dělají z nás bratry a sestry - odkud je to citát? "Anebo už komáří doba skončila. Leží se ti dobře?"

"Dobře. A tobě?"

"Obrať se ke mně."

"Uhm."

"Boty do rána nevyschnou, to bude nepříjemné."

"Ráno půjdem bosky."

"Je tu horko."

"Říkáš horko a svlíkáš mě. Ty jsi divný."

"…"

"Ticho… Co to bylo?"

"Cvrček, co jiného…"

"Zpívá. To jsem si nemyslela, že tak vysoko na severu žijí cvrčci."

"Žijí. Mám ten zvuk rád. Jako na jihu, ve stepi."

"Je to divné. Sama sebe nepoznávám."

"Ale líbí se ti to?"

"Velice."


Tmavé ryby, které mají místo šupin lidské kosti, pomalu vplouvají do oken domu. Velkými ústy chytají komáry a pomalu hýbou ocasy. Míša vstane a dotýká se jedné z nich. Ostře jako štika se odvrátí a pak útočí, snaží se přisát k jeho srdci. Chytá ji do rukou, naráz už to není ryba, ale roh plný vína, který má na okraji jako ozdobu rovné bílé zuby. "Pij do dna, pij do dna," křičí lidé, kteří se vzali kdoví odkud.

Míša háže roh na zem, protože už není v domě, ale na poli, ztěžka běží po cestě a roh ostrým koncem rozorává hlínu a pronásleduje ho. "Ale kde jsou psi, musí tady být psi?" A nakonec je vidí. Sedí v půlkruhu, hlavy zvrácené k prázdnému bílému nebi, a vyjí.

Míša se vzbudil. Žádné vytí. Vedle něj dřímala Vika. A pořád ještě zpíval cvrček. Měsíc přemístil stříbrné rovnoběžníky z pece na podlahu a zdi. Míša vstal a natáhl si bundu.

"Kam jdeš?" zamumlala ze spánku Vika.

"Hned se vrátím."

Přešel pokoj, vyšel do síně, postál na okraji stříbrné země, přecházející do úplné tmy, a vyhlédl na cestu. Psi nikde.

Když se vrátil, zavrtal do spacáku a zase se přitisknul k Vice, znova pocítil touhu, ale hned ji přehlušil spánek.


Probudily je kroky na zápraží a potom v síni. Dveře se otevřely a do pokoje, který se zdál ve slunečním svitu prázdný a průhledný, vběhl rezavý pes, vířil prach a vrtěl ocasem. Neobřadně očichal ležící a vrátil se ke dveřím, kde už stál jeho majitel, rozložitý starý muž s šedým pečlivě zastřiženým plnovousem a kulatou opálenou tváří.

Míša se posadil a pozdravil.

"Dobré ráno, dobré." Hlas příchozího byl sytý a přímý, Míšu napadlo, že tak nějak by mohl mluvit s dětmi Děda Mráz na novoroční oslavě nebo nějaká postava z filmové pohádky. "Tak proto v noci tolik štěkali. A já jsem si myslel, že větří divočáka. Polekali vás, počítám."

"Trochu."

"Turisti, že? Proč jste nezaklepali u mě?"

"Byla tma. Tak promiňte. Hned půjdeme dál."

"To je jedno. Tady ty baráky už dávno nikomu nepatří. Až vstanete, půjdeme ke mně, posnídáme."

Denní psi se lišili od těch nočních, působili daleko uhlazeněji. Neštěkali, důstojně seděli na cestě a pak vyprovodili pána a jeho hosty k dlouhému domu, natřenému na zeleno a připomínajícímu parní lokomotivu z devatenáctého století.


"A kam máte namířeno, jestli to není tajné?"

"Jdem do Osina. K Petru Kirillovovi na svatbu."

"To je věc. Už mám sedum křížků, a o nějakém Kirillovovi jsem tady neslyšel. Svatba…"

"Tak jsme asi v noci zabloudili."

"Nezabloudili. Osino je tady jenom jedno."

"Takže jsme v Osinu?"

"Co jsem na světě, vždycky to bylo Osino. Ale žádní Kirillovovi tu nikdy nebydleli. Teď tu žiju sám už takových deset let. Od té doby, co manželka umřela. Zůstal jsem poslední z celé dědiny. V létě přijedou děti a vnuci. A taky chalupáři, nějací Borisovovi. Ale v zimě jsem sám. Berte si, med je domácí."

"A domy?"

"Co s nimi? Všechny už shnily. Hodí se akorát na podpal."

"A druhé Osino tady blízko není?"

"Nikdy nebylo. Nejspíš to byl nějaký vtip."

"No… Ten kdo zval, si na vtipy nepotrpěl."

"Když už jste tady, tak pobuďte. Odpočinete si. Rostou hřiby, co nevidět začne klikva."

"Máte hodně psů, jak je zvládnete všechny nakrmit?"

"Synku, já nemám jenom psy, taky prasata, tři krávy. A ještě včelín. Jsem, jak se dneska zvykne říkat, farmář. Jenom jsem tady sám. Ale co psi, ti toho moc nepotřebují. Řeknu ti, žádného jsem si sám nepořídil. Sami přicházejí. Tady je Šedák, takové vlčí plemeno, a Bělka, tady ta uštěkaná, Rybka a Zrzek, to už jsou její děti. Bobr, to je ona, vlastně je to fenka, podvraťáček, ale výborný lovec. Chodím jenom s ní. Nebojí se vody a kačenu vždycky přinese."

"Ale…" Míša se tak vyplašil, že se na něj Vika překvapeně zadívala. Jedna dvě přezdívky se mohly shodovat, ale všechny! Proč tak vlastně psy pojmenoval?

"A Cvok?"

"Cvok je prostě Cvok. Že, Cvočku…" Stařík podrbal za ušima velkého černého hafana a nevšiml si, že ho vlastně hostům nepředstavil. "Nebo všechno ví. Ale co všechno?" zmatený proud myšlenek zaplavil Míšu a sotva se z něj vynořil, děda pokračoval: "Cvok proto, že prý není úplně normální… Nechali mně ho tu lufťáci… Podle mě je teda úplně normální… Prostě ho rajcují fenky… Zase se zaběhl, zrovna včera se vrátil… Fenu ucítí na kilometr, Cvoček… Ve městě ho mít nemohli… Tak mu dali jméno Cvok. Mně je to jedno… Třeba mě hrncem nazvi, ale na plotnu neposazuj…"

Přeložil Jakub Grombíř.